nejstarší z 1.5.2004
Rubrika: média tisk
Samozřejmě pokud se jakýkoliv rozhovor točí o loutkách, nelze v otázkách neopomenout i loutky Divadla Spejbla a Hurvínka. Milan Knížák poskytl ve svých odpovědích velmi zajímavou informaci, kde je uložen originál loutky Spejbla.
Jak se vám líbí Skupův Spejbl a Hurvínek?
Přijdou mi celkem dobré. Je to dokonalá dvojka. Oproti tomu Mánička je dodnes trochu rozpačitá. Zkoušel ji kdekdo, ale modernistickou holku nikdo pořádně neuměl. O Skupovi se říká, že ho ke Spejblovi inspirovala postava Čejkova Bejbla. Hurvínka mu už udělal Augustin Nosek. Dnes už mi ty postavy připadají trochu historické a způsob, jakým paní Štáchová drží Skupovu tradici, mi přijde kontraproduktivní.
Prapůvodní figura Spejbla je prý uložena v Moskvě.
Malík ho dal Obrazcovovi jako velký dar do sovětského ústředního muzea loutek.
"Rozhodla jsem se, že udělám tlustou čáru za svým životem. Ne snad, že bych ten předcházející chtěla vymazat. Ani jediný den bych z něj nebrala zpátky, jen se nechci dívat do minulosti, ale do budoucnosti," říká Helena Štáchová, která neměla lehký a jednoduchý osud. zbytek článku o plánech Heleny Štáchové do budoucna si můžete přečíst na Novinky.cz
Spejbl a Hurvínek zůstávají Štáchové / Lidové noviny
Soud potvrdil práva Štáchové na Spejbla a Hurvínka / Hospodářské noviny
Soud: Spejbl a Hurvínek patří Štáchové / deníky Bohemia a Moravia
Soud přiznal autorská práva na Spejbla a Hurvínka Štáchové / Český rozhlas
Soud: Spejbl a Hurvínek patří Štáchové / Právo
Štáchová: Kdybychom spor prohráli, divadlo by se zavřelo / Česká televize
Soud opět přiřkl práva na Spejbla a Hurvínka Štáchové / ČTK
"Na mé nemoci se asi podespaly nervy na pochodu a stres. Před devíti lety mi zemřel manžel Miloš Kirschner. Musela jsem zajistit chod domácnosti, postarat se o dvě studující děti a o další perspektivu divadla," vzpomíná Helena Štáchová. Do toho více než šest let řešila spor s plzeňským domovem důchodců o práva na Spejbla a Hurvínka. "Jeho nový ředitel se rozhodl, že si z našeho divadla udělá kasičku. Byla to válka nervů, i když jsem měla písemné doklady, které naše práva potvrzovaly." Po oznámení, že je těžce nemocná, se připravovala na nejhorší. "Řekla jsem si, že všechno kolem sebe vidím naposledy. Svět byl jako perokresba. Mám starého kocourka a najednou jsem si uvědomila, že mě možná přežije." Až potom se dozvěděla, že ještě nemusí být tak zle.
Byla nemocná půl roku a prodělala osm chemoterapií. Chod divadla ale musela zajistit. "Za Máničku ani za paní Kateřinu nemám alternaci. Kromě pondělků hrajeme všechny dny, někdy i dvě představení. Měli jsme podepsané smlouvy na několik zahraničních turné. Abych to zvládla, obstarali jsme si částečný playback. Nikdo si ničeho nevšiml."
Její nemoc proběhla v totálním utajení. "Nemám ráda lítost a bála jsem se bulváru. Nechtěla jsem hlavně zpochybnit chod divadla." Hodně jí tehdy pomohli blízcí a přátelé, mezi něž počítá i ministra kultury Pavla Dostála. "Byl jeden z prvních, kdo se o tom dozvěděl. O to víc jsem trpěla, když zakrátko onemocněl i on. Držím mu pořád palce a věřím, že také zvítězí."
V prosinci jí skončily chemoterapie a od února už normálně funguje. Jako autorka řady her o Hurvínkovi a jeho blízkých si však nedokáže představit loutkovou hru o rakovině. "Vybalancovat takové téma by byl tvrdý oříšek. Třeba že by Hurvínka napadl červotoč? To ne. Nejlepším lékem na všechny nemoci je smích a toho můžeme v divadle rozdat, co hrdlo ráčí."
Při nemoci zjistila, že ležet na posteli a hledět do zdi nemá cenu. Začala psát knihu Život na nitích. Ukončila ji citátem: "Neměj strach ze stínů, znamenají, že nablízku je světlo."