Rozhovory s protagonisty Divadla Spejbla a Hurvínka

Ředitelka divadla Spejbla a Hurvínka: Do představení vykrádá synkovy hlášky

Na divadelní zájezdy s rodiči jezdila už jako dvouletá holka. K jejím oblíbeným hračkám patřily loutky Spejbla a Hurvínka. Gramodesky s jejich příběhy dokázala poslouchat dlouhé hodiny. A přesto by si ještě nedávno nedokázala představit, že bude jednou právě ona ředitelovat loutkové divadlo.

Co je pravdy na tom, že jste se v divadle skoro narodila?
Dá se říct, že si mě rodiče přivezli z jednoho divadelního zájezdu z Německa. Neměli jsme žádné babičky ani dědečky na hlídání, a tak jsem od dvou let jezdila po všech štacích s nimi a byla zvyklá na to, mít kolem sebe soubor – tedy velkou skupinu lidí. Když jsme pak náhodou jeli někam sami, pořád jsem se ptala, kde jsou „naši“.

Jako malá jste prý chtěla být veterinářkou. Proč vás zaujala právě tahle profese?
Náklonnost ke zvířatům a strejda byl veterinář, tak asi proto. Jednou jsme spolu porcovali vánočního kapra, a když pak ještě jeden kousek poskakoval chvíli po pánvi, došlo mi, že pro mě tahle profese nejspíš nebude. Obzvlášť když mě strejda pošťuchoval, že na veterině budu strkat krávě ruku do zadku.
Veterinu jsem si prostě představovala spíš jako mazlení se zvířaty než jejich případné „otevírání a zavírání“. Ze stejného důvodů jsem chtěla jít k cirkusu, protože bych mohla mít klidně i sedm cvičených psů.

Patřila jste k dětem, které se marně snaží přesvědčit rodiče, aby jim pořídili nějaké zvířátko?
Kdepak, pejska jsme měli poměrně záhy, naštěstí si ho od dětství přála maminka. A došlo i na kočku a papoušky, které jsme vždycky našli a mnohdy nám zase uletěli. Se synem jsme kromě toho později měli i křečky. A také rybičky. Akvaristika byla kdysi můj velký koníček. Dneska máme dvě kočky a jednu fenku, druhá nám nedávno ve čtrnácti letech odešla.

Jaké pohádky se u vás četly na dobrou noc?
Moc ráda vzpomínám na to, jak nám kdysi táta procítěně předčítal Betty McDonaldovou: Vejce a já. Ale to nebylo před spaním, spíš ve vzácné chvilce volna o prázdninách. Jinak si pamatuji především uspávání naší adoptivní tetou, paní, která se o nás s bratrem Mikim starala v době, kdy byli rodiče na zájezdech.
Na dobrou noc nám totiž zpívala árii z Rusalky, a opravdu nebyla zpěvačka. A také jsme svého času poslouchali pořád dokola Spejbla s Hurvínkem. Naši občas úpěli, že už jim to doma zase piští, a byli rádi, když je prostřídali Šimek s Grossmanem a Cimrmani.

Spejbla s Hurvínkem jste brala jako loutky, anebo spíš jako členy rodiny?
Odmalička jsem věděla, že to jsou loutky. Můj bratr Miki o nich ale hloubal víc, zajímalo ho, jestli jsou ty postavičky spíš lidé, nebo třeba myši. A taky si je i s vahadly tahal do postele a spal s nimi. Bylo nám jasné, že je mluví táta s mámou, ale to nás nijak neodvádělo od jejich příběhů.

Místo divadelní fakulty jste ale začala studovat kulturologii. Čím si vás tenhle obor získal?
V době, kdy jsem se hlásila na vysokou školu, mě už hodně bavilo psaní. Zdálo se mi, že kulturologie jde napříč takovými obory, jako jsou antropologie, psychologie a ekologie. A člověku pomáhá zorientovat se v tom, kdo jako lidstvo jsme a kam míříme. Říkala jsem si, že se mi to k psaní může hodit.

O čem vás bavilo psát?
Nejdřív to byly krátké povídky o rodině, na jejichž základě později vznikla i knížka. Na vysoké škole jsem už ale spolupracovala i s divadlem. Moje vůbec první spolupráce ale začala dávno předtím, když táta při jedné z debat jen tak nadhodil: „Když pořád něco píšeš, napiš také něco pro Spejbla a Hurvínka.“
Netuším, jestli to tehdy myslel vážně, nebo mě jen pošťuchoval. V každém případě jsem ve svých osmnácti letech napsala opravdu svoji první hru „Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora“, která měla za rok premiéru. Elpíčko, na kterém pak vyšla, získalo Zlatou desku.

A bylo jasné, že převezmete rodinnou štafetu!
Kdepak, tehdy mě zajímalo opravdu spíš psaní, ale zemřel táta a všechno bylo jinak. Maminka, která měla do té doby v divadle na starost dramaturgii, se stala ředitelkou a mně po úspěšné prvotině tuto pozici nabídli. Byla to velká výzva, ze které jsem měla samozřejmě obavy.

Co bylo úplně nejtěžší?
Pokračovat v tradici Divadla S+H – dvou „klaunů v dřevácích“. A když je tato legenda navíc ještě okořeněná rodinnou anamnézou, je to vždycky těžké. Ve své tehdejší situaci jsem ale na podobné úvahy zase tolik času neměla. Bylo zapotřebí pokračovat v rozpracovaných věcech a rychle se seznámit s provozem. Do toho organizovat výstavy, chystat texty a podklady. A také roztřídit archiv, který byl po přemístění do budovy divadla v dost chaotickém stavu. To se mi v budoucnu velmi hodilo.

Další výzva asi přišla před sedmi lety, kdy vážně onemocněla vaše maminka.
Všechno bylo o to obtížnější, že se mi tehdy narodil syn Kryštof, kterého odmalička vychovávám sama. Byli jsme ale šťastní, že se maminka svého vnuka dočkala. Když už bylo jasné, že naděje na uzdravení je minimální, řešili jsme, jak maminku, co nejlépe doprovodit.
Už jsem nechtěla zažít to, co s tatínkem, který ležel půl roku na přístrojích v nemocnici, a když umíral, byl sám. Domů nám pak přišel jen telegram a pár osobních věcí v obálce. S maminkou jsme díky Cestě domů, která s péčí o nevyléčitelně nemocné lidi pomáhá, mohli být naštěstí až do poslední chvíle, a právě doma.

Pak ale na vás nejspíš dolehly další starosti?
Když maminka zemřela, bylo Kryštofovi půl roku. Původně jsem plánovala, že s ním budu doma tři roky a že si je spolu užijeme, ale nakonec jsem po necelém roce nastoupila do divadla na pozici ředitelky. Naštěstí se mi podařilo najít adoptivní babičku, vlastně tak jako jsme ji kdysi mívali i my s bratrem Mikim. Shodou náhod je to maminčina kamarádka, která maminku spolu s námi doprovodila až do konce.

Chtěla jste pokračovat v maminčině práci, anebo spíš zkusit něco nového?
Samozřejmě pokračujeme v marionetové tradici našeho divadla, hlavními hvězdami budou vždy Spejbl, Hurvínek a spol. Snažíme se ale i víc otevírat divadlo ven, oslovovat externí spolupracovníky. Podařilo se nám také třeba navázat spolupráci s pražským Planetáriem. Hurvínek je díky tomu po Krtečkovi další pohádkovou postavičkou, která se podívala do vesmíru.
A ve foyeru Planetária máme už od léta i speciální vesmírné řídící středisko „Spejblův Houston“. Momentálně chystáme i film, který se bude promítat v jeho kupoli. Těšíme se také na spolupráci s Janáčkovou operou v Brně, kde chystáme rodinné představení, které budeme uvádět i v Praze. A rozjednanou máme i spolupráci s dalšími zajímavými tvůrci.
Běžně pak pořádáme workshopy navazující na naše představení pro školy i pro veřejnost a také roční kurz loutkového divadla pro děti, kde se mohou naučit vodit loutky, nazkoušet vlastní představení a odnést si loutku Spejbla a Hurvínka na památku.
Před dvěma lety jsme také odstartovali miminí představení pro děti od jednoho do tří let. A dál pokračujeme i s cizojazyčnými představeními, což je součást naší divadelní tradice, se kterou začínal už můj tatínek. V červnu se chystáme opět hrát v Českém centru v Paříži a v několika divadlech ve Francii. Díky tomu si snad trochu dopiluji svoji francouzštinu. Posledních pět let je pro mě prostě jeden nepřetržitý sprint.

Kam vás ten pětiletý sprint posunul?
Odchod maminky a všechny ty věci kolem mě naučily vážit si a užívat každé sebenepatrnější chvilky, kdy zrovna nemusíte čelit ničemu životaohrožujícímu a jste vděční, že se kolem vás hrne jen běžný provoz. Vážím si i toho, že mám kde spát a co jíst, nejen v tom mě hodně obohatil pobyt v Indii.
Vědomí toho, že opravdu nic není samozřejmé. Jinak mě mrzí, že mám málo času na přátele, to vnímám v tuto chvíli jako hlavní nedostatek a moje letošní předsevzetí je tohle změnit. Vždyť kolik dobrého vzniklo v kavárnách!

Umíte v pravou chvíli trochu přibrzdit?
Když už fakt nevím kudy kam, tak jdu prostě spát. Leckdy mě sen nasměruje, inspiruje. Ve snech hrají velkou roli různé symboly, to věděli už naši předkové, a platí to dodnes. A když si řeč snu – duše trochu osvojíte a zdomácníte v ní, je to někdy opravdu dobrá pomoc.

Spejblovi bylo nedávno sto, Hurvínkovi se stovka blíží. Čím to, že mají dnešním dětem, odmalička ponořeným do mobilů pořád co říci?
Spejbl s Hurvínkem a další členové naší rodinky řeší problémy, které dobře znají nejen dnešní děti, ale i jejich rodiče. Snad proto máme dnes divadlo opět obsazené tak jako před covidovou pandemií. Svoji roli určitě hraje to, že mimo jejich neutuchající humorný dialog, představují dokonalý výtvarný artefakt, kde nemůžete nic přidat ani ubrat. Z vlastní zkušenosti vím, že děti přitahuje už jen pohled na ně.

Co znamenají tyhle loutky pro vašeho syna?
Hurvínka se Spejblem jsem mu vůbec nevnucovala. Navíc prošel podobně jako jiní kluci různými fázemi – miloval autíčka, vláčky, pak přišli na řadu dinosauři, superhrdinové a vesmír. Teď se navíc zhlédnul v mapách, a když někam jedeme, sleduje v mobilu, kde právě jsme. Spejbla s Hurvínkem má ale moc rád a našel si k nim cestu. Dokonce se mě už teď ptal, jestli by jednou, až bude velký, mohl v divadle pracovat. A to jsem si jen v duchu řekla: „Dědo, slyšíš to?!!!“
Dokonce když se nedávno sešli se sestřenicí a bratránkem, pustili se do přehrávání nedávné premiéry. Sestřenice Emilka hrála Žeryka, Kryštůfek Hurvínka i Máničku a tříletý bratránek Bertík vstupoval poměrně nevypočitatelně do všech rolí. Všichni si to moc užili.

Vaše maminka se jednou zmiňovala o tom, že v některých hrách využívá také výroků odposlechnutých od svých dětí. Máte to také tak?
Určitě, už proto, že děti řeknou to, co vidí, bez obalu, aniž je ale za tím nějaký zlý úmysl. Právě proto jsou tyhle hlášky tak půvabné. Mockrát jsem si říkala, že synka trošku „vykradu“ a samozřejmě si dělám poznámky. Může se to hodit!.

Ivana Matyášová 7. 12. 2024, časopis Vlasta

David Janošek: Spejbla a Hurvínka teď mluví dvaadvacetiletý loutkoherec, kterého si divadlo samo vychovalo

Je to tak trochu zázrak. Dřevěné loutky, kterým je sto let, okouzlují i současné děti. Podle Davida Janoška, uměleckého šéfa Divadla Spejbla a Hurvínka, je to i díky nadčasovému charakteru postav. Živelný Hurvínek, který objevuje svět a trochu tím přerůstá přes hlavu svému tátovi Spejblovi, to vše doplněné o jedinečný humor. Jen na tradici ale diváky neutáhnete. To si uvědomilo i vedení divadla a před čtyřmi lety angažovalo právě Janoška. Jak se rozbíjí letitý divadelní stereotyp? A jak soubor reagoval na příchod nového uměleckého šéfa?

Čím to je, že loutky, kterým je sto let, baví i dnešní děti?
Je to až neuvěřitelné a často tu sami řešíme, jak to, že ty postavy pořád mají co říct.

A k čemu jste došli?
Jde o kombinaci vícero faktorů. Zaprvé, zájem se předává generačně, rodiče a prarodiče sem vodí děti s tím, že oni na Spejblovi s Hurvínkem vyrostli. Ale nejzásadnější je podle mě nadčasový charakter postav a jejich vztahů. Spejbl, popletený otec, který je na syna sám, přičemž ten mu přerůstá přes hlavu. Živelný Hurvínek, který objevuje svět a vymýšlí dobrodružství. Mezi nimi se odehrává škádlivá názorová výměna, je to roztomile hravý vztah. Ženskou energii doplňuje Mánička a paní Kateřina. A nesmíme zapomenout na Žeryka, toho milují hlavně nejmenší děti. To vše zaštiťuje humor, který má nadhled, je ostrovtipný a inteligentní.

Musíte dětská představení dělat jinak než například před dvaceti lety?
Už před dvaceti lety Helena Štáchová říkala, že je nutné vyprávění zrychlit. My musíme zrychlit ještě víc, doba je klipovitá. Na druhou stranu, divadlo má pořád výhodu jedinečného kouzla, to jiné médium nemá. Jsem kolikrát překvapený, když vidím, jak na děti až magicky působí, když se v sále setmí a otevře se opona. Jeviště má hned jejich pozornost, vydrží soustředěně sledovat.

V sezoně míváte až tři premiéry. Scénáře k představením si píšete sami tady v divadle, nebo spolupracujete i s autory zvenčí?
Dlouho se tu držela myšlenka, že jediné know-how je tady v divadle. Když jsem nastoupil, chtěl jsem, aby se divadlo otevřelo i novým autorům a režisérům. Nemá to být uzavřená škatulka, do které nemá nikdo zvenku šanci proniknout. Potřebujeme čerstvý vzduch zvenku.

Jaký byl věkový průměr souboru, když jste sem před třemi lety nastoupil?
Kolem padesáti, přičemž většina z těch lidí tu pracovala dlouhé roky. Byl to uzavřený svět, kde se jelo podle komfortních stereotypů.

Jak soubor snášel, že přichází umělecký šéf zvenku?
Když kamkoliv přichází nový umělecký šéf, soubor se většinou rozdělí na dvě části – jedna změnu bere jako zajímavou příležitost a výzvu a druhá změny odmítá. Řekne, že nový šéf je blbec – a odejde. V našem divadle do té doby oficiální funkce uměleckého šéfa nebyla. O to složitější start to byl, spousta věcí se provozně utvářela za pochodu.

Vám tenkrát bylo pouhých jedenatřicet, navíc jste vystudovaný činoherní herec. Nechyběla vám autorita, protože vás nebrali jako kovaného loutkoherce?
Spousta lidí to tak vnímala, respekt vůči mně byl mizivý, i přes to, že toho za sebou v divadelním světě nemám úplně málo a s Divadlem Spejbla a Hurvínka máme mnoho společného víc než dvacet let. Nebudu lhát, tehdy to bylo velmi náročné období, někteří interpreti odcházeli z minuty na minutu.

Čeho se báli nejvíc? Co jim vadilo?
To je otázka na ně. Já se jen domnívám, že to byl buď strach o tradici, nebo o vlastní komfort. Možná v tom byla nenaplněná osobní ambice. Ale dnes už je to uzavřená kapitola. Pokud má fenomén Spejbla a Hurvínka přetrvat a okouzlovat i dnešní děti, bylo nezbytné přestat být uzavřeným akváriem. Je těžké dnes obstát v konkurenci, divadla kolem jsou progresivnější a hrozilo, že naše zdejší tradiční loutkoherectví bude nakonec zajímavé jen pro nás uvnitř.

Popíšete konkrétně, v čem ten jiný přístup spočíval?
Loutkoherectví je um, schopnost dokonale vodit loutku. Ale v momentě, kdy loutka ožije, herec se stává neviditelným, svou energii posílá jen do loutky. To teď nabourávám a posílám herce na jeviště i s loutkou. Čili propojujeme víc činohru a loutkoherectví. Na druhou stranu je však loutka pořád v hlavní roli. Diváci sem jdou na Spejbla a Hurvínka a my jim je vždycky dáme. Akorát je můžeme prezentovat různě. Mimochodem míšení žánrů a přiznaný loutkoherec na scéně nejsou můj revoluční výmysl, stejný trend hraní tu byl v 70. a 80. letech za Miloše Kirschnera.

Kolik máte loutek Spejbla a Hurvínka?
Zhruba kolem pětadvaceti párů.

Na kolik vyjde jedna loutka?
Naše loutky jsou technologicky dokonalé nástroje ze dřeva, jsou v nich technické vychytávky, které jsou samy o sobě nákladné na zpracování. Faktická cena jedné loutky se pohybuje momentálně kolem pětadvaceti až třiceti tisíc. Historická hodnota a technologické know-how jsou ale nevyčíslitelné.

Na výrobu máte svého osvědčeného řezbáře?
Řezbářů máme několik. Vyrobit loutky pro nás je kumšt, ne každý řezbář zvládá vyrábět podle naší technologie. Řezbáře tak střídáme a každá loutka je díky tomu originál. Když dáte dvě vedle sebe, pro diváka je to na první pohled stejný Hurvínek, ale my hned vidíme rozdíly. Máme jedničkové loutky, to jsou ty nejlepší a nejkrásnější, a pak máme také, jak my nadneseně říkáme, pár bratranců a sestřenic. To jsou loutky, které se třeba hůř ovládají, občas úplně nevyšly.

Co znamená, že loutka úplně nevyjde?
Nepředstavujte si žádnou loutkovou obludu. (smích) Ony jsou všechny nádherné, ale když je položíte vedle „jedničky“, pochopíte, proč ta je nejlepší. Je to často o detailu, třeba je trochu víc proříznutá pusinka a loutka se najednou víc usmívá. Nebo se tak dobře nehýbe. Ale má zase jinou funkci, která je speciální. Když řezbář přinese novou loutku, všichni se nad ní sejdeme a říkáme mu: Tak ukaž, co se ti narodilo!? Pak nad loutkou stojíme a zkoumáme ji opravdu jako miminko, komentujeme, že hlavičku má takovou širší a že nosík mohl být kratší, ale že má hezkou pusinku. Ale všechny loutky máme stejně rádi, jsou to naše děti. Kdykoliv jdu kolem v nich v zákulisí, neodolám, abych je nepohladil a nepozdravil.

Vaše loutky desítky let nejen stejně vypadají, ale i stejně mluví. Jak je to možné?
Jejich nezaměnitelný hlas je věc, která se nikdy nezmění. Je tu tradice, že Spejbla a Hurvínka mluví jeden člověk. Tuhle výsadu si divadlo vždycky drželo. Abyste ale dokázala mluvit oba hlasy totožně, jak jsme zvyklí tolik let, je třeba vrozená dispozice a kus obrovského talentu a práce. Aktuálně Spejbla a Hurvínka mluví Martin Trecha, dvaadvacetiletý kluk, který je i skvělý loutkoherec s velkým hudebním nadáním.

Jak jste ho objevili?
Martinovi bylo asi čtrnáct, když do divadla napsal, že si vyrobil vlastní loutky Spejbla a Hurvínka a chtěl by s nimi hrát. Pozvala ho Helena Štáchová a Martin Klásek, tehdejší šéf souboru a hlas Spejbla a Hurvínka, mu rovnou strčil loutku do ruky. Ukázalo se, že Martin je výjimečně šikovný. Dali mu i přečíst text a zjistili, že je tam veliká dispozice. V podstatě si jej divadlo vychovalo jako Martinova následovníka.

A kdo aktuálně mluví Máničku a paní Kateřinu?
Jana Mudráková, se kterou jsem dělal divadlo v Ostravě. Když nečekaně odešla z angažmá bývalá interpretka Máničky a Kateřiny, obrátil jsem se na Janu, která už byla v souboru jako loutkoherečka, zda by tyto postavy nezkusila mluvit. A sázka na ni vyšla dokonale.

Jak se vlastně dneska shánějí loutkoherci?
Těžko, ale povedlo se mi je najít, takže to asi jde. Je potřeba nemít předsudek, že mladí to dělat nechtějí a že je to nelukrativní obor. Máme soubor hodně omlazený a je tu několik lidí, kteří prošli velkou činohrou, dětským divadlem či alternativou. Mají za sebou bohaté zkušenosti z divadel a už nutně nepotřebují prosazovat svoje ego na úkor loutek.

To jsou ale lidé, kteří vodit loutky neuměli. Za jak dlouho je to dokážete naučit?
Většinou to trvá minimálně rok, rok a půl, kdy se intenzivně učí techniku vodění, dostávají úkoly typu sedni si, lehni si, přejdi jeviště, dívej se správně na předměty v prostoru. V inscenacích dostávají zprvu malé úkoly, aby to pro ně nebyl stres, dokázali kooperovat s dalšími loutkami, naučili se zvládat případné karamboly, kdy praskne nit nebo se vám nitě zamotají. Říkáme, že s loutkou musíte nachodit tisíc jarních kilometrů, než se s ní sžijete tak, aby dělala přesně to, co chcete.

Za jak dlouho odhalíte, že na to někdo nemá?
Po pár týdnech. Vidíte, že i navzdory velké snaze nepřichází progres. Je to stejné jako se zpěvem nebo tancem, na ty také každý nemá talent. A já zájemce varuji hned na začátku, že se může stát, že to neklapne a nemají to brát osobně. Je to herecká disciplína a oni mohou uspět v jiné.

Vystudoval jste činohru na JAMU, hrál jste v Národním divadle v Ostravě, vedle toho jste se prosadil jako scénograf, autor kostýmů. Kde se v tom všem objevily loutky?
Všechno šlo ruku v ruce. Loutky mě provázely od dětství, první divadelní láska. Do Divadla Spejbla a Hurvínka jsem jezdil od třinácti, Helena Štáchová si mě vzala pod křídla. Když jsem odmaturoval, řešili jsme, jestli sem nastoupím, ale ona mě ponoukala, ať jdu ještě na vysokou školu. Ve čtvrťáku na JAMU se mi ozvali z Národního divadla moravskoslezského, že mě chtějí do angažmá, a v tu dobu mi nabídla angažmá i Helena.

A vy jste jí dal košem.
To nás tehdy pojilo už opravdové přátelství, znala mě od dětství. Šli jsem spolu na procházku, otevřeně jsme řešili, jak to se mnou bude dál. Ona na mě celé roky velkoryse čekala, podporovala mě ve studiích. Moje mladé herecké ego si v tu dobu potřebovalo dokázat, že obstojí ve velkém činoherním divadle, chtěl jsem tu zkušenost z něj. Napsala mi tehdy, že je dobře, že to chci zkusit. A že jestli se mám k Hurvínkům vrátit, tak se vrátím. Dveře tady prý budu mít vždy otevřené.

Vy jste se vrátil.
Po třech letech v Ostravě přišla nabídka hostovat na Letních shakespearovských slavnostech v Praze. V tu dobu se mi ozvala Denisa Kirschnerová, současná ředitelka divadla, jestli bych nechtěl s divadlem spolupracovat. Nastoupil jsem jako loutkoherec, ale vydržel jsem tu necelý rok. Z vážných rodinných důvodů jsem se vrátil do Brna. S herectvím jsem si dal pauzu a věnoval se jen scénografii a kostýmům, to je práce časově flexibilnější. Po roce se mi z divadla opět ozvali, jestli bych neudělal výpravu k nové inscenaci. Začali jsme se i víc bavit o tom, kam divadlo směřuje, jak se chce rozvíjet, že nejspíš bude potřeba změna, protože tvorba běžela setrvačností, která měla nejistou prognózu. Naše dlouhodobé diskuse pak vyústily v nabídku, zda bych nechtěl divadlo umělecky vést.

Není vám líto, že dětská divadla jen málokdy dostanou nějakou divadelní cenu? Že jsou tak trochu na vedlejší koleji?
To je těžká otázka. Snažím se se svým týmem dělat všechno pro to, aby si divadlo pozornost zasloužilo a „urvalo“. Naše nové inscenace sklízí úspěch i u odborné veřejnosti. Dostáváme opět pozvání na prestižní festivaly. Za představení Hurvínek prodává nevěstu, které vzniklo v koprodukci s Národním divadlem v Brně, jsme získali nominaci na inscenaci roku v Divadelních novinách. Na to představení vyšlo tolik recenzí jako doposud na žádné z předešlých. Představení Spejbl, Hurvínek a já zase získalo ocenění Sukces měsíce v Divadelních novinách. To jsou věci, které naše divadlo dlouho nezažilo, a já myslím, že to dokazuje, že budoucnost Spejbl s Hurvínkem má.

zdroj: Kristina Komůrková, 12. listopadu 2024, celý rozhovor na www.reportermagazin.cz

Denisa Kirschnerová: Spejbl a Hurvínek jsou jako moji příbuzní

Ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka Denisa Kirschnerová (47) o sobě říká, že vznikla jako vedlejší produkt divadelního snažení rodičů Heleny Štáchové a Miloše Kirschnera. Po nich převzala vůdčí štafetu. A vzpomíná na ně často: „Někdy si s nimi popovídám. Když jsou vypjaté chvíle, tak se mi o nich i zdá.“

Měli rodiče, kteří trávili celé dny mezi dětmi, náladu číst večer před spaním malé Denisce a jejímu bráškovi pohádky?
Pamatuju si, že nám táta na chatě předčítal Betty McDonaldovou, v jeho podání to byla dost legrace. Hlavně ale rodiče trpěli, když příběhy se Spejblem a Hurvínkem slýchali nejen v práci, ale i doma. Měli jsme totiž období, kdy jsme je na kazetách sjížděli od rána do večera, to čtení dost často nahrazovalo.

Maminka Helena Štáchová se seznámila s tatínkem Milošem Kirschnerem, ředitelem Divadla Spejbla a Hurvínka, kam nastoupila po absolvování Divadelní fakulty AMU. Předpokládám, že na pracoviště brávali dcerku nejspíš ještě v kočárku?
Brávali si mě s sebou ještě dřív. Jsem svým způsobem vedlejší produkt jejich divadelního snažení a bratr vlastně taky. Nezažili jsme babičky ani dědečky, takže zpočátku mě brali i na zájezdy. A když se o dva roky později narodil bráška Miki, tak to už bylo na zájezdování moc a zůstávali jsme doma s tetou.

Znamenalo tohle rodinné divadelní loutkové zázemí pro absolventku kulturologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy automatickou volbu dalšího směřování?
Já jsem tušila, že bych ráda psala. Na kulturologii jsem šla díky tomu, že mě zaujaly přednášky docenta Václava Soukupa na FAMU a možnost získat kulturní rozhled. Nemyslela jsem si tehdy, že je to automatická volba, dnes bych řekla, že byla.

Spejbl, Hurvínek, Mánička, Kateřina a Žeryk jsou stále se mnou, jsou to víc než loutky nebo divadlo. Jsou skoro jako blízcí příbuzní, kterým přeju, aby měli stále co nabídnout a lidi je měli rádi.

Vy jste ale ještě před studiem na vysoké škole psala texty pro divadlo. Zasahovali do nich rodiče?
K psaní textů pro divadlo mě vyzval táta, ale udělal to z legrace, protože věděl, že pořád něco píšu. Jen tak rozverně řekl: „Tak nám něco napiš.“ Nic tím důsledně nesledoval ani on, ani já. A tak vznikla moje první hra pro S+H. A psaní mě přiblížilo k divadlu. Texty mi samozřejmě opřipomínkovali. Člověk se to učí a každá hra projde pochopitelně rukama dramaturga.

Vím, že oba trávili prakticky veškerý čas divadlem. Leckdy na úkor vlastních sil a zdraví. Soubor se často vydával i za hranice. Jaké jste měli s bratrem dětství?
Myslím, že někdy byli opravdu vytížení a přetížení, protože cítili velkou odpovědnost a taky je to bavilo a těšilo, tak jim nedalo, aby vše stále nevylepšovali nebo na divadlo nemysleli.

Bylo fajn, že jsme mohli vyrůstat v divadelním prostředí a mezi tvůrčími lidmi. Asi ale pro nás jako děti muselo být dost těžké, když odjeli na delší dobu pryč. Když jsem byla úplně malá, tak si to ani moc nepamatuju. Došlo mi to u mého syna, představa, že bych ho musela třeba ve dvou letech na dva měsíce opustit, mi přišla najednou úplně nepředstavitelná. Pro nás s bráchou ale bylo důležité, že ve zbývajícím čase jsme si to společně vynahrazovali.

Letos v lednu uplynulo 130 let od narození Josefa Skupy, zakladatele divadla, který zemřel před svými 65. narozeninami v lednu 1957. Jak si připomínáte jeho odkaz?
Jdeme tak trochu ve stopách pana profesora Skupy. Připomínáme si ho podcastem na našich sítích, čerpáme ze zajímavých audio materiálů z našeho divadelního archivu. Na jaře budeme hrát v Paříži, kam vedlo jeho první zahraniční turné v roce 1929. Připravujeme představení s hostujícím režisérem a autorem, které mu bude také věnováno.

Podíleli jsme se na vzniku sportovně zážitkového okruhu v okolí Plzně, kde je deset zastavení. Na každém se setkáte s vtipnými dřevěnými sochami Spejbla a Hurvínka podle návrhu Jany Bačové Kroftové a díky QR kódu si můžete poslechnout i jejich krátký dialog z pera Ondry Lážnovského a v podání Martina Kláska.

V posledních letech se u „lipových chlapců“ pořád něco slavilo. Stovka Spejbla, devadesátka Hurvínka, loni v září padesát let od narození bábinky – paní Kateřiny. Asi to nebyly kvůli pandemii moc velké oslavy?
Nebyly a byly. To podstatné se nám vždycky podařilo zrealizovat. Mrzelo nás, když nevyšla slavnostní premiéra dokumentu z dílny České televize věnovaného panu Spejblovi na jaře 2020 v kinosále Paláce Lucerna. To by bylo opravdu velmi slavnostní, ale pan Josef Spejbl má pochopení, vždyť stál na scéně ještě v době, kdy řádila španělská chřipka.

Jak se vůbec v této době drží divadlo závislé na dětských návštěvnících, mezi nimiž naplno řádí covid?
Máme to štěstí, že jsme zřízeni Prahou a náš zřizovatel nám pomohl tyto výpadky krýt, ale rozpočet je pochopitelně omezený. A divadelníci se snažili dělat doslova psí kusy, ze dne na den se měnil a vymýšlel alternativní program, abychom zůstali v kontaktu s diváky. Bylo potřeba získávat nové zdroje financí, zřizovat letní scény a podobně. Přesto, že divadla byla uzavřená, dělo se toho za jejich zdmi daleko víc než za běžného provozu. Loni na podzim se školy vracely, ovšem nadějné vyhlídky začaly kazit časté karantény. Doufejme, že to nejhorší už bude za námi.

Pět roků řídíte po Heleně Štáchové Divadlo S+H, a tím také šéfujete o dva roky mladšímu bratrovi Milošovi, který se tu uplatnil jako autor, režisér, dramaturg a výtvarník. Jak spolu vycházíte po pracovní stránce?
Mikiho zcela respektuji a sdílím jeho umělecký pohled na věc. Myslím, že cítí zcela přesně, co Spejbl a Hurvínek potřebují. Já jsem se v posledních letech přesunula spíš k administrativě.

Došlo mi, že vaše divadlo má jako jediné nejpevnější – a nejen co se materiálu týče – tým pěti postav. Desítky let stále populárních. Čím to?
Myslím, že jsou to vizuálně dokonalé loutky a že díky svému vztahu táty a syna a všeho, co to přináší, přestávají být loutkami a stávají se blízcí lidem. Vztah jednoho k druhému je základ všeho, co známe.

Co čte maminka Denisa svému pětiletému synkovi Kryštofovi před spaním?
Mám ambici číst, jenže momentálně mi konkurují dinosauři na YouTube. Když se zadaří, jsou dinosauři, pak je čtení, které končí většinou po pár větách. Když je matka vyšťavenější, tak se po dinosaurech krátce zpívá ukolébavka. Když je to ještě horší, matka pobrukuje nesrozumitelné zvuky, a když je úplně nejhůř, drží se ručička.

zdroj: Vlaďka Merhautová, Právo, Novinky.cz, 5.2.2022

Klásek předal Hurvínka nástupci. Odcházím, ale budu přítelem na telefonu, říká

Josef Skupa, Miloš Kirschner, Martin Klásek. To byla až doposud tři jména spojovaná s hlasem legendárních loutek Spejbla a Hurvínka. Nyní se tato trojice rozrostla na čtveřici. Martin Klásek se totiž rozhodl předat interpretační žezlo svému nástupci Ondřeji Lážnovskému a odejít z divadla.

„Měl jsem již delší dobu v plánu, že ukončím svoji divadelní kariéru v 65 letech. Jelikož jsem únorový, tak je ta pětašedesátka přede dveřmi. I dohodl jsem se s ředitelkou Denisou Kirchnerovou, že činnost v divadle skončím k 31. 12. 2021. Tedy že přestanu být zaměstnancem. Věnoval jsem s radostí tomuto divadlu celý svůj profesní život, a jednoho dne jsem si tak zabilancoval a uvědomil si, jak málo času jsem měl na rodinu, na výchovu svých dvou dcer. Děkuji své ženě Evě, že veškeré rodinné dění po celou dobu, a to i přes svoje časově náročné zaměstnání, držela pevně v rukách. Vždyť my jsme mimo rodiny trávili také půl divadelní sezony na cestách tuzemských i zahraničních. Takže si myslím, že nastal čas trochu to těm mým nejmilejším vrátit. Mám dvě vnučky, od každé z dcer jednu, a tak začnu fungovat jako děda, který je stále k mání,“ říká teď už bývalý principál Martin Klásek.

Jak je další „otec“ Spejbla a Hurvínka na svou misi připraven?
Soubor jsem opustil s vědomím, že jsem divadlu zajistil dalšího interpreta hlavních figur. Ondřej je nesmírně nadaný, zkušený a pro Spejbla s Hurvínkem ten pravý. Navíc režíruje, je autorsky činný. Tři roky jsem se snažil mu být rádcem. Takže divák rozhodně dalších mnoho let nemusí mít o Spejbla s Hurvínkem strach… A pak jsem ještě slíbil, že budu jakýmsi přítelem na telefonu, a kdykoli budou mít v divadle pocit, že potřebují moji pomoc nebo jen konzultaci, jsem k dispozici.

Jestli dobře počítám, v Divadle Spejbla a Hurvínka jste byl zaměstnán 48 let. Na co z toho téměř půlstoletí vzpomínáte nejraději?
Asi to bude divadelní sezona 1995/96. To se mi podařilo přinést na jeviště první vlastní dětskou hru „Hurvínek a zrcadlo“. Napsal jsem ji během dvou měsíců a pak i sám režíroval. Generálka a premiéra dopadly na výtečnou a ředitel Kirschner byl nesmírně spokojený. Tehdy mi řekl, že ho to velmi uklidnilo a že si vybral správného nástupce.

Divadlo sídlí v Praze, ale často jezdí po vlastech českých i jiných. Na kterou domácí a kterou zahraniční štaci jste se obzvlášť těšil?
V Čechách jsem se vždy těšil do Ostravy a okolí, kde je velmi vyspělé divadelní publikum a kde jsme trávili vždy více dní. V zahraničí upřednostňuji Berlín a Hamburk. V Berlíně hráváme v sále pro 860 diváku a vždy je vyprodáno. Takže tam bývá vynikající atmosféra a publikum je při reakcích pořádně slyšet. Hamburk je nádherné město. Hráli jsme tam snad ve všech divadlech a vždy přišlo plno lidí.

Kdybyste měl naopak pojmenovat největší průšvih, který jste v divadle, třeba na jevišti zažil, vzpomněl byste si na něco takového?
To bylo právě v Berlíně. Opět vyprodáno. Večerní show. A já jsem ztratil hlas. Tedy přesněji, Hurvínkovu fistulku. Nebyl jsem schopen ji nasadit. Rychle jsme jeli do berlínské nemocnice na foniatrii, kde mi vstříkli injekci a trochu se to zlepšilo. Začali jsme hrát. Bylo to revuální představení složené z dialogů hlavních figur a vizuálních čísel. Při třetím dialogu jsem začal cítit, že to opět přichází. Spejblův hlas jsem měl, ale Hurvínek se pomalu vytrácel. Při šestém dialogu začal Hurvínek šeptat a při osmém do mě u mikrofonu Helenka Štáchová ťukla a Hurvínkovy repliky podivným, huhňavým chlapečkovským hláskem doříkala.

Projevili Berlíňané pochopení?
V publiku bylo ticho jako v kostele. Naštěstí to byl poslední dialog večera. Začala děkovačka, diváci tleskali. Celý soubor stál na předscéně. Obyčejně po večerním představení přidáváme ještě nějaký úspěšný dialog, o který si diváci mnohdy zavolají. Tentokrát to bylo nemyslitelné. Já už totiž neměl ani ten Spejblův, ba ani Kláskův hlas. Helenka gestem utišila tleskající publikum a omluvila moji indispozici a poděkovala jim za neskonale báječnou toleranci. Z hlediště se ozval nadšený mužský hlas „Hurvinek, ich liebe dich!“ (Hurvínku, miluji tě!). A opět se strhl burácivý potlesk těch potěšených diváků, kteří tolik milují naše divadlo. Takže nakonec to dobře dopadlo a příště přišli zase. Ale pro mne to byl vážně večer hrůzy.

Divadlo Spejbla a Hurvínka si letos připomíná 130. výročí narození svého zakladatele Josefa Skupy. Co pro vás znamenal tento muž, který zemřel ve stejném roce, kdy jste se narodil?
Samozřejmě mu vděčím za to, že díky němu jsem měl možnost najít to, čemu se říká smysl života. Děkuji, pane profesore!

Opustil jste své milované loutkové divadlo s čistým svědomím, že jste předal těm, co v něm zůstávají vše, co jste mohl?
Určitě ano. 31 let jsem byl šéfem uměleckého souboru a jedním z mých úkolů bylo, zajistit vysokou úroveň vedení marionet. Kdo uspěl, zůstal, kdo ne, musel odejít. Za ta léta mi prošlo souborem více než padesát herců. V současnosti je tam sedm mladších členů. S těmi už jsem samozřejmě pracoval a radil jim. Připravil jsem pro ně dvě instruktážní desatera. Jedno se týká vedení loutek. Podle něj je možno se ve vedení marionety zdokonalovat. Druhé jsou zásady, na co dbát při mluvení na mikrofon. Protože v našem divadle jsou mnohá představení hrána v tzv. rozdělené interpretaci, kdy určitou postavu jeden herec mluví a druhý vodí. Ideální stav je, když všichni členové souboru jsou použitelní pro obě disciplíny.

Je vlastně v divadle ještě někdo, kdo tam působil stejně dlouho jako vy, nebo ještě déle?
V současné době je jediný déle sloužící pan René Hájek. Nastoupil do angažmá o čtyři měsíce dříve než já. Vynikající vodič, mluvič a inspicient.

Kdybyste mohl souboru Divadla Spejbla a Hurvínka něco prostřednictvím Deníku vzkázat, co by to bylo?
Divadlu S+H přeji neutuchající zájem diváků. Protože bez diváků je divadlo ničím. Udržujte jeho tradici a tvůrčím způsobem ji rozvíjejte. S+H není jen satira a humor, ale i sentimentální vzpomínka a hravost dětství v každém z nás. A Spejblovi s Hurvínkem nejméně dalších 100 let!

Čím se hodláte „v penzi“ zabavit?
To, že jsem odešel do penze, neznamená, že přerušuji tolik let trvající vazby. Jsme dohodnuti, že budu dále hrát jako host nebo chcete-li bývalý člen všechna večerní představení, která jsou na repertoáru. Ondra Lážnovský se postará o všechna dětská. A ještě bych měl absolvovat výjezdy do německy mluvících zemí, protože se jedná o připravené záležitosti. Například máme společný pořad „Evropské marionetové gala“ s německými a rakouskými loutkoherci. Každá ze tří skupin předvádí svoje pojetí hry s marionetami. Je to velice úspěšné a vždycky se na to moc těším. Samozřejmě bychom ještě rádi uváděli v Německu i naše vlastní původní hry. Kvůli nepříjemné situaci s covidem-19 byla spousta představení odřeknuta.

A co vaše autorské ambice?
Píšu si dialogy pro Spejbla a Hurvínka tzv. do šuplíku a hodlám v tom pokračovat. Třeba někdy přijde ještě možnost natočit v mojí interpretaci nějaké CD mých vlastních textů. Takže vidíte, že se od Divadla S+H úplně neodstřihávám. A pak mám ještě takovou starou chaloupku na Šumavě a tam je tolik práce! Také se věnuji cyklistice… A ještě musím plnit tu funkci dědečka!

autor: Filip Lukeš, zdroj: Denik.cz, 2.2.2022

Kirschner: Někdy si až říkám, že jsme Spejblovi zaměstnanci

"Snažíme se hlavně vymyslet, jak se dostat víc k divákům, když nemůžeme hrát," říká v rozhovoru pro Deník režisér, výtvarník a scénárista pražského Divadla S+H Miki Kirschner.

Na oslavy 100. Spejblových narozenin jste určitě měli spoustu plánů. Jak se kvůli současné době změnily?
Momentálně je těžké něco napevno plánovat, ale snažíme se. Některé akce, které bylo třeba zrušit, nahradily alternativy. Chystali jsme velkou retrospektivní výstavu ve Villa Pellé, tu nahradí do výroby připravená stálá výstava v divadle. Zvládli jsme ale premiérově uvést titul pro nejmenší děti od 1-3 let Žeryčku, hop! i novou netradiční hru pro dospělé Hotel Spejbl. Jedná se vlastně o průchod Spejblovou hlavou, v níž se otevírá 14 pokojů s různými diagnózami, které se setkávají s našimi postavičkami a komentují dnešní svět. Nechtěně je to tak provázané s dnešní dobou, kdy jsou také všichni zavření. Otevřeli jsme Klub přátel divadla, připravili jsme nový vizuál. Nenudíme se my, ani náš oslavenec.

Spejbla uvedl v Plzni do světa Josef Skupa, se kterým později už v Praze spolupracoval váš otec Miloš Kirschner. Vybavujete si nějaké jeho vzpomínky na zakladatele divadla?
S otcem měli hodně osobní vztah, Skupa mu svým způsobem zachránil život. Ve chvíli, kdy táta po vojně u pétépáků hledal práci a hrozilo mu, že půjde zpátky do dolů, si ho vyžádal do divadla, protože se s ním znal. Svým způsobem mu mohu být vděčný i já, protože táta s mámou se potkali právě v divadle. Otec o něm mluvil vždy krásně, Josef Skupa byl a je pro divadlo 'Starej'. Všichni ho takhle oslovovali a měl obrovský respekt. Vždycky tu panovala rodinná atmosféra, a to se společně se Skupovým odkazem snažíme držet dodnes.

Spejbl a Hurvínek jsou zřejmě osudoví pro celou vaši rodinu. Jak jste zmínil, v divadle působili rodiče, ředitelkou je teď vaše sestra Denisa Kirschnerová, která také napsala několik her…
V minulosti jsme si asi ani jeden nemysleli, že budeme pracovat zrovna tady, bylo to takové řízení osudu. Snažím se dělat i jiné věci, ale divadlo je časově hodně náročné. Máme k němu určitou zodpovědnost a dát všemu nějakou kvalitu, to je opravdu hodně práce, člověka to nutí také k větší sebekontrole. Tyto osobité a svébytné postavy jsou naše priorita, občas se jim musíme podřizovat, až si někdy říkám, že jsme vlastně jejich zaměstnanci (smích).

Společně s dalšími postavami, které k nim patří, se Spejbl s Hurvínkem objevili už i ve 3D filmu, Spejbl v komiksu. Dá se to vysvětlit jako snaha je přiblížit v moderní době i dětem, které je třeba tolik neznají?
Žijeme v mediální době a nebylo by asi rozumné se jiným postupům a technikám bránit, i když prioritou zůstává loutkové divadlo. Ale i tohle je svým způsobem navázání na Skupu, protože ani on se nových věcí nebál. Snad první zvukový animovaný film u nás byl Všudybylovo dobrodružství z roku 1936, kde Hurvínek dětem vysvětluje, jak fungují rádiové vlny. A jedna z prvních reklam byla Spejbl si kupuje vanu. Skupa byl v tomto směru hodně revoluční, jakmile se objevilo nové médium, on se k němu připojil. Ať už to bylo rádio, gramofonové desky, film, později Večerníčky. Měl třeba naplánované i představení s Voskovcem a Werichem, chtěl spolupracovat s Karlem Čapkem, nic z toho však nevyšlo.

Plánujete i další aktivity v tomto odlišném směru?
Když by byla nějaká zajímavá příležitost a mělo by to pro divadlo přínos, tak bychom se nebránili. Hodně se třeba povedl dokument České televize Neobyčejný život Josefa Spejbla. Už v první vlně jsme dělali on-line vystoupení nebo krátká videa pro děti na facebooku. I teď se snažíme hlavně vymyslet, jak se dostat víc k divákům, když nemůžeme hrát. Uvažujeme i nad možností hrát později venku, což by byla také nová zkušenost.

Vedle technologií se za sto let se hodně proměnila i čeština. Jak se to projevilo u Spejbla s Hurvínkem?
Samozřejmě, nechceme hrát archaické divadlo, takže i jejich jazyk se proměnil, každý interpret po téhle stránce přináší něco nového. Ale zásadní smysl, kdy jde hlavně o slovní humor v podání filozofů v dřevácích, se nemění. Moderním slovům se nevyhneme, ale máme pravidlo, že nikdy nejsou agresivní a nemluví sprostě. V představeních pro dospělé se to pravidlo může porušit, ale musí to přijít zvenčí, ne od Spejbla s Hurvínkem.

Když jste narazil na interprety, po vašem otci převzal interpretaci Spejbla s Hurvínkem Martin Klásek, jeho alternací je od roku 2017 Ondřej Lážňovský. Zatím není asi tolik známý, jak byste ho představil?
Naše divadlo vždycky stojí na osobnosti interpretů, bez toho se to neobejdeme. Máme na ně štěstí, u Ondřeje Lážňovského je jeho přínos nepopiratelný. Je loutkohercem už dlouho a k nám se přišel o tuto pozici ucházet. Ale jen vodičem nebyl dlouho, dokáže i tvořit autorské věci, režírovat. Má skvělé hlasové dispozice, schopnost hrát pět rolí najednou a každá bude jiná, navíc má i obrovský komediální talent. Je to asi nějaké kouzlo těch našich figur, že přitahují takové osobnosti.

Zdroj: Zdeněk Sequens, Deník, 30.11.2020

Denisa Kirschnerová: Spejbl zažívá již druhou pandemii

Koronavirová pandemie se nevyhnula ani Spejblovi s Hurvínkem. Samotný Spejbl přišel dokonce i o svoji narozeninovou party, kde měl oslavit 100! Jak to zvládá? Není mu to líto? I o tom jsem si povídal s principálkou Divadla S + H Denisou Kirschnerovou.

V jaké chvíli vstoupil zákaz veřejných akcí do vašeho divadla?
V roce 2020 si v Divadle S+H připomínáme 100 let od chvíle, kdy pan Spejbl poprvé vstoupil na scénu. Divadlo ale také slaví 90 let profesionální existence, 90 svíček na dortu sfoukne Mánička a pes Žeryk, 75 let působíme v Praze, z toho 25 let v Dejvicích. Stejně jako ostatní, i nás okolnosti přiměly místo oslav našeho nestora improvizovat. Když diváci nemohou za námi, připravili jsme pro ně speciální stránku na našem weubu „koronavirovou hlídku proti nudě“. Uvádíme zde už i záznamy našich představení. Ale najdete nás i na MALL.TV – v rámci projektu #KULTURAZIJE. Spolu s básníkem Robinem Králem chystáme i krátký seriál „Hurvínkova chvilka nedělní pandemie“.

Jak tuto situaci snáší Spejbl s Hurvínkem?
Spejbl s Hurvínkem mají pochopení – vždyť se vedle nich vystřídaly už čtyři generace člověčích souputníků a prošly kolem nich zásadní dějinné události. Oni dva moc dobře vědí, že není každý den posvícení. Zažíváme stav, který je teď společný všem divadlům. Kanceláře mají především home office a vzdálený přístup, kolegové a kolegyně trénují doma, šíjí roušky. Snažíme se však oslovit naše diváky alespoň online a výroba našich nadcházejících inscenací také stále běží, takže se opravdu nenudíme.

Jak pandemie zasáhne do oslav stých narozenin pana Spejbla? Budou se nějaké akce přesouvat či rušit?
Hned v polovině března jsme zrušili slavnostní večer spojený s uvedením dokumentu ČT Neobyčejný životy pana Spejbla a koncem roku velkou retrospektivní výstavu ve Villa Pellé. Běží však další projekty – vydání reedičního i novinkového CD ve spolupráci se Supraphonem, skromnější, ale zato stálá výstava „lipová štafeta“ v Divadle S+H, chystáme dvě premiéry. Jak jsem říkala, pan Spejbl má porozumění… Když si uvědomíte, že vstoupil na prkna v roce 1920, kdy Evropou otřásala španělská chřipka…

Jednáte s městem o možné pomoci?
Jako divadlo zřízené hlavním městem Prahou jsme teď ve stálém kontaktu s naším zřizovatelem, a i v rámci ostatních institucí koordinujeme své aktivity, získáváme aktuální informace… Víme, co kdo chystá, kde můžeme nějak pomoci. Jak zásadním způsobem se současná situace odrazí na budoucím fungování celé divadelní a kulturní sféry je teď těžké posoudit.

Na konci sezóny jste měli mít premiéru nové hry Žeryčku, hop! Jak daleko jste v přípravách a jak bude vypadat její koncepce a kdo s nápadem udělat podobný typ představení přišel jako první?
Díky mému synovi jsem s ní přišla já. (usmívá se) Nejde o naši typickou inscenaci, zatím jsme pro tak malé děti nehráli, ale jde o první divadelní zážitek pro ty nejmenší, který má „na svědomí“ bývalá umělecká šéfka a režisérka Divadla Petra Bezruče Janka Ryšánek Schmiedtová – představení napsala a bude režírovat. S tímto typem inscenací má totiž svou zkušenost. O výtvarnou podobu inscenace se zasloužil David Janošek. Délka inscenace je 30 minut – děti se jí účastní s rodiči a je vytvořena speciálně pro vnímání těch skutečně nejmenších diváků. Pro pejska Žeryka se obyčejná procházka do parku změní v nádherné dobrodružství. Děti se s ním vydají do světa nad zemí. Do světa těch, co umí lítat, ptáků i mraků, do světa planet, kouzelných vesmírných tvorů a zářících hvězd. Podívají se s Žerykem do nekonečna, a pak se vrátí zpátky na zem! Pevně doufám, že inscenaci, která je úsporná na obsazení, budeme moci nazkoušet v naplánovaném termínu na přelomu května a června a uvedeme ji tedy až s novou sezónou.

Nebudou se na ní nudit i o trochu starší děti?
Je možné že budou. Inscenace je totiž určena opravdu úzce pro ty nejmenší a vymezena je věkem od 1-3 let. Od čtyř let mohou děti navštívit naše klasická marionetová představení.

Chystáte nějakou novinku i v rámci „dospělácké“ řady?
Ano, pracuje se také na novém představení pro dospělé diváky. A také mi nezbývá než doufat, že ji budeme moci uvést, jak bylo naplánováno, tedy 1. října 2020. Jde o hru tvůrčího týmu Kirschner-Král-Lstibůrek, kteří již v minulosti připravili představení nejen pro děti, ale i pro dospělé např. Spejbl a město hříchu. Spejbl s Hurvínkem nás v novém představení Hotel Spejbl seznámí s podivnými „nocležníky“ tohoto hotelu. Provedou nás spletitými zákoutími lidské duše a v duchu omnia vincit amor (vše překoná láska, pozn. redakce) přinesou potřebnou naději. Představení je technologicky náročné. Spolupracují na něm lightdesignéři, či umělci věnující se sound-animaci. Představení vychází z původního projektu Robina Krále a Jana Lstibůrka Blázinec, na němž se hudebně podíleli osobnosti, jakými jsou Jiří Suchý, Marek Eben, Tomáš Hanák, Ewa Farna, Iva Pazderková ad. Od představení si slibujeme prolnutí tradice Spejbla a Hurvínka se současnou řečí divadla.

Autor: Jiří Landa, 8.4.2020, www-i-divadlo.cz

Spejbl a Hurvínek? Zodpovědnost, ale jedeme v tom odmalička, říká loutkářské duo Klásek a Kirschnerová

Spejbl a Hurvínek je pojem, který zná snad každý našinec i mnohý cizinec. Za tím, co tento pojem znamená v současnosti, je také práce Martina Kláska a Denisy Kirschnerové. Po Miloši Kirschnerovi a Heleně Štáchové zdědili velkou zodpovědnost i radost. Jak je na tom jejich loutkové divadlo nedlouho před Spejblovými 100. narozeninami?

Poslouchali jste jako děti Spejbla a Hurvínka?
Denisa Kirschnerová: Ano. Poslouchala jsem jak Skupu, tak tátu, měla jsem ráda oba.
Martin Klásek: Poslouchal jsem je, jenom když byli v rozhlasu, protože jsme neměli gramofon. V dětství jsem vůbec netušil, že desky se Spejblem a Hurvínkem existují. Žil jsem v Českých Budějovicích a ani jsem jako malé dítě neviděl Hurvínka v divadle. Poprvé jsem ho spatřil na vlastní oči ve večerním představení „Mnoho Spejblova povyku pro nic“ v patnácti letech v Římské ulici.

A za tři roky už jste byl jeho interpretem. Loni jste oslavil 45 let působení v divadle S+H. Kdybyste měl vybrat období, na které vzpomínáte obzvlášť rád, dokázal byste to?
MK: Asi ano. Bylo to na podzim roku 1994, kdy se mi povedlo přivést na jeviště moji první opravdovou hru pro děti. Jmenovala se Hurvínek a zrcadlo. Byl jsem šťastný, že to ještě mohl zažít pan Kirschner, protože on si přece jenom nebyl úplně jistý, jestli si svého nástupce vybral dobře. I pro interpreta Spejbla a Hurvínka je totiž důležité, aby byl pro divadlo nějakým přínosem, to znamená, aby si uměl také něco napsat. Za dva roky jsem měl další hru a tak dále. Myslím, že to pro mě byla nejšťastnější doba.
DK: Těžko vybrat jeden nejšťastnější moment. Já jsem hlavně vděčná, že naše divadlo funguje dál. Za loňský rok nás navštívilo 46 tisíc diváků. Jsem ráda, že je o Spejbla s Hurvínkem stále zájem. Čekám, co všechno ještě přijde, co nového nás napadne. Pořád máme kam jít, a z čeho těžit.

Martine, zajímá mě ta chvíle, kdy se zjistilo, že máte hlas vhodný na Spejbla a Hurvínka. Jak k tomu došlo?
MK: To bylo v roce 1973, kdy jsem krátce pracoval jako jevištní technik a byli jsme na zájezdu, tuším, že v západním Německu. A já jsem se chodil do portálu jeviště dívat na mistra Kirschnera, jak hraje forbínové dialogy. Nejenže mluvil za Spejbla a Hurvínka, ale on si i sám přitom vodil pana Spejbla. A to mě fascinovalo, navíc hrál v němčině, pochopitelně zpaměti. Bylo to pro mne něco úplně nového. Zájezdy byly tenkrát většinou šestinedělní, takže jsem těch představení viděl strašně moc, jelikož se hrálo téměř denně. A jak jsem to tak okukoval a poslouchal, zkusil jsem si jednou sám pro sebe promluvit Hurvínkovou fistulkou. A zaslechla to Helenka Štáchová, která s Máničkou čekala na výstup. Tím to celé vlastně začalo.

Jaký byl Miloš Kirschner učitel? Vlídný, nebo přísný, trpělivý, nebo netrpělivý?
MK: On byl nevlídný a netrpělivý na lidi, o které mu šlo. Vyžadoval píli, a jakmile zjistil, že člověk trošku lajdá, dokázal být i zlý. Ale v jádru měl velké srdce a byl to laskavý, velice vzdělaný člověk. Ale jako šéf byl kolikrát velmi drsný a někdy i nevybíravý. Pak mu to samotnému nebylo milé a sám se z toho těžko vzpamatovával. Divadlo držel pevnou rukou a z toho, co si vytyčil, neslevil. Chtěl z nás ze všech mít profesionály a na profesionalitu kladl úplně největší důraz.

Vy sám předáváte své zkušenosti novým hlasům Ondřeji Lážňovskému a Marii Šimsové. Jak dlouho trvá, než se člověk naučí mluvit, a možná spíš myslet jako Hurvínek nebo Mánička?
MK: Neumím říct, jak dlouho to trvá. Třeba Ondra je zkušený loutkoherec, prošel několika divadly a je výborný speaker v různých rolích. Když přede dvěma lety začal hrát Spejbla a Hurvínka, tak jsem vlastně teprve na jeho prvních pokusech zjistil, jaké chyby jsem dlouhá léta dělal v interpretaci. Mluví totiž dvě figury a každá má svůj daný charakter, jakýsi „dechorytmus“ a dejme tomu tempo myšlení. Je potřeba držet otcovskou lajnu Spejbla a dětsky vnitřní neklid jeho synka. Navíc musí mluvit podobnou barvou hlasu jako já, aby měl divák a posluchač stále „svého“ Spejbla s Hurvínkem. Pokud Ondru nějakým způsobem mentoruji, pak ho spíše upozorňuji na drobnosti. Neříkám mu, jak má hrát, ale kladu mu na srdce, aby to bylo v každé situaci pravdivé.

Deniso, vaše maminka Helena Štáchová sem chodila do práce. Kdy vás napadlo, že její práce bude jednou i vaší prací?
DK: Dalo se předpokládat, že u divadla s bratrem Mikim jednou zakotvíme. Celá naše rodina jím byla téměř prorostlá, a byla to tak téměř naše organická součást. I vzhledem k ochranným známkám na Spejbla a Hurvínka, které jsme zdědili, máme navíc zodpovědnost za to, co se s nimi a jejich tradicí bude dít do budoucna. Co se týče ředitelování, plánovala jsem původně zůstat doma tři roky se synem, který se mi narodil, ale maminka téměř souběžně onemocněla, a tak se mi to podařilo jen rok. V divadle jsem tak ředitelkou už dvě sezony.

Když jste přebírala funkci ředitelky divadla, dovedla jste si představit, co všechno to obnáší?
DK: Svým způsobem ano. Ale je to o to náročnější, že mému synovi jsou tři roky. Pracuju třeba po nocích, když spí. Ale s postupujícím časem věřím, že se to ještě usadí. Jsme dobrá parta a prostě děláme pro divadlo maximum. Stojíme o příběhy s nadsázkou, které si dělají legraci z absurdnosti lidského života, z lidských slabostí, ale zároveň pro ně mají pochopení.

Aby tohle fungovalo, na to by měl dohlížet umělecký šéf. Je to vděčná role?
MK: Já o sobě neříkám, že jsem uměleckým šéfem, jsem spíš šéfem souboru loutkoherců. My jsme tady čtyři, kteří tvoříme jakési umělecké vedení divadla. Scházíme se pravidelně a o věcech, tedy záměrech a realizacích, si intenzivně povídáme — Deniska, která je ředitelkou, ale i dramaturgyní, Ondřej Lážnovský, vystudovaný dramaturg a režisér. Výtvarník a režisér Miky Kirschner a já. Z pozice své funkce spíše rozporuji některé navrhované činnosti a plány mých mladších kolegů, které se mi nezdají například z hlediska mých zkušeností.

Obměňujete programově herecký soubor?
MK: Snažíme se, ale vůbec to není jednoduché. Jsme marionetové divadlo a je pravda, že lidí, kteří by měli zájem hrát opravdu profesionálně divadlo s marionetami, ubývá. Je to fyzicky náročné, pak je nutná jistá dispozice, chcete-li talent, a jelikož jsme divadlo patřící městu, jsme stále příspěvková organizace, takže platy nejsou moc vysoké. Další věcí je, že ta naše disciplína, hraní s marionetami, se už nikde důsledně neučí. Na DAMU - Fakultě alternativního a loutkového divadla se hra s marionetou učí velmi okrajově. To je jedna z věcí, které nás nutí k tomu, abychom si následovníky vychovávali sami, ať už mají takovou, či makovou uměleckou školu, anebo žádnou. Pokud mají předpoklad, že by se mohli uplatnit, pak je učíme vodit loutky od začátku. Zatím je nás tady více zkušenějších než těch mladších, ale zase se ti mladí mají od koho učit.

Do divadla S+H chodí na představení hlavně školní děti. Spejbl s Hurvínkem se vždy zapojovali do různých výukových a osvětových programů pro děti. Co je to aktuálně?
DK: Díky dialogu, který s učiteli vedeme - vycházíme z potřeb škol. Aktuálně pro ně pořádáme workshopy v duchu dramatické výchovy, které navazuji na zhlédnuté představení. Vzhledem k obecnému neduhu — nedostatku času a velkému množství povinností, které dnes učitelé mají — nabízíme také pracovní a metodické listy ke všem představením. Ve spolupráci s Prahou 6 pořádáme semináře pro učitele, aby věděli, jak lze využít dramatickou výchovu při výuce. Máme i kurzy loutkového divadla pro děti, ty běží už osmým rokem.

A co chystáte pro dospělé?
DK: Otevíráme klub přátel divadla, který nebude postavený na slevách, ale na zážitcích. To znamená, že příznivci Divadla S+H budou mít možnost účastnit se tiskových konferencí, podívat se tam, kam se běžný divák nedostane, účastnit se workshopů, které jim budou připraveny na míru, a to jak dětem, tak dospělým. Ve spolupráci s nadačním fondem Karla Janečka pořádáme nově odpolední představení pro seniory. Díky nadačnímu fondu také běží již šest let projekt pro sluchově a zrakově handicapované děti.
MK: Na forbíně je při představení také tlumočnice do znakové řeči.
DK: Ano. Představení je opatřené titulky a tlumočnice je navíc simultánně tlumočí do znakové řeči. Snažíme se o pestrou nabídku. Výhledově chystáme také projekt pro nejmenší děti od 1-3 let. Takové první seznámení s hrdiny našeho divadla, a to tentokrát skrze Žeryka, říkáme tomu „miminí představení“. Bude interaktivní a děti se jich zúčastní pochopitelně spolu s rodiči.

Když tak poslouchám, jak je všechno edukativní a interaktivní, nevytrácí se z toho trochu humor?
MK: Na to se musí dávat velký pozor.
DK: Pochopitelně nám jde o nadhled, humor, ale chceme, aby se naše představení dotýkala témat, která jsou aktuální a která děti řeší. Naše doprovodné programy nejsou edukativní ve smyslu, že bychom děti poučovali či vyučovali. Poslouchali jsme, co učitelé spolu s dětmi řeší, a zkrátka jsme spojili své síly. V našich workshopech jsme vyšli z moderních přístupů, jak prohloubit prožitek z příběhu. Workshop pak děti vede do světa emocí a prožitků, a vyvažuje tak většinou čistě racionální část jejich školního dne.
MK: Naše divadlo nebylo nikdy didaktické. Vždycky to měla být především zábava pro děti, ale když jim z toho v hlavě něco zůstane, je to fajn.

Říkali jste, že pro vás píšou noví autoři. Jak je hledáte? Když za vámi někdo přijde, že má skvělý scénář pro vaše divadlo, přečtete si ho?
DK: Scénáře si poctivě čteme a může to tak být. Zdánlivě se zdá jednoduché pro Spejbla a Hurvínka psát. Ale autoři musí být služební, ochotni respektovat jejich charaktery, omezující technologii loutek, a ne všech témat se mohou dotknout. Jeden z nejlepších autorů pro S+H Augustin Kneifel to vyjádřil trefně, napsal: „Autor netvoří Spejbla a Hurvínka, naopak oni tvoří jej. A tak bych byl moc rád, kdyby mi jednou řekli, že jsem se jim povedl.

Jak už bylo řečeno, Josef Spejbl bude v roce 2020 slavit 100. narozeniny. Už víte, jak oslavu pojmete?
DK: První vstup pana Spejbla na scénu není zaznamenán. Uvádí se, že vznik loutky probíhal v roce 1919 a debut pana Spejbla proběhl na podzim roku 1920. Proto jsme se rozhodli, že budeme slavit celý rok. Hned na začátku roku 2020 spustí svou činnost Klub Hurvajz, který divákům kromě jiného nabídne také pohled do zákulisí. Za oponu se naši fanoušci dostanou také díky prvnímu Dni otevřených dveří, který proběhne na jaře příštího roku. Od ledna budeme zkoušet nové představení pro dospělé Hotel Spejbl — osvědčeného autorského týmu Kirschner-Král-Lstibůrek. Na jaře vyjde reediční CD s klasickými dialogy S+H. A chystáme ještě další spejblovské věci.
MK: A Česká televize natočila dokument Neobyčejný život Josefa Spejbla.

Vedle divadelní rodiny máte oba i svou rodinu. Máte tolerantní partnery?
DK: Kdybychom s tatínkem mého syna spolu ještě žili, tak bychom spolu možná už nežili. Je to opravdu náročné, takže bych se mu ani nedivila.
MK: Se mnou to moje žena měla těžké. Byla doba, kdy jsme trávili spoustu času na zájezdech, takže já jsem prošvihl celou výchovu našich dvou dcer. Pořád jsem někde byl. Teď mám od každé jednu vnučku, a to je fajn. Už není tolik zájezdů, navíc už mám i nástupce, takže mám na vnučky víc času. Nechávám si jenom takové bonbonky, hraji své oblíbené hry. Loni jsem si vytvořil své vlastní autorské večerní představení „S+H — Ve dvou se to lépe…“ , které jsem do té doby neměl, a teď si ho nesmírně užívám. To také patří k mým šťastným obdobím, na která jste se ptal.
 
autor: Filip Lukeš, zdroj: Moravskoslezský deník 18.9.2019

Martin Klásek: I loutkoherec musí být uvěřitelný

Martin Klásek (*1957) pochází z divadelnické rodiny, tatínek byl hercem, maminka baletkou. Nebylo tedy divu, že také on si vybral uměleckou dráhu. Do Divadla Spejbla + Hurvínka nastoupil v roce 1973, o rok později si již vyzkoušel za Hurvínka mluvit (a pár vět i za Spejbla). Po tvůrci obou dnes světoznámých loutek Josefu Skupovi a jeho pokračovateli Miloši Kirschnerovi se tak stal jejich třetím interpretem. Od roku 1990 je uměleckým šéfem souboru. O vývoji a proměnách Divadla S+H, ale i jeho publika - dětského i dospělého - vypráví Martin Klásek v našem rozhovoru pro časopis Veleslavín 39.

Proč myslíte, že si Miloš Kirschner vybral právě Vás pro svoji alternaci a také jako pokračovatele?
Asi proto, že jsem měl základní předpoklady pro interpretaci Spejbla a Hurvínka. Byl jsem schopen hlasově vytvořit „hurvínkovskou“ fistulku, velmi rychle jsem se naučil práci s marionetou, byla tu schopnost improvizace. A pochopitelně je tady ještě ten nejdůležitější aspekt, a sice že jsem musel mít předpoklad být v budoucnu dobrým hercem-interpretem, protože Spejbl s Hurvínkem jsou postavami, které účinkují ve velkých dramatických celcích repertoáru Divadla S+H. Přesto si každý z nich zachovává svůj charakter. Nejsou tedy jen pouhopouhými glosátory, či postavičkami anekdotických skečů. Mezi nimi musí vznikat v dialogu nedorozumění, kterého pak synek z pochopitelných důvodů zneužívá z jakési dětské škodolibosti, která ale v žádném případě nesmí přerůst v drzost. Hurvínek nedorozuměním provokuje. Ale i tak musí být ta nedorozumění pravdivá! Takže je potřeba umět všechny tyto jejich polohy uvěřitelně zahrát. Nestačí tedy jen přecházet z jedné hlasové polohy do druhé. Potom je tady i určitá schopnost mluvit za S+H v jiných jazykových verzích. Tohle určil Miloš Kirschner, vědom si toho, že publikum musí mít možnost okamžitě rozumět pointě, nebo slovnímu kalamburu, vtipu, protože kdyby muselo čekat na případný překlad do sluchátek, nebo by bylo nuceno číst titulky, tak atmosféra daného humorného okamžiku je pryč. Zřejmě jsem byl tehdy, z jeho hlediska, nadějným pokračovatelem.

Kdy to bylo a jak se to vše odehrávalo?
Moje první premiéra se uskutečnila 8. prosince 1974 ve hře Josefa Skupy a Franka Weniga Hurvínek mezi broučky. Tento titul pro mě vybral Miloš Kirschner záměrně, protože pan Spejbl se objevil jen na začátku, kde měl asi sedm replik, a poté až na úplném konci, kdy odehrál podobné množství textu. Já totiž pochopitelně ve svých necelých osmnácti letech ještě neměl ten správný zralý hlasový témbr, abych mohl Spejbla interpretovat, aniž by si publikum všimlo nějaké změny. Tuhle inscenaci jsme hráli pro dětské diváky několik let a byla to pro mě veliká škola a dobrý základ. Hurvínek totiž během hry neslezl z jeviště, a tak jsem si tu fistulku řádně obrousil a ustálil.

Máte i Vy dnes alternaci a nástupce?
Mám skvělého kolegu Ondřeje Lážnovského, který již hraje oba ušatce ve dvou dětských inscenacích a je velikým příslibem do let budoucích.

Mluvíte výhradně Spejbla a Hurvínka, nebo i jiné role?
Mluvím i jiné role, a také vodím různé loutky. Podle nutnosti a inscenačního záměru si mohu vodit jak Spejbla, tak Hurvínka. To záleží na tom, jestli hrajeme v tzv. rozdělené, či spojené interpretaci. Spojená znamená, že loutkoherec vodí i mluví dohromady jednu figuru, rozdělená pak, že jeden mluví od mikrofonu a kolega vodí loutku na scéně. Někdy jsme nuceni přistoupit k tomu, že někteří z nás mluví v daném představení více rolí. Já například ve večerním představení Dějiny kontra Spejbl mluvím kromě S+H za dalších devět figur. Rád si také vymýšlím varietní loutková čísla, která pak využíváme v různých revuálních představeních a tam si, kromě interpretování hlavních figur, také vodím svoje sólové výstupy.

Liší se loutky Spejbla a Hurvínka dnes, od doby, kdy jste je začínal vodit a od doby jejich tvůrce Josefa Skupy?
Ano. Na začátku šedesátých let přišel Miloš Kirschner s nápadem vystoupit se Spejblem a Hurvínkem na předscénu. Tedy vytáhnout je z toho klasického loutkového kukátka. Do té doby byli Spejbl s Hurvínkem v jediné, původní velikosti. Dnes máme ony hrací velikosti tři. A vícero délek navázání loutek. Ale abych se vrátil k té změně podob. Jelikož Kirschner chtěl hrát forbínové dialogy po vzoru V+W přímo před diváky, tak bylo nemyslitelné, aby hrál s těmi mrňavými kukátkovými panáčky. Jenže když zvětšili ty původní, tak byli Spejbl s Hurvínkem oškliví, zdeformovaní. Dříve měli totiž užší obličejíky a delší uši a také delší nosy, takže po zvětšení to nebylo jaksi ono. Nechal tehdejšího divadelního výtvarníka překreslit původní výtvarné návrhy ve smyslu zvětšení jednotlivých proporcí. Při zvětšení a výtvarné úpravě tak došlo k zakulacení obličejů a jakémusi celkovému zušlechtění. Někdy v sedmdesátých letech při natáčení televizního pořadu došlo k tomu, že tvůrci chtěli použít tehdejší moderní obrazovou technologii — Bluebox. To umožňovalo tzv. klíčování jiných prostředí v záběru ze studia atd. Jenže, stalo se to, že Hurvínkovi zmizely krátké kalhoty, jelikož byly modré, a zelené kšandičky se chvěly. Od té doby nosí kalhoty šedé a namísto zelených kšandiček tmavě červené.

Kolik párů loutek S+H máte k dispozici? Jsou všechny stejné?
V současnosti máme 27 párů,ve třech velikostech, a také jednoho Spejbla ve velikosti živého člověka.

V čem se vlivem doby změnila sama představení, jejich poetika a příběhy? Jak se mění dětské publikum? Je o hodně jiné dnes a v době, kdy jste začínal? Platí to i pro dospělé publikum?
Samozřejmě, že vliv doby, tedy vlastně všeho, co nás a náš život obklopuje, se dotýká divadelního umění zcela přirozeně. A to nemyslím jen naše divadlo, ale divadla a umění obecně. My se s tím potýkáme po svém, a přesto se snažíme dodržovat určitou tradici v našem vyjadřování o tom, co chceme divákovi sdělit. Velikou výhodou je, že jsme autorské divadlo. To znamená,že si s našimi hrami a texty můžeme zacházet dle libosti. Ale nezapomínáme na to, co tohle divadlo učinilo populárním a proč zájem o ně neochabuje. Je nesmírně důležité tradici udržovat, ale také ji dále rozvíjet. Aby se Spejbl s Hurvínkem nestali archaickými figurkami, tak je potřeba intenzivně vnímat všechno, co se kolem nás děje. Máme dvě linie repertoáru. Jednu pro děti, druhou pro dospělé. Dnešní děti jsou daleko vyspělejší než děti, které byli v jejich věku před pětačtyřiceti lety, kdy jsem začínal působit v divadle. Vnímají daleko rychleji, jsou navyklé svižněji vstřebávat informace. My se tomu přizpůsobujeme například tím, že i naše dětská představení bývají jednak v moderním výtvarném hávu, ale také s dnešními tématy, která děti oslovují, a také tempem jednotlivých obrazů. Snažíme se je neunavovat příliš dlouhými texty, ale zaměřujeme se více na akci. Přesto musíme ale dávat pozor, aby se nám nevytrácelo to spejblo-hurvínkovské poklábosení a jejich láskyplný vztah.

Platí to i pro dospělé publikum?
V rovině dospělého diváka si uvědomujeme, že také nemůžeme přešlapovat na místě a hledáme stále nová témata, ale také nové výrazové prostředky a technologie. Nebráníme se modernímu muzikálu, hororu, historii, revue, ale také typickým promluvám Spejbla s Hurvínkem o nás lidech a o naší době,kterou právě žijeme.

V kolika zemích a v kolika jazycích už S+H za svoji existenci odehráli svá představení? V kolika Vy osobně?
Divadlo Spejbla a Hurvínka navštívilo za dobu své existence 35 zemí a hlavní postavy promluvily v 25 jazycích. Já jsem se podílel na patnácti jazykových verzích.

Který z jazyků byl pro Vás nebo pro Vaše kolegy nejtěžší?
Nejtěžší byla pro mě vietnamština, pak čínština a určitě ještě arabština. Z těch evropských pak dánština. Jsou jazyky, které bych byl bez výborného hudebního sluchu jen těžko schopen interpretovat. Já bych ale spíše použil slovo napodobit. Vždy se snažíme co nejperfektněji připravit, a to vyžaduje důkladné precizní zkoušení. Bývá to pro tu danou zemi a na určité turné. Takže nikterak do hloubky jazyk nestuduji. V asijských jazycích je důležité dobře rozpoznat tóny, které jsou významotvorné a umět je s dobrou výslovností použít. U arabštiny jsou to zase hrdelní hlásky, které nebylo pro mě jednoduché vytvořit ve fistuli. Příprava vypadá tak, že se nejprve s překladatelem učíme vyslovovat a číst jednotlivá slova. Poté věty a cvičíme plynulost mluvy. Pak přicházejí na řadu herecké důrazy a vysvětlujeme si pointy. Teprve po zvládnutí textu jdeme na jeviště a seznamujeme s jazykem naše loutkoherce, vysvětlujeme si výrazy a zkoušíme situace. Celý tento proces trvá dle náročnosti asi měsíc. V Evropě hrajeme náš běžný repertoár a pro exotičtější části světa skládáme speciální loutková představení, kde se střídají dialogy hlavních postav a revuální loutkové výstupy.

V jaké situaci je Divadlo S+H aktuálně? Má dostatek diváků?
Z velké části divadelní sezóny jsou naše dětská představení vyprodaná. Ta dělíme na školní a víkendová. Také zajíždíme do dalších měst České republiky, kde bývá vždy velký zájem. V poslední době míváme i velmi pěkně navštěvovaná představení pro dospělé a z toho máme velikou radost! Dětem nabízíme 10 titulů a dospělým čtyři.

Máte dostatečné dotace na svůj provoz?
Jsme scénou hlavního města Prahy a jsme tedy dotováni z jeho rozpočtu. Naše divadlo sídlí v budově, která zase patří Městské části Praha 6. Upřímně řečeno, neumím si představit, že bychom mohli dále na této úrovni fungovat bez stávající podpory Magistrátu hlavního města Prahy.

Jak je na tom loutkové divadlo obecně u nás? A ve světě?
U nás stále ještě existují loutková profesionální divadla, která patří městům a jsou jimi podporována, což je skvělé a já jim držím palce, aby si je města hýčkala i nadále, protože to jsou ty instituce, ve kterých se setkávají s divadlem vůbec poprvé ti nejmenší diváci. Řekl bych, že loutkové divadlo je obecně na celém světě jaksi na periferii kulturního zájmu veřejnosti. Ale víceméně jsou loutková divadla v soukromých rukách a musí bojovat o přežití. Jen výjimky mohou býti pravidlem.

Na jaké škole jsou vychováváni budoucí loutkoherci?
Na DAMU (Divadelní akademie múzických umění) je zřízena Fakulta alternativního a loutkového divadla. Ta připravuje budoucí adepty i pro loutková divadla po dobu čtyř let.

Nejste jenom interpret, ale také autor a režisér. Kolik her pochází z Vašeho pera, kolik jste jich zrežíroval?
Uvedu takový souhrnný výčet, který mi připravili moji spolupracovníci: jsem (spolu)autorem celkem 14 titulů, 18 her jsem (spolu)režíroval. Autorem nebo spoluautorem jsem u třech knižních titulů, totéž platí pro 5 CD. Jako interpret Spejbla a Hurvínka jsem natočil 45 CD.

Která hra je tou nejnovější a co o ní můžete říci?
Nejnovější je hra pro dospělé S+H-Ve dvou se to lépe... Nápad na takovéto představení vznikl na začátku roku, kdy nám z provozního plánu z technických i organizačních důvodů vypadla plánovaná dětská komedie. Když jsme uvažovali, jak využít čas v určeném termínu, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit vytáhnout a oprášit několik dialogů S+H, které jsem měl již nějakou dobu v počítači. Nakonec jsem z nich použil prakticky jenom dva a zbytek napsal nově. Spolu s dramaturgem Lážnovským jsme je uspořádali do inscenačního tvaru. Se žánrovým zařazením mám malinko problém, protože se nejedná o revue, ani kabaret. Je to spíše taková koláž, nebo leporelo složené z úvah hlavních figur a jejich konfrontace a komunikace se světem nás živých, loutkářským žargonem „živáčků“. Ale také vzpomínky S+H na prožité úseky jejich existence. Vracím se zde k principu forbín, ve kterých na začátku šedesátých let Miloš Kirschner přivedl Spejbla s Hurvínkem z loutkového kukátka před diváky, kde začali S+H komunikovat se svými vodiči a tím, kdo je mluví. Snažil jsem se představit si, jakou optikou na nás lidi ti dva dřevění panáčci pohlížejí, co si o nás myslí, jestli jim ta manipulace a vedení, kterým je vláčíme po světě a časem, vadí, nebo zda si kladou otázku, proč vlastně na tom jevišti vůbec stojí. To všechno mně otevřelo docela veliké množství témat, jako jsou symboly, řemeslo, kvalita, vztahy, iluze a právě ta komunikace. Dochází i k určitým neshodám mezi zúčastněnými, téměř potyčkám a poté k usmiřování. Všechno samozřejmě s nadsázkou a humorem, tomuto divadlu vlastním. Vyznění představení necháváme na divákovi, proto ten nedopovězený název: Ve dvou se to lépe... O režii jsem požádal již zmíněného Ondřeje Lážnovského, který se úkolu zhostil báječně. Scénu navrhl a vyrobil Dušan Soták a hudbu zkomponoval Jiří Toufar, oba naši dlouhodobí spolupracovníci.

Připravujete něco i pro televizní diváky nebo rozhlasové posluchače? Případně nová CD?
Právě jsme začali natáčet dokument o životě Josefa Spejbla z cyklu Neobyčejné životy. Moc mě těší, že tento projekt v České televizi vznikl a že bude uveden v roce 2020, kdy Spejbl oslaví 100 let! V létě bychom měli natočit nové CD pro posluchače, které autorsky chystá naše paní ředitelka Denisa Kirschnerová a název je zatím ještě nejasný.

Jaké plány máte do blízké i vzdálenější budoucnosti Vy i divadlo?
Od ledna se v divadle začne připravovat nová komedie pro dospělé s pracovním názvem Spejbl v hotelu Svět. Poté nazkoušíme dětskou komedii Past na Hurvínka, kterou chceme potěšit pamětníky slavné inscenace z roku 1971, ale v nové výpravě a moderní úpravě textu. Ta se tak zařadí mezi inscenace z našeho zlatého fondu. Čímž se hlásíme k tomu nejlepšímu, co bylo pro naše divadlo vytvořeno minulou generací. V září nazkoušíme německou verzi inscenace S+H-Ve dvou se to lépe..., která bude mít svou premiéru v Berlíně 6. října 2019.

Jaký je Váš osobní vztah k Praze 6?
Když se řekne Praha 6, tak se mi pochopitelně vybaví Divadlo S+H na Dejvické ulici, ale také třeba Divoká Šárka a tamější koupaliště s děsně studenou vodou, kde jsem se kdysi jako kluk koupal. A pak také Hanspaulka, kde bydlel můj kamarád a mně, sídlištnímu mladíkovi, se tam mezi těmi nízkými domky moc líbilo. Nebo taky úžasná stará čistírna odpadních vod, kde jsem před léty s Mirkem Vladykou a Hurvínkem natáčel jeden díl do cyklu české televize Po stopách... Praha 6 byla pro mě vždy tou nejzelenější částí Prahy a cítím se tu hezky.

Co byste rád řekl čtenářům časopisu Veleslavín a na co jsem se nezeptal?
V Galerii Villa Pellé v Pelléově ulici, Praha 6-Bubeneč bude na podzim roku 2020 instalována výstava ke 100 letům Josefa Spejbla, tak si to zapište do diářů a nezapomeňte se přijít podívat. A pochopitelně se přijďte podívat na některá z našich představení! Chacháááá!

Rozhovor připravil David Hruška, vyšlo v časopisu Veleslavín 39 12/2018 (pdf soubor).  

Martin Klásek: Žiju se Spejblem a Hurvínkem

Loutkoherec Martin Klásek mluví dvojici Spejbl a Hurvínek už pětačtyřicet let. Třetí „otec“ nejslavnějších českých marionet, na němž nyní stojí celé Divadlo Spejbla a Hurvínka, teď uvádí první autorskou hru pro dospělé a vychovává si nového nástupce.

Chacháchá! směje se teď dřevěný rošťák Hurvínek hlasem Martina Kláska v novém představení Divadla Spejbla a Hurvínka stejně jako před pětačtyřiceti lety. Na pódiu tohoto divadla stanul jedenašedesátiletý loutkoherec poprvé, když ještě ani nebyl plnoletý. Bylo to v době, kdy soubor ještě sídlil v Římské ulici na Vinohradech. Klásek tam od šestnácti let působil jako technik, než v roce 1974 poprvé vystoupil ve hře Hurvínek mezi broučky. Od roku 1982 pak dvojici loutek pravidelně alternoval v představeních pro děti i dospělé. „Spejbl tam měl tři věty na začátku a dvě na konci, jinak byl na pódiu pořád jenom Hurvínek,“ vzpomíná na své první angažmá v pořadí třetí hlas nejslavnější české loutkové dvojice. Prvním „otcem“ Spejbla a Hurvínka byl loutkoherec Josef Skupa, který Divadlo Spejbla a Hurvínka v roce 1930 založil. Klásek svou nezastupitelnou roli v souboru převzal v roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, dalšího představitele slavných loutek.

Vzpomenete si na své první setkání se Spejblem a Hurvínkem?
Pamatuji si ho matně, mohlo mi být kolem devíti let. Co vím přesně, určitě jsem je viděl v televizi. Mám zafixováno, že to bylo v pořadu Dobrý večer s Waldemarem, kde byli jako hosté Spejbl, Hurvínek i Mánička a společně zpívali tehdejší ohromný hit Lásku nebeskou. Naživo jsem je poprvé měl možnost vidět až v patnácti letech, kdy jsem jako kluk z Českých Budějovic navštívil v Praze tátu, který byl
hercem v divadle na Vinohradech. Vzal mě na představení Mnoho Spejblova povyku pro nic. Byl jsem z toho paf. Říkal jsem si, že kdybych jednou dělal divadlo, tak takové. Tam se do mě zaselo semínko.

Máte rád oslavy?
Ani nevím, když roky moc rychle přibývají. Ale je třeba oslavit, že nám to tak dlouho vydrželo. Spejbl s Hurvínkem mě provázejí celý život. Posledních dvacet let stálo na mně, jestli budou, nebo nebudou existovat. Pořád mě provázela veliká zodpovědnost. Za zády jsem měl přísnou, ale spravedlivou šéfku Helenku Štáchovou, která dbala na to, abychom udrželi prvotřídní kvalitu. Helenka už není, a tak na mně leží ještě více odpovědnosti. I kvůli mladším kolegům, kterým budeme my starší zanedlouho ty naše dřevěné hrdiny předávat.
Ale v tuto chvíli jsem šťastný, protože mi vyšlo něco, na co jsem celá léta jen pomýšlel, že budu mít jednou své vlastní večerní představení.

K jubileu jste si tedy nadělil zcela autorskou inscenaci S+H, ve dvou se to lépe...
Je krásný pocit, když tímto způsobem můžu skrz panáčky prezentovat své myšlenky. Dosud jsem býval spoluautor her pro dospělé nebo jsem režíroval, jindy jsem vymýšlel vizuální loutková čísla, ale nyní, po 45 letech, jsem si vše vytvořil autorsky sám.

Přišla za tu dobu ponorka?
Pokud ano, tak mezi kolegy na dlouhodobém zájezdu. Zažili jsme intenzivní „šňůry“. Například jsme na začátku sezony odjeli na měsíc do NDR, pak jsme byli jeden dva týdny doma a na dalších šest týdnů jsme vyrazili do Západního Německa. Náš patnáctičlenný tým byl spolu čtyři měsíce od rána do večera, v jednom autobuse, hrálo se pořád to samé. To bývaly náročné chvíle. Ale profesní nechuť neznám. Dělám dost věcí okolo, jako je psaní her, režie, mluvení, vodění loutek.

Máte v sobě umělecké geny. Maminka baletka, táta herec...
Je pravda, že ačkoliv mě balet nikdy nezajímal, asi ve mně nějaké máminy baletní geny byly, protože jsem se při „tančení“ s loutkami cítil přirozeně. Okamžitě mi šlo vodění loutek, hned jsem s nimi srostl. Nezdá se to, ale i loutkoherci musejí mít motorickou paměť, pamatovat si pohyby loutek, být zruční a pohybliví. Já jsem tady byl od samotného začátku nadšený, chodil jsem cvičit i ve svém volnu a brzy se to projevilo. Dodnes když vodím loutky, cítím se šťastný.

To je na vás vidět. Když jsem Když jsem sledovala představení S + H,ve dvou se to lépe..., byla jsem uchvácena vaším „koncertem“.
Výhoda je, že si vodím loutku Spejbla sám. Jsem tak daleko svobodnější, nikdo mi to nemůže narušit. S kolegou Michalem Bartákem, který vodí Hurvínka, už máme za ta dlouhá léta napojený dechorytmus. On přesně ví, v jaké náladě jdu na jeviště a v jakém rozpoložení přijdou repliky. Nikdy nehraju stejně, pokaždé překvapuji kolegu i sebe. Díky tomu nás to stále baví.

Kterou postavičku jste se naučil dřív? A která je vám bližší?
Určitě Hurvínka, protože mi byl blízký hlasem, věkem i povahou. Vždyť mi bylo osmnáct a měl jsem i klučičí hlas, tenor-baryton. Do Spejbla jsem se musel nutit a v té době to působilo legračně. Jako první představení mě pan Kirschner nechal hrát Hurvínka mezi broučky, kde se Spejbl objevil jen na začátku a na konci, tak se to dalo snést. Přesto když jsem jednou odcházel z divadla, zaslechl jsem, jak někdo z dětí říkal: „Ten Spejbl měl dneska divnej hlas.“

Stane se někdy, že to nejde? Že prostě toho Hurvínka z hlasivek nevyloudíte?
Stalo se mi to jedinkrát v kariéře. Hráli jsme v Berlíně, v sále pro 900 diváků,kteří Spejbla a Hurvínka milují. Byl jsem nachlazený a zkrátka jsem neměl Hurvínkovu fistuli. To byl průšvih. Nepomohli mi na pohotovosti, nepomohl obstřik, nic. První půlku představení jsem ve fistulce šeptal, Spejbl mi šel normálně. V druhé půlce jsem už ani šeptat nemohl. V sále bylo absolutní ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Lidi cítili se mnou. Na konci bouřlivý potlesk.

Dnes by se vám to nestalo, protože jste si vychoval nástupce.
Pan Kirschner říkal, já žádného nástupce nevychovávám, musí se vychovat sám. Ondřej Lázňovský je u nás v divadle devět let. Věděl jsem, že má hurvínkovskou fistuli, imituje spoustu lidí. Je talentovaný komediant, dramaturg, režisér... V barvě hlasu úplně slyším mladého Miloše Kirschnera. Ondra je ve věku, kdy už má něco za sebou, a tak není tak vykulený jako já v osmnácti letech. Mám z toho radost.

Hovořil jste o Německu, ale vy jste projeli celý svět. Jste známí tím, že hrajete vždy v jazyce dané země. Opravdu jich zvládáte patnáct?
Na tom si skutečně zakládáme. Těžká byla vietnamština, arabština, čínština. S tou jsme zažili i krušné chvíle. Dva měsíce studuji připravený part, musím vědět, co říkám. Setkání s publikem je vždy jiné, než si představujete. Šok jsme zažili na Tchaj-wanu. S čínským překladatelem jsem vše konzultoval, připravil jsem se, ale na místě, když jsme organizátorům den před vystoupením hru četli, nám řekli, že tohle je pevninská čínština. Na Tchaj-wanu se hovoří trochu jinak. A tak jsme během jediné noci museli s jejich lektorkou měnit slova a intonace, které jsou v jejich jazyce podstatné.

Máte dvě dcery, zkoušel jste si na nich své „fórky“?
Dcery to provázelo celý život, přesto ani jedna z nich u divadla neskončila. Byly prvními posluchačkami, na nichž jsem si testoval své dialogy. Dnes už můžu testovat na vnučkách.

Máte raději hry pro děti, nebo pro dospělé?
V současné době pro dospělé, protože se mi podařilo postavit vlastní představení. Užívám si to. Pochopitelně ale nemám rád jen to svoje autorské, ale i ta další, co máme na repertoáru. Žádné dospělé publikum není stejné. Pokaždé se sejde jiná společnost a reaguje odlišně. Někdy jsou reakce bouřlivější, jindy komornější. Kdežto děti jsou si trochu podobné a předvídatelné.

Jak se cítíte třeba o víkendu, kdy máte zdvojené představení? Je takováto stylizace náročná pro hlasivky?
Hlasivky jsou sval, který musíte trénovat. A my jsme trénovaní, vždyť máme 260 představení ročně. Ale přiznávám, že některá dětská představení playbackujeme. Je to i z toho důvodu, že loutkařina je náročná také fyzicky. Při tom kvantu představení musíme šetřit i vodiče loutek, kteří jsou předklonění na lávce. Zkrátka nemůžeme vše hrát živě. A tak když už hru dobře známe a máme vystopováno, jak a kde dětské publikum reaguje, můžeme si dovolit nahrávku, kde jsou načasované pauzy pro reakce dětí. Vše funguje jako živé představení. Ale využíváme toho pouze u dětských představení.

Chodíte mezi děti nasávat atmosféru a jazyk současné mládeže?
Mám kolem sebe mladé lidi, takže inspirace je dost. Vnučka nosí ze školy různé hlášky, které je možné implantovat do textu. Zásadně nepoužíváme vulgarismy. Nikdy jsme nechtěli dělat texty didaktické, ale zároveň se snažíme, aby dětem v hlavách něco zůstalo spíše prostřednictvím příběhu nebo dobré pointy v dialogu. Nepoučujeme, nechceme se zalíbit. Hurvínek mluví jako dnešní děti, zajímají ho stejná témata, ale ne že bude používat slang nebo přisprostlé výrazy.

Kolik loutek využíváte v představeních? Dokonce jich prý máte několik velikostí?
Máme 26 párů Spejbla a Hurvínka ve třech velikostech a v různém oblečení. Nemůžeme je převlékat během představení, protože bychom jim museli stříhat nitě a složitě je převazovat.

Neplánuje se zase nějaký hurvínkovský večerníček?
Poslední řadu večerníčků jsme natočili v roce 2002, od té doby nabídka nepřišla. Ale pro Českou televizi jsme připravili 60 dílů angličtiny s Hurvínkem, kterou vysílají už pět let, a má velký úspěch.

A jak bude vypadat oslava divadelní padesátky?
To se teprve uvidí. Zatím se dívám asi tak tři roky dopředu, na ty máme konkrétní plány. Potom uvidíme, jestli budu stále v dobré formě, nebo jestli už budu odpočívat. Rozhodně ale přeji Spejblovi s Hurvínkem, aby kolem nich byli stále lidé, kteří o ně budou pečovat přinejmenším tak jako za naší éry.

Při rozhovoru s Martinem Kláskem jsem se vrátila do dětství. Mluvil ke mně hlasem pana Spejbla a zároveň vesele kulil oči jako Hurvínek. S těmito dvěma postavičkami je srostlý už 45 let.

Článek připravila Michala Jendruchová, vyšlo v časopise Vlasta 47/2018.

Martin Klásek: Třetí hlas Spejbla a Hurvínka

Loutkoherec Martin Klásek mluví dvojici Spejbl a Hurvínek už pětačtyřicet let. Třetí „otec“ nejslavnějších českých marionet, na němž nyní stojí celé Divadlo Spejbla a Hurvínka, teď uvádí první autorskou hru pro dospělé a vychovává si nového nástupce.

Chacháchá! směje se teď dřevěný rošťák Hurvínek hlasem Martina Kláska v novém představení Divadla Spejbla a Hurvínka stejně jako před pětačtyřiceti lety. Na pódiu tohoto divadla stanul jedenašedesátiletý loutkoherec poprvé, když ještě ani nebyl plnoletý. Bylo to v době, kdy soubor ještě sídlil v Římské ulici na Vinohradech. Klásek tam od šestnácti let působil jako technik, než v roce 1974 poprvé vystoupil ve hře Hurvínek mezi broučky. Od roku 1982 pak dvojici loutek pravidelně alternoval v představeních pro děti i dospělé. „Spejbl tam měl tři věty na začátku a dvě na konci, jinak byl na pódiu pořád jenom Hurvínek,“ vzpomíná na své první angažmá v pořadí třetí hlas nejslavnější české loutkové dvojice. Prvním „otcem“ Spejbla a Hurvínka byl loutkoherec Josef Skupa, který Divadlo Spejbla a Hurvínka v roce 1930 založil. Klásek svou nezastupitelnou roli v souboru převzal v roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, dalšího představitele slavných loutek.

Na začátku byl Kašpárek
V roce 1919, kdy ještě vodil Skupa v amatérském Loutkovém divadle Feriálních osad v Plzni postavičku Kašpárka, si dal od loutkáře Karla Noska z lipového dřeva vyrobit ušatého panáka, který se měl stát karikaturou přechytralých měšťáků — Spejbla. Poprvé za jeho nitky tahal o rok později, v témže roce, kdy se oženil s Jiřinou Schwarzovou. Ta poté dlouho vodila Hurvínka. Spejblův syn se na jevišti ukázal až v roce 1926, ve hře Rudolfa Nešvery Počestný dům. Loutku kluka s kudrnatou čupřinou a vykulenýma očima, jež se poprvé objevuje už na kresbě z roku 1923, vytvořil Gustav Nosek, synovec Spejblova tvůrce. Do té doby Spejbl vystupoval s Kašpárkem nebo Švejkem, který se však na jevišti příliš neosvědčil. S drzým kloučkem měl Skupa takový úspěch, že se o rok později stal ředitelem plzeňského divadla, které v roce 1930 přejmenoval na Divadlo Spejbla a Hurvínka. Založil tak první českou profesionální loutkovou scénu. K tandemu přihlouplého, leč starostlivého otce a drzého mazaného synka v roce 1930 přibyla ještě Mánička spolu se psem Žerykem. Helena Štáchová, nejslavnější představitelka Máničky, převzala loutku v roce 1967 po Boženě Welekové. O čtyři roky později pro ni v divadle vytvořili ještě novou postavu bábinky Kateřiny Hovorkové a „rodina“ byla kompletní. Rok poté si Štáchová vzala za muže tehdejšího ředitele divadla Miloše Kirschnera, po jehož smrti ho ve vedení divadla v roce 1996 nahradila. To už Divadlo Spejbla a Hurvínka nesídlilo v Římské ulici na pražských Vinohradech (dnešní Divadlo U Hasičů), ale už rok hrálo v Dejvicích v prostorách bývalého kina Svornost. Když loni v březnu Helena Štáchová zemřela, v roli Máničky ji vystřídala Marie Šimsová a do ředitelského křesla usedla její dcera Denisa Kirschnerová.

Hurvínek tří velikostí
Jen jednou se klasickou „hurvínkovskou“ sestavu, jak ji známe dnes, snažili tvůrci obohatit o další loutku. V osmdesátých letech se vedle Hurvínka, Spejbla, Máničky, Bábinky a Žeryka objevil také zlý soused pan Flóda. Jeho jméno vzniklo přesmyčkou jména Adolf (narážka na Hitlera). Figuroval ale jen ve dvou inscenacích - v jedné Hurvínka opil a ve druhé zamořoval vzduch na dvorku zplodinami svého starého auta a snažil se otrávit malého brontosaura, jenž se Hurvínkovi vylíhl z nalezeného vejce. Divadlo postavičku po této scenáristické divočině raději stáhlo a vrátilo se ke klasice. Dnes má všechny loutky k dispozici ve třech velikostech, které volí podle typu představení. Ty původní, „skupovské“, jsou nejmenší, v představeních pro děti se nejčastěji používají středně veliké loutky a ty největší, „forbínové“, hrají nejčastěji ve hrách pro dospělé. S těmi chodí na scénu i loutkovodiči v černém oblečení, které splývá s pozadím. Menší loutky vystupují samostatně, aniž by byl vodič přítomen na pódiu. „Pro děti se snažíme zachovat takzvané iluzivní vodění,“ vysvětloval v loňském rozhovoru současný vodič Hurvínka Michal Barták. Každý Hurvínek se podle něho chová trochu jinak. Loutkoherec musí být schopen ovládat třináct až patnáct nití, z nichž sedm je nezbytně nutných pro pohyb loutky. Dnes v divadle hraje loutka Hurvínka ze sedmdesátých let. Její předchůdce uhořel v autobuse na zájezdě ve východním Německu spolu s dalšími loutkami včetně Spejbla, když se vozidlo - naštěstí bez lidských pasažérů — vracelo ze servisu. Původní Hurvínek měl zelené kšandy a modré kalhoty, ale jakmile poprvé vystoupil v barevné televizi, obrazovka barvy zkreslila. A tak ho oblékli do šedých kalhot s tmavě červenými kšandami, které nosí dodnes. Na televizních obrazovkách mohli diváci Hurvínka se Spejblem vidět už v roce 1972 v první sérii Večerníčku, poslední, čtvrtá, byla natočena v roce 2004. V rozhlase, na zvukových nosičích a v knihách se příběhy této dvojice začaly objevovat už od dob Josefa Skupy. Na filmovém plátně se postavičky ukázaly zatím čtyřikrát. Dvakrát jako loutky (2010, 2013) a dvakrát v animované podobě (2013 ve 3D a 2017). Loni měl premiéru animovaný film Hurvínek a kouzelné muzeum, který devět let natáčel dánský animátor Jesper Maller (Asterix a Vikingové).

Na cestách
Za druhé světové války bylo tehdy ještě plzeňské Divadlo Spejbla a Hurvínka zavřeno a jeho ředitel Skupa uvězněn v Drážďanech za poslech zahraničního rozhlasu. Loutky zabavilo gestapo. Po válce Skupa divadlo obnovil v Praze, ale příliš nových her se nenacvičovalo. Jeho nástupce Miloš Kirschner byl v padesátých letech perzekvován za protistátní činnost a musel sloužit u Pomocných technických praporů, takzvaných černých baronů. Do souboru nastoupil v roce 1956 a od Skupy se naučil vodit a mluvit obě hlavní postavy. Dokázal to i v cizích jazycích, díky čemuž divadlo prorazilo i za hranicemi. Vedením divadla ho Skupa pověřil krátce před svou smrtí v roce 1957. Kirschner tak Spejbla s Hurvínkem vodil právě tak dlouho jako letos Martin Klásek. „Dnes je pilířem našeho divadla,“ říká o Kláskovi současná ředitelka divadla Denisa Kirschnerová. „Přišel sem na zkušenou už v šestnácti letech, divadlo ho chytlo a tehdejší pan ředitel Kirschner už ho z práce na další studia nepustil. Prodělal si tu takovou školu v praxi a má neocenitelné zkušenosti z interpretace i technologie,“ dodává. Martin Klásek nyní vodí loutku Spejbla a za Hurvínkovy nitky tahá Michal Barták, jenž v divadle působí od roku 1990. Klásek ale obě hlavní postavy mluví sám. Hurvínkovu drzou fistulku i Spejblův poťouchlý, otcovsky přísný tón s přehledem střídá a diváci si ani nevšimnou, že jim propůjčuje hlas jediný muž. Vedle toho se Klásek na hrách podílí i jako autor a režisér. Za svou kariéru spolupracoval na osmnácti scénářích a režíroval čtrnáct her. Byl u zrodu tří knih a pro Supraphon natočil pětačtyřicet alb. Jeho hlasem promluvili Spejbl s Hurvínkem už patnácti jazyky! Divadlo totiž na zájezdech už od Kirschnerových dob vždy hraje v jazyce dané země. Hurvínek byl už na Tchaj-wanu, v Jordánsku nebo Japonsku, ale nejoddanější publikum má v Německu. Pravidelně hrává v berlínském kulturním domě Urania, kam se vejde přes osm set diváků, a letos v listopadu se chystá také do Bernburgu. Vedle toho odehraje jedno představení v němčině i na domovské scéně. Letos už pražský soubor absolvoval šestnáct tuzemských zájezdů a zavítá ještě do Písku, Kutné Hory či Znojma.

Hry pro dospělé
Pro děti soubor tuto sezonu uvádí deset klasických kusů, ale v rámci speciálního programu pro školy se žáci prostřednictvím loutek také učí, například jak se vyrovnávat s šikanou. Nejnovější Kláskova autorská hra v repertoáru divadla s názvem S+H: Ve dvou se to lépe... je ale určena pro dospělé. Hrát se bude 7. listopadu a 5. prosince v Praze. „Tato hra je první, v níž jsem si pro sebe jako interpreta napsal dialogy. Dříve je obhospodařoval pan Kirschner a po něm Helenka Štáchová. Ta byla tak pilná, že k tomu nikoho jiného nepustila,“ říká Klásek. Právě Štáchová totiž byla dlouho hlavní autorkou her pro dospělé. „Projevila se jako filozofující autorka, dobře znalá našich poměrů, takže Spejbl s Hurvínkem glosují dění kolem nás,“ řekl o ní Klásek krátce před její smrtí. Vedle nových představení sahá divadlo také do svého „zlatého fondu“, jako je třeba hra Spejbl versus Drákula. V ní Klásek v roce 1974 poprvé vodil psa Žeryka. První Kláskovo autorské představení pro dospělé vznikalo ještě za dob Heleny Štáchové: „Těch pár věcí, které mě napadly, jsem si poznamenal, měl jsem je v šuplíku nebo v počítači, a teď jsem pro některé z nich sáhl“ Když byl dialogů dostatečný počet, s dramaturgem Ondřejem Lážnovským je uspořádali do divadelní hry. Je v nich cítit návaznost na tradici Voskovce a Wericha. Ostatně Divadlo S+H s nimi mělo ve třicátých letech dokonce spolupracovat, nakonec k tomu však nedošlo. „Werich s Voskovcem tehdy napsali Skupovi dopis, jestli by s nimi nemohl vystupovat v jejich pražském divadle, ale Skupa jako loutkoherec od tehdejších úřadů nedostal povolení hrát na činoherním jevišti,“ řekl Klásek loni v rozhlase.

Nová fistulka
Na Martinovi Kláskovi celý soubor stojí a padá. Co se tedy stane, když náhodou onemocní? Divadlo se jistí tím, že má představení nahraná, takže živé hlasy může v nejhorším nahradit playbackem. Svého nástupce si Klásek vychovává právě v již zmíněném dramaturgovi Ondřeji Lážnovském. „Je to zkušený loutkoherec, herec a vystudovaný dramaturg a režisér. Dříve se zabýval spíše spodovými loutkami - maňásky nebo javajkami - a v našem souboru se učil marionetářem. Moc se mu do toho nechtělo, ale já jsem věděl, že má tu fistulku a byl pro mě jasná volba,“ říká Klásek o svém budoucím nástupci. Lážnovský nyní hraje už ve dvou inscenacích pro děti a o svém novém angažmá míní: „Je to velká zodpovědnost. Aktuálně mám takové tovaryšské období. Zatím mi jde vždycky buď jeden, nebo druhý, ale dohromady se ta rodinná dvojice ještě trochu hádá.“ Postava Spejbla za dva roky oslaví sto let a k té příležitosti se Divadlo S+H domlouvá na velké výstavě s Galerií Villa Pellé. „Nikde není přesně uvedeno datum, kdy se objevil na scéně, tak budeme slavit celý rok,“ prozrazuje ředitelka Denisa Kirschnerová. „Výstava bude nejen o historii Spejbla, Hurvínka a celého souboru, ale i o fenoménu této postavy. Tento stoletý otec Hurvínka v různě obměněných podobách stále žije svým životem a odehrává aktuální příběhy, které jsou dětem blízké,“ přibližuje Vladana Rýdlová, ředitelka Villy Pellé, Divadlo Spejbla a Hurvínka se podle Kirschnerové také chystá založit tradici loutkového festivalu. Příští rok to navíc bude devadesát let, co divadlo spolupracuje se Supraphonem. „Na jaře k této příležitosti vyjde CD, kde bude to nejlepší z toho, co bylo se Spejblem a Hurvínkem natočeno,“ prozrazuje ředitelka divadla.

Článek připravila Klára Čikarová, vyšlo v časopise Týden v říjnu 2018.

Martin Klásek: Asi jsem se pro Hurvínka se Spejblem narodil

Je to až k neuvěření, ale Martin Klásek, který k nám promlouvá nezaměnitelným hlasem Spejbla a Hurvínka, je ve stejnojmenném divadle už úctyhodných 45 let. Začínal v něm jako šestnáctiletý a nikdy ho neopustil. V jeho případě se tak dá mluvit o celoživotní lásce. Martin Klásek pochází z herecké rodiny. Tatínek byl herec, maminka baletka, oba pracovně velmi vytížení, a tak sebou brávali své děti – dceru a syna – do divadla a na zájezdová představení. „Bylo to úžasné. Divadlem jsem byl střelený už od dětství,“ vypráví s úsměvem Martin Klásek.

Od puberty v loutkovém divadle

Proto bylo vlastně jasné, že si podal přihlášku na konzervatoř. Jenže nebyl přijat. Při zkouškách na gymnázium ho zradila matematika, konkrétně zlomky. A tak se šel učit dřevomodelářem. Ač to leckoho napadne, s výrobou loutek to nemělo nic společného.

Tatínek Martina Kláska v té době hrál v Divadle Na Vinohradech, které mělo společný divadelní klub s Divadlem Spejbla a Hurvínka (D S+H).

Jednou si tam povídal se svými kolegy o rodinách a posteskl si, že neví, co se synem, protože není zrovna studijní typ a že se nedostal nikam na školu. Vedle sedící Miloš Kirschner, tehdejší ředitel D S+H, mu řekl, ať kluka přivede.

„Ukázal jsem mu, co jsem dělal na přijímačky na konzervatoř a on říkal, že to vůbec není špatný. A že to zkusíme na rok. Už rok poté jsem hrál ve hře Hurvínek mezi broučky. Ze začátku byl můj Spejbl legrační, měl hlas mladého kluka. Ale časem se to podalo,“ vzpomíná. Loutky se učil vodit za pochodu. „A musím říct, že mi to hned šlo! A do dneška, když chytím vahadlo do ruky, jsem šťastný! Asi jsem se pro to narodil,“ vypráví Martin Klásek.

Po pauze způsobené povinnou vojenskou službou už začal hrát v představeních pro děti. „Pan Kirschner hrál premiéry a já představení pro školáky. Bylo to výborné, protože jich byly tisíce, a to byla skvělá škola,“ říká. S barvou hlasu problém neměl.

„Základem je hurvínkovská fistulka. Protože když jsou na jevišti dva, je jasné, který je Spejbl a který Hurvínek. Takové to prokletí v dobrém je, že sem přijde divák a on ví, jak mají mluvit. Má je naposlouchané. Takže u pamětníků pochopitelně dochází i k tomu, že porovnávají všechny dosavadní interprety. Zakladatel divadla Josef Skupa to měl jednodušší v tom, že byl první. Miloš Kirschner už to měl těžší, a když to porovnáte, tak je úplně jiný než jeho předchůdce. Mě diváci přijali taky,“ vysvětluje s tím, že například v Německu, kam divadlo často jezdilo a kde měli Kirschnerův hlas naposlouchaný, neslyšeli rozdíl.

„Tam nám ale nahrává i náš, jak tvrdí sami Němci, neodolatelný český akcent,“ doplňuje.

Hurvínek miláčkem světa

Martin Klásek s Divadlem Spejbla a Hurvínka navštívil hodně zemí. V jeho podání promluvil Spejbl s Hurvínkem 15 jazyky. Sám mluví slušně německy, dokonce tak, že si ho jeden německý režisér vybral pro dabing postavičky v anglickém kresleném seriálu.

Jinak říká, že když se své role v tom, kterém jazyce naučí, tak mu vždy něco v hlavě zůstane. Fakt, že Hurvínek se Spejblem mluví k divákům v zahraničí jejich jazykem, považuje Martin Klásek za geniální tah svého předchůdce Miloše Kirschnera. „Spejbl s Hurvínkem jsou tzv. slovními klauny a je potřeba, aby mu divák okamžitě rozuměl,“ říká.

„Josef Skupa v cizím jazyce nikdy nehrál. Kirschner jel poprvé na festival mládeže do Bukurešti. Šel za nemocným Skupou do nemocnice a říkal mu, ‚starej, jak to tam mám hrát?’ ‚Hraj si to, jak chceš, stejně tomu nebudou rozumět‘. Ve vlaku prý jel s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, kteří uměli světové jazyky, a tak se s jejich pomocí věty, které říkal Hurvínek, když uváděl jednotlivá čísla, naučil v pěti jazycích plus rumunsky. A pak vycházely v novinách titulky: Hurvínek miláčkem světa. Všichni mu rozumíme. Od té doby to tak začal dělat. Pro publikum je to dárek. Lidé jsou šťastní, rozumí nám a odpustí i eventuální chyby.“

Divadlo Spejbla a Hurvínka, ale dokáže potěšit i jinak. A pomoci. „S Helenkou Štáchovou jsme měli nádherný zážitek. Volala mi psycholožka z dětské onkologie v Motole. ‚Pane Klásku, máme tady holčičku, 14 dní po operaci mozku a vůbec nereaguje. Vy jste to poslední, co mě napadlo, mohli byste přijít?‘

S Helenou jsme tam přišli, vystrčili jsme Hurvínka s Máničkou na pelest a holčička se zasmála. Všichni se rozbrečeli štěstím, my taky. To bylo tak úžasné,“ vzpomíná Martin Klásek a dodává, že za čtrnáct dní byla holčička doma.

„Naše divadlo má velkou sílu a naše figury jsou skvěle vymyšlené. Je třeba mu dobře sloužit a vést dál světem,“ říká.

Stejně jako si Miloš Kirschner vychoval v Martinu Kláskovi svého nástupce, i on v některých hrách dal herecký prostor kolegovi, který mluví za Spejbla s Hurvínkem. Jmenuje se Ondřej Lážňovský.

„Máme velkou kliku, že tady mám Ondru, který je navíc dramaturg, režisér a také píše. Rozumíme si a máme stejný názor na naše loutkové pojetí, i když on o něco modernější, protože je o dvacet let mladší. A rozkrývá mi nové věci, nové pohledy na tvorbu. Já jsem totiž dost konzervativní, ale vím, že i tradice musí být živá, tvůrčím způsobem rozvíjená,“ vysvětluje Martin Klásek.

Nejdůležitější je fistulka

Stejně tak má svou nástupkyni Helena Štáchová. Máničku a bábinku po jejím odchodu převzala Marie Šimsová.

„Myslím, že si lidé té změny ani nevšimli. Maruška přišla před jedenácti lety, Helenka tenkrát onemocněla poprvé a ona se přišla zeptat, jestli by u nás nebylo místo. Říkal jsem: my tady slečno místo nemáme, leda byste měla fistulku jako Mánička. To si nemyslela, ale já ji z ní vytáhl. Zjistil jsem, že ten hlásek bude umět udržet. Měla čas poslouchat Helenku, což bylo cenné. Já Kirschnera poslouchal 22 let, i když jsem už sem tam hrál. A konečně u Ondry je to taky podobné,“ vysvětluje.

Martin Klásek přiznává, že jejich disciplína není vůbec jednoduchá, protože Spejbl s Hurvínkem jsou i po letech stejné a známé postavy. „Pohybujeme se na tenkém ledě, který se dá lehce prošlápnout, anebo zůstat v polovině cesty. Musí se vždycky posouvat s dobou, a být současnými, aby se z nich nestaly historické, archaické typy. Proto je děti milují a všechno jim věří. Hurvínek s Máničkou jsou totiž jako ony.“

Jako se musí loutky přizpůsobovat dané době, mění se i dětské publikum. „Vždyť co my jsme měli jako děti? Za mě byl jeden program v televizi a v sobotu jsme chodili do školy, nebyl internet, ani mobily a šikovnější kluci přes krystalky poslouchali rádio na okapu. Víc jsme si venku hráli a možná jsme měli i větší fantazii, víc jsme četli. V tom jsou dnešní děti jiné. Myslím si ale, že v hledišti to zas tak moc znát není, pokud jsou zaujaty danou inscenací. Na rozdíl od počítačových animací je divadlo hmatatelné a živé, i když ho hrají dřevění herci,“ usmívá se Martin Klásek.

Do práce s láskou

„Je opravdu štěstí, že mohu dělat celý život práci, kterou miluji. Přál bych to každému. Neumím si představit, že bych chodil do práce a byl otrávený, že tam musím. Takový pocit neznám. Když je člověku špatně, je nemocný a musí jít hrát, tak je to náročné, ale divák čeká, tak pokud to jen trochu jde, překoná se to. Ale jsou i velmi těžké chvíle.

Umřel mi tatínek a já jsem ještě ten večer hrál. Byl jsem v pracovní bublině, a to mi strašně pomohlo. V divadle jsme pořád v tvůrčí atmosféře, přemýšlíme, co nového nabídnout, co zlepšit. Každé představení je jiné, je to pestré. A důležitá je dobrá parta. Tohle se nedá dělat kvůli penězům. My jsme příspěvková organizace,“ vysvětluje.

Podporu cítí celý život od své manželky Evy. „Prožila si se mnou všechno možné. Byla hodně sama, když se nám narodily dcery, protože jsem byl často v zahraničí. Začali jsme sezónu měsíčním zájezdem do NDR, přijeli jsme na týden domů a jeli do NSR. Vrátili jsme se domů před Vánoci. Čtyřikrát za sebou jsme byli celé léto v Japonsku. To všechno v době, kdy děti byly malinké a všechno bylo na ní. Do dneška před ní smekám,“ vyznává se Martin Klásek.

S Martinem Kláskem rozmlouvala Andrea Zunová z deníku Právo. Článek vyšel 7. 6. 2018  v červnu v kulturní příloze CAFÉ, 5.7.2018 byl publikován i na portálu novinky.cz.

Denisa Kirschnerová: K synovi mi nečekaně přibylo DALŠÍ DÍTĚ - DIVADLO!

Denisa Kirschnerová (45) odmalička vyrůstala se Spejblem, Hurvínkem a Máničkou, a tak není divu, že se právě ona ujala Divadla Spejbla a Hurvínka jako ředitelka a pokračuje v budování odkazu svého otce Miloše Kirschnera a maminky Heleny Štáchové.

Deniso, nedávno vyšla deska Hurvínkův kouzelný gramofon. Na co se mohou posluchači těšit?
Jedná se výběr oblíbených scének za uplynulých devadesát let, díky kterým můžou posluchači naslouchat Spejblovi a Hurvínkovi v interpretaci Josefa Skupy, Miloše Kirschnera a Martina Kláska. Je to neuvěřitelné, ale je to tak – letos v červnu uplyne devadesát let od chvíle, kdy profesor Josef Skupa natočil první nahrávku se Spejblem a Hurvínkem.

Spejbla a Hurvajze milují celé generace. V čem spočívá to kouzlo?
My v divadle říkáme odjakživa, že je v tom skutečně nějaké kouzlo! Spejbl s Hurvínkem vedou svůj dialog už třiadevadesát let, pan Spejbl oslaví příští rok dokonce stovku! Ty postavičky máme všichni spojené s dětstvím. Snoubí se tu nostalgie, vzpomínky na rodiče, babičky, dědečky, na ty, co s námi mnohdy již nejsou..., a tyto vjemy a pocity předáváme dál svým dětem.

Je to i tím, že tuhle loutkovou rodinu vnímáme jako živou?
Určitě ano, vždyť oni zrcadlí naše pocity, radosti i starosti. A mají naše sympatie, protože jsou to dobrodruzi, druží se s dobrem. Jejich nedorozumění jsou způsobována tím, jak se snaží každý po svém čelit absurditám existence. A když dobří autoři, kteří pro nás píšou, díky daru humoru a inteligence pomohou té loutkové čtveřici zápletky a zákruty zlehčit, pousmějeme se nejen nad nimi, ale tím pádem i sami nad sebou. To je to kouzlo, které diváky bavilo, a my se snažíme, aby je bavit nepřestalo.

Do rodiny patří Spejbl, Hurvínek, Mánička, Žeryk a teta Kateřina Hovorková? Představte nám je blíž...
Pan Spejbl je svérázný filozof, který se účastnil lecčeho, dřeváky počínaje a frakem konče. Své filozofické úvahy zakončuje většinou hlubokým chrápáním. Starostlivou paní Kateřinu neustále vyvádí z míry, že všechno v životě nejde vtěsnat do osnov. Mánička se snaží být nejhodnější holčičkou na světě, což dokáže vyčerpat nejen ji, ale i všechny kolem. Má však dobré srdce, a to je hlavní. Hurvínek, tak jako hrdinové z legend a mýtů, má nejen záhadný původ, nemaje maminky, ale po otci zdědil schopnost pohybovat se proti logickým souvislostem. Projevuje se to v nekoordinovaném toku myšlenek, ale i jízdě na koloběžce. A Žeryk jako deus ex machina nakonec jako jediný dokáže naše hrdiny v pravý okamžik spasit.

A jak to bylo ve vaší rodině,v dobách, kdy jste byla malá? Vnímala jste, že vaši rodiče divadlem žili?
Divadlo bylo prorostlé naším životem. Rodiče se mu věnovali naplno, nebudu přehánět, když řeknu, že do posledního dechu. Vybavuje se mi třeba ranní promluva S+H z toalety, kdy rodiče glosovali, jak se jim zrovna daří. A také vtipné chvíle, kdy jsme s bratrem proti rodičům použili nějakou repliku z desek. Tatínka nenadchla věta Hurvínka: „Drahý otče, tvoje rozkazy postrádají jasnosti, z čehož vzniká galimatyáš!“ A maminku zase: „Strč si to za klobouk.“ Ten výrok mi totiž přišel jako dítěti ohromně zajímavý. Přemýšlela jsem, jak si lze třeba výzvu k zalévání květin strčit za klobouk.

Na co jste si jako holka nejraději hrála?
Po škole jsme trávili čas venku s partou dětí z okolí. Stavěli jsme si domky z cihel z blízké věčně rozestavěné stavby, honil nás tamní hlídač. Hráli jsme si na indiány, jezdili na kole a na bruslích... ještě bez helmy. Ráda jsem četla, měla jsem vášeň pro akvaristiku a bavilo mě psaní krátkých příběhů.

Pak jste povyrostla a vystudovala kulturologii na FFUK. Co všechno jste dělala?
V osmnácti měla premiéru moje první hra Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora. Táta mě z legrace ponoukl, že když píšu, ať napíšu něco pro divadlo. Ujalo se to, tak už jsem nepřestala. Kromě nedávné knížky pro děti „S Orlíkem Prahou“, kterou jsme připravily s kamarádkou sochařkou a skvělou kreslířkou Janou Bačovou Kroftovou, je většina mé práce, ať už texty pro televizi, na CD, knížky, příprava výstav či práce pro Supraphon, spojená se S+H.

Od roku 1996 pracujete pro Divadlo S+H. Když jste sestavovala repertoár divadla, na co jste vždy myslela?
Jsme autorské divadlo. Připravujeme hry nejen pro děti, ale i pro dospělé. Reflektujeme to, co se kolem nás děje, ať se to týče dětského diváka, nebo nás, dospělých. Musíme a chceme respektovat tradici, stěžejní je pro nás marioneta, tedy loutka. Určující jsou naši hrdinové, jejich typický humor a pohled na svět. Přihráváme jim do cesty zápletky, o kterých doufáme, že si s nimi naši „frajeři lipoví“ poradí. Líbí se mi, co kdysi řekl Augustin Kneifel, který pro S+H také psal: „Spejbl s Hurvínkem jsou příliš hotoví. Autor je netvoří, oni tvoří autora, a já bych byl jednou moc rád, kdyby mi řekli, že jsem se jim povedl.“

Radila jste se s vaší maminkou Helenou Štáchovou, bývalou ředitelkou?
Na maminku jsem se mohla obrátit s jakoukoli starostí, v lepším případě s radostí. Přála bych si, aby tu mohla ještě být a život si třeba už jen užívat, protože stále pracovala naplno. Jsem ráda, že se dočkala vnoučat, že ten poslední rok jsme si všichni společně intenzivně užili.

Jaká to byla žena?
Je těžké popsat pár větami člověka, který je pro vás tak důležitý, jako bývá maminka. Byla velmi silná, statečná a odvážná, citlivá, inteligentní, ale také křehká a někdy až překvapivě zranitelná. Milovala Prahu a třeba procházka se psem po Petříně pro ni byla obrovskou vzpruhou. Taky měla velkou radost, když viděla dobré představení, když četla zajímavou knihu, viděla inspirativní film. Nedávno jsem našla její poznámky ještě z 60. let o knihách, které četla. Někdy mě napadá,
jaká je škoda, že z věčnosti nepouštějí na návštěvy. Řekly bychom si, co je nového. Jenže pak si pomyslím..., a co to loučení?

Jaké máte vzpomínky na tatínka?
Tatínek zemřel, když mi bylo jedenadvacet, a na spoustu věcí jsem se ho zeptat nestihla. Měl přirozenou autoritu, byl moudrý, sečtělý, měl rád whisky a suchý humor. Taky byl cholerik, takže mám určitou slabost pro prchlivé jedince. Jeho obrovská knihovna skýtala i cizojazyčné tituly od knih filozofických, teatrologických, historických, politologických, ale byly v ní i perly typu Jak zasadit kaktus nebo Körperkultur und Sport.

Bylo těžké po odchodu rodičů, tedy zvláště vaší maminky, pokračovat v jejich snu a práci?
Byla to, je a asi i bude velká výzva a pro mě zcela zlomové období. Během půl roku jsem na té samé poště vyzvedávala rodný list syna a úmrtní list maminky. Těžko popsatelný údiv nad tím, jak jeden život se zvláštní samozřejmostí a zcela nekompromisně mizí a druhý zase přichází. Chtěla jsem zůstat se synem doma tři roky, ale po roce mi přibylo nečekaně tohle „další dítě“. Divadlo bylo a je můj osud. Já, bratr Miki a kolegové cítíme velkou zodpovědnost za to, co bude dál. Vím, jaký závazek cítil táta, když přebíral divadlo po panu profesorovi Skupovi, jak se cítila maminka, když se vrhla do práce po tátovi, a cítím to i já. Nezkazit to!

Co vám rodiče „předali“ kromě divadla? Mám na mysli „něco“, co se nedá ničím nahradit?
Díky nim jsem tady, už to je, myslím, dost zásadní. Měli mě rádi, bylo pro ně důležité vědět, jak se mám a co se se mnou děje. Ten pocit pozornosti a důležitosti je asi základní bod, který zůstává a působí, když jde do tuhého.

Nedávno jste pokřtili projekt „Divadlo S+H školám“, v rámci kterého připravujete semináře pro učitele. O co se jedná?
V našich seminářích seznamujeme učitele s možnostmi uplatnění dramatické výchovy ve výuce i uplatnění výstupů z našich workshopů, které pomáhají rozvíjet zážitek z představení v další práci s dětmi. Zajímají nás témata jako vzdělávání, příroda, čtenářská gramotnost, šikana. Vzájemnou spolupráci školy a divadla vnímáme jako budoucnost kulturního vyžití dětí.

Jaké to je, když je divadlo plné malých dětí?
Jestli existují diváci, které můžete nějak významněji ovlivnit, jsou to děti. Těší mě, že dnes můžou dát během představení průchod svým emocím. Někdy to připomíná fotbalový zápas. To my, jako malí, jsme museli sedět tiše, nešustit a raději se ani nehýbat.

Co ráda děláte ve volném čase?
Volný čas prakticky nemám. Čas trávím pobíháním mezi synem Kryštůfkem a divadlem. Když to vyjde, míříme celá rodina společně do přírody a za kamarády. Zbožňuji Česko, hrady, zámky i hory a nejraději jsem tady u nás. Vrchol blaha zaručeně nastane, když budu chvíli sedět nebo ležet, nehýbat se a koukat do větví stromů, jak s nimi pohupuje vítr...

Rozhovor s ředitelkou D S+H Denisou Kirschnerovou vyšel v časopise Překvapení 18/2019 (4.5.2019).

Denisa Kirschnerová: S+H ve víru moderních dějin

Časopis MEDICÍNA & UMĚNÍ přinesl ve prvním čísle roku 2018  obsáhlý rozhovor s naší paní ředitelkou Denisou Kirschnerovou. O historii, současnosti i budoucnosti Divadla S+H s ní rozmlouval Jiří Tušl. Na samém počátku devadesátých let jsem jako producent mluveného slova Supraphonu oslovil Miloše Kirschnera, abych vrátil Divadlo Spejbla a Hurvínka zpět do tohoto vydavatelství, kam ostatně dlouhá desetiletí, s výjimkou krátkého období polistopadové reorganizace, patřilo. Tehdy jsem také poznal dospívající slečnu Denisu Kirschnerovou, současnou ředitelku divadla. To mi budiž omluvou pro mé „tykání" v následujícím rozhovoru.

Deniso, chceme-li ve zkratce přiblížit historii Divadla S+H, nemůžeme začít jinak než Josefem Skupou a jeho Spejblem.
To se musíme vrátit do posledních let první světové války, kdy Josef Skupa, který nedostudoval UMPRUM, našel uplatnění svého výtvarného nadání, nesporného komediantství, ale i řemeslné zručnosti a především lásky k loutkám v souboru Loutkového divadla Feriálních osad v Plzni, kde proslul interpretací Kašpárka. Z historických pramenů víme, že prostřednictvím této loutky už 23. září 1918 za nadšených ovací diváků pohřbíval Rakousko.

Promiň, co to byly „Feriální osady"?
Prázdninové letní tábory pro chudé děti, pro něž divadlo vydělávalo svou činností. Ale vraťme se k tématu. Skupa měl jako interpret, dramaturg, scénárista i režisér na loutkové divadlo vlastní a velmi vyhraněné názory, které se nebál prosazovat. A tak se na podzim 1920 (přesné datum neznáme) objevil na scéně v typických dřevácích Josef Spejbl. Figurku vyřezal Karel
Nosek podle náčrtku, který mu snad Skupa předal na kousku balicího papíru. Podle svědectví jeho synovce; také řezbáře, Gustava Noska, pozdějšího autora Hurvínka, si prý však strýček na Spejbla netroufal. Nabídl Skupovi vlastní představu, ten souhlasil a nechal řezbáře, aby loutku pozměnil po svém. To trvalo téměř rok, ale Skupa byl nadšen. Konečně měl loutkového hrdinu, který nebyl zatížen vžitými schématy jako třeba už zmíněný Kašpárek, a tudíž s ním mohl nakládat podle svých představ. Nebyla to jen karikatura měšťáctví, jak se mu někdy ideologicky přisuzovalo, šlo mu o postavu, která by ztělesňovala obecné lidské slabosti a nebyla přesně zařaditelná.

A jak to bylo s Hurvínkem?
Spejbl potřeboval stejně „netradičního" partnera, jako byl sám, protože divadelní jeviště vyžaduje dialog. A tak se 2. května 1926 v přídavku komedie Počestný dům poprvé takovýto partner představil. Byl to Hurvínek. Vyřezal jej už vzpomenutý Gustav Nosek a Skupa předpokládal, že to bude „Spejblův kamarád". Ale obecenstvo rozhodlo, že jde o Spejblova syna, a tak to zůstalo.

Je třeba říci, že Skupa hrál stejnou měrou pro děti i pro dospělé.
Právě v představeních pro dospělé inklinoval Skupa k satiře, a to odvážně a trefně. Toho si povšimla i Praha, kam začala být atypická loutková představení S+H stále častěji zvána. Skupovi nabídli dokonce spolupráci Voskovec s Werichem a společně plánovali projekt nazvaný Vest Pocket Varieté. O hudbu k němu se měl samozřejmě postarat Jaroslav Ježek. Bohužel k realizaci nakonec nedošlo. Dávky, které se musely platit za atrakce, kam loutkové produkce tehdy spadaly, byly tak vysoké, že V+W byli nuceni od projektu upustit. Popularita S+H mezitím rostla. Roku 1929 byli dokonce pozváni na mezinárodní loutkářský kongres v Paříži, odkud si přivezli vavříny vítězů.

A jak to bylo s Máničkou?
Roku 1930 se Skupa osamostatnil a profesionalizoval. Mánička v intepretaci Anny Kreuzmannové premiérově vstoupila na scénu 19. dubna 1930 ve hře Revue z donucení, v níž si s Hurvínkem ještě onikala. V tomto představení také poprvé zaštěkal i čtyřnohý člen Spejblovic rodinky — pejsek Žeryk.

Konec třicátých let a následující roky druhé světové války výrazně poznamenaly, mnohdy tragicky, náš společenský vývoj ve všech jeho aspektech. Jak je přežilo Skupovo loutkové divadlo?
Odpověď by vydala na několik stránek. Proto jen telegraficky. Desátého února 1939 byla uvedena hra Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích. Spejbl s Hurvínkem v ní zvážněli, jejich humor se stal trpčím, ironickým. Zdánlivě šlo jen o další úsměvný příběh ze Spejblova života, za nímž se však skrývala na svou dobu odvážná metafora politického a společenského dění. Oba protagonisté mají potíž s vlezlou bytnou paní Drbálkovou, která se nevybíravými prostředky chce domoci jejich bytu, což se jí nakonec podaří. Hra se stala vrcholem Skupovy dosavadní tvorby a svým významem jednou z nejstatečnějších a nejotevřenějších reakcí české divadelní kultury na období okupace. Skupův soubor byl aktivní až do roku 1943, uváděl hry, které měly povzbudit národní hrdost, dodat sílu a naději. V lednu 1944 byl Skupa zatčen, loutky S+H skončily v trezoru plzeňského gestapa. V divadelním autobuse byla na čas ukryta vysílačka chrástecké odbojové skupiny, ale pro nedostatek důkazů byl Skupa nakonec odsouzen „jen" pro poslech zahraničního rozhlasu na pět let v drážďanské Mathildě. Po fatálním bombardování Drážďan se mu v únoru 1945 podařilo uprchnout z hořícího vězení. Po válce působil v plzeňském rozhlase a chvíli to vypadalo, že se k loutkovému divadlu nevrátí. Jeho přátelé ho však nepřestali přemlouvat, a tak je nakonec poslechl. Pro nový začátek si však zvolil Prahu, kde už si díky častým pohostinským vystoupením vytvořil dostatečné divácké zázemí. Divadélko Spejbla a Hurvínka zahájilo svou pražskou činnost 12. října 1945 v Římské ulici na Vinohradech.

Poválečná doba přinesla řadu společenských zvratů. Nás zajímá, že v roce 1945 byla založena nová vysoká škola uměleckého charakteru AMU, která byla o několik let později (1952) zásluhou Skupy rozšířena o Loutkovou katedru (dnes Katedra alternativního a loutkového divadla). Skupa, který získal profesuru a v roce 1948 byl jmenován národním umělcem, se stal na dva roky jejím šéfem. Jak se divadlo vyrovnalo především s poúnorovými změnami?
Bylo třeba hledat nová témata. A Skupa hledal pro své svěřence téma především „člověčí", což bylo v dobovém klimatu dost obtížné. Nebyl však na to sám, počátkem padesátých let došlo totiž k výraznému omlazení souboru. Jedním z nováčků byl také Miloš Kirschner. Z politických důvodů musel odejít z právnické fakulty, byl uvězněn za protistátní činnost a vojnu odsloužil u PTP. Mladické zalíbení v loutkovém divadle jej nakonec přivedlo ke Skupovi (1951). Už v roce 1952 anonymně alternoval „Starýho" (jak si Skupa nechával říkat) v roli Hurvínka, později přidal i Spejbla a uspěl. Publikum jej přijalo vstřícně a rychle si na jeho interpretaci zvyklo. Skupa pak jmenoval Miloše Kirschnera oficiálně svým nástupcem. Ten se tak stal „adoptivním otcem S+H" a v roce 1966 ředitelem divadla.

Mluvíš o svém otci, všestranné umělecké osobnosti, která výrazně ovlivnila vývoj divadla v příštích téměř pěti desetiletích. Pokládám si za čest, že jsem s ním mohl díky Supraphonu spolupracovat, byť žel nepříliš dlouho. Ale vraťme se do padesátých let.
Když měl táta zastoupit Skupu na mezinárodním loutkovém festivalu v Bukurešti v březnu roku 1953, uvažoval, jak S+H nejlépe představit zahraničnímu publiku. Radil se se šéfem a ten prý odpověděl lakonicky: „Mluv si to, jak chceš, publikum bude stejně h... rozumět, co říkají." Po této osobité odpovědi si otec, který byl jazykově velmi nadaný, uvědomil, že cizojazyčné publikum musí S+H — coby slovním klaunům — skutečně rozumět, aby vůbec uspěli. A tak se začalo hrát i v cizích jazycích a samozřejmě cestovat. Do dnešní doby vystupoval soubor ve dvaadvaceti jazycích ve 34 zemích.

O tom, kolik úsilí je za tím skryto, bychom mohli vést samostatný a dlouhý rozhovor. Ale zůstaňme ještě u historie.
Miloš Kirschner musel po Skupově smrti (1957) o existenci divadla tvrdě bojovat. Někteří kolegové z oboru a kritikové totiž sepisovali petice, aby S+H skončili spolu s profesorem Skupou. Soubor však důvody k pokračování prokázal a nakonec interpretoval otec S+H o 13 let déle než jeho předchůdce. Divadlo zavedlo i nové inscenační postupy. Například rozpracování principu černého divadla v loutkových představeních, na který později navázaly i jiné scény, především Laterna magika a Jiří Srnec. Inscenace tak dostaly nečekaný a nový, moderní rozměr. S divadlem Spejbla a Hurvínka jsou spojeny také začátky jedné z nejvýznamnějších českých moderních jazzových kapel, sice S+H Q (Spejbl a Hurvínek quartetu), který v průběhu šedesátých let živě doprovázel představení. Quartet založil multiinstrumentalista, později herec a hudební pedagog Karel Velebný, který pod pseudonymem Evžen Hedvábný stál i u zrodu Divadla Járy Cimrmana.

Když jsme u osobností, které spolupracovaly s Divadlem S+H, nesmíme zapomenout ani na zdatný scénáristický tým, který si tvůj otec vytvořil, a také na dramaturgy a režiséry. Ti v souboru rovněž nechyběli.
Za všechny uvedu alespoň několik nejznámějších jmen: František Nepil, Miloslav Šimek, Josef Fousek, Pavel Grym, Jaroslav Dietl, Pavel Cmíral, Josef Krofta či Jiří Středa. Miloš Kirschner byl totiž nejen vynikající interpret S+H, nápaditý scénárista a režisér, ale také skvělý manažer, organizátor a ředitel. Téměř půlstoletí zásadně ovlivňoval profil tohoto autorského divadla. A jeho hrdiny přivedl s postupem času k tématům nejen intimním, ale i společenským a doslova hýřil inscenačními nápady. V představení Srdečné metamorfózy (6. 2. 1964) byli S+H přineseni na předscénu, kde vedli dialog nejen mezi sebou a se svými vodiči, ale obraceli se také na diváky. Promluvy S+H byly moudré, vtipné a ve stávajícím politickém klimatu i odvážné. Proměnily se také loutky. Tím, že vystupovaly se svými vodiči na předscéně, bylo třeba je zvětšit a došlo i k zaoblení jejich hlav, což jim slušelo. Miloš Kirschner úspěšně rozvíjel Skupův odkaz nejen na půdě divadla, ale i prostřednictvím tradičních a nových médií, tedy zvukových i televizních snímků či publikací pro děti.

Přesto si Miloš Kirschner, ještě v plné síle, prozřetelně začal hledat svého pokračovatele.
Ano, počátkem sedmdesátých let došlo k opětovnému omlazení souboru a jeho členem se stal Martin Klásek, který se záhy projevil jako nadaný vodič a interpret. Svůj první křest v roli Hurvínka absolvoval už v roce 1974. Miloš Kirschner jej pak systematicky připravoval na roli svého nástupce a od roku 1982 s ním Martin pravidelně alternoval už obě figury. Proto dokázal po tatínkově smrti plnohodnotně navázat na tradici této specifické interpretace. Navíc se také stal posilou autorské „dílny" divadla. Začal psát scénáře a zároveň se zapojil jako režisér.

Když Miloš Kirschner v roce 1996 zemřel, převzala ředitelské žezlo tvá maminka Helena Štáchová. V té době jsem už sledoval dění v divadle zblízka a léta jsem pak připravoval zvukové nahrávky inscenací vašeho souboru. Vím tedy z vlastní zkušenosti, že Helena Štáchová byla mimořádnou tvůrčí osobností s obdivuhodnou energií a plně svého manžela nahradila.
Maminka do souboru nastoupila po absolvování DAMU v roce 1966 a brzy se po Boženě Welekové ujala interpretace Máničky, která se v jejím pojetí proměnila v moderní holčičku rovnocennou Hurvínkovi. Podnítila také vznik další kmenové postavy divadla — bábinky — paní Kateřiny Hovorkové. Ta se poprvé objevila na scéně 12. 9. 1971 a od té doby měla téměř ve všech inscenacích své pevné místo. Po smrti táty se maminka stala také významnou autorskou osobností. Je totiž podepsaná pod podstatnou částí dětského i „dospěláckého" večerního repertoáru té doby. Hry také režírovala a divadlo vedla celých dvacet let. Z ocenění, kterých se jí dostalo, uvedu alespoň Cenu Thálie (2013) a o dva roky později titul Vynikající manažer malé firmy. Spolupráci se Supraphonem jsi už zmínil.

O Heleně Štáchové, která byla mimo jiné i dobrá zpěvačka a báječná dabérka, bychom si mohli také dlouho povídat, ale já zvědavé čtenáře odkážu na tvou publikaci Spejbl a Hurvínek na nitkách osudu, která vyšla k 80. narozeninám pana Spejbla v roce 2010. Dovolím si ji označit za mimořádnou, protože kromě toho, že je velkoformátová se skvělou grafikou a vyniká výtvarným zpracováním, detailně mapuje zmíněné období a obsahuje řadu dokumentů, seznam zájezdů, diskografii atd. Zatím jsem hovořili o Divadle S+H jen v pozitivním smyslu. Určitě bys mohla zmínit i některé „krizové" momenty.
Uvedu dva. V roce 1994 dostalo divadlo výpověď z domu U Hasičů v Římské ulici, kde hrálo více než půlstoletí. Otec byl navzdory horšícímu se zdraví nucen hledat jiný prostor. Nebylo to vůbec jednoduché a situace začala být kritická. Nakonec jsme jeho zásluhou získali nové působiště v bývalém dejvickém kině Svornost. Nemusím dodávat, že se to na jeho psychice i zdravotním stavu výrazně podepsalo. Přesto se „svému" divadlu věnoval ještě více než rok. V první polovině roku 1996 odehrál, už na vozíčku, svou poslední premiéru. Maminka zase, krátce po převzetí divadla, podstoupila nekonečné soudní spory o ochranné známky S+H. Vítězně, ale i její zdraví to poznamenalo.

Pojďme k optimističtějšímu tématu. V červenci 2017 jsi převzala vedení divadla, v němž jsi léta působila jako dramaturgyně i autorka. Takže co divadlo pod tvým ředitelováním?
V první polovině minulého roku jsme uvedli netradiční noir muzikál Spejbl a město hříchu, který je výsledkem snahy Mikiho Kirschnera, výtvarníka, režiséra i autora našeho divadla, a jeho spolupracovníka Robina Krále o propojení tradice S+H s různými žánry — tentokrát s noir pojetím. V tomto představení pro dospělé diváky se autoři pokusili dojít až na hranici toho, co tradice dovoluje, a s potěšením mohu konstatovat, že se jejich odvážný počin setkal s přízní diváků i kritiky. Hurvínek se Spejblem se zde poprvé objevují v černobílém provedení (styl noire). Jako interpretka Máničky se publiku poprvé představila Marie Šimsová, zkušená loutkoherečka i hlasová interpretka. Maminka se totiž už nemohla premiéry ze zdravotních důvodů zúčastnit a za necelý měsíc podlehla těžké nemoci. Nesmím zapomenout ani na muzikanty. Pro zmíněný muzikál napsal hudbu Jan Lstibůrek, který se přidal jako další externí spolupracovník k brilantnímu komponistovi Jiřímu Škorpíkovi. Ze spolupráce tvůrčího týmu Kirschner—Král—Škorpík vzešla už dřív dvě úspěšná dětská představení Hurvínek mezi osly a Jak s Máničkou šili všichni čerti. Já jsem s Robinem Králem a Jirkou Škorpíkem spolupracovala na představení Hurvínkova Nebesíčka a musím zmínit i další členy našeho aktuálního autorského týmu, kterými jsou Martin Klásek a Ondra Lážnovský.

Koneckonců nic není věčné a změny jsou život. S tímto vědomím si prý hledá náhradu i Martin Klásek.
Ano, je jí Ondřej Lážnovský, loutkoherec, ale také autor a režisér, který v souboru není nováčkem. Zkušený bard Martin jej zasvěcuje do tajů interpretace obou protagonistů s vědomím, že ho Ondra někdy v budoucnu nahradí. Zatím však bude alternovat. A když říkáš, že nic není věčné, dovol, abych náš rozhovor ukončila myšlenkou, kterou si před lety táta zapsal, a já ji vyznávám jako tvůrčí krédo: „ ... žádná tradice se nedá udržovat v původní podobě. To by se stala historickou kuriozitou. A my jsme chtěli, aby Spejbl s Hurvínkem mluvili k dnešku, jako naši současní hrdinové. Ten, kdo přijde po mně, nemusí bojovat o existenci divadla jako takového. Bude však muset vyvíjet maximální snahu a tvůrčí energii, aby hlavní hrdinové — loutky — měli divákovi stále co říci."

Rozhovor s ředitelkou D S+H Denisou Kirschnerovou vyšel v časopise Medicína a umění, číslo 49 (22.2.2018).

Martin Klásek: Hurvínek má mobil zatím zakázaný

O proměnách Spejbla, Hurvínka a dětského publika vypráví šéf uměleckého souboru Divadla Spejbla a Hurvínka Martin Klásek, který dvou hlavních figur nahradil Miloše Kirschnera. Hurvínek slaví devadesátiny.

Proměnil se během té doby?
Málokdo to ví, ale v současnosti máme tři velikosti základních figur. Nejmenší Hurvínek má asi 46 centimetrů. V sedmdesátých letech došlo k mírnému zvětšení asi na 49 centimetrů. Důvodem bylo zvětšení hracích okének, ve kterých hrajeme naše iluzivní představení. A největší Hurvínek má 56 centimetrů. Ten je takzvaný forbínový, s nímž hrajeme předscény.Především ve večerních představeních. Těch párů máme celkem asi 26.

Proč tolik?
To je jednoduché – kvůli oblečení. Oni nemají pouze své tradiční obleky, ale normálně je kostýmujeme do jednotlivých pohádek nebo podle ročního období. Během představení se nedají převléknout. Jsou to marionety, tedy mají nitě. Ty by se musely odstřihnout a po převlečení zase znovu navázat.

Úplně první Hurvínek a Spejbl ale byli i trochu jiní než ti současní.
Za Josefa Skupy měli užší obličeje a delší uši. A byli celkově drobnější. V šedesátých letech je divadelní výtvarník Radko Haken trochu zaoblil, což souviselo s jejich zvětšením. Bylo to proto, že si Miloš Kirschner vymyslel, že během představení pro dospělé vytáhne Spejbla s Hurvínkem z hracího okénka přímo před publikum. Občas vedl s loutkami politické rozhovory, což právě byly ty forbínové výstupy. Inspirací byli samozřejmě Voskovec s Werichem. Kirschner tak odstartoval novou éru tohoto divadla, v němž byl prostor pro satiru a revue. S touhle formou pak také jezdil po světě. Od té doby už jsou postavy stejné, trváme na těch dřevácích, u Spejbla také na fraku.

Jak se změnil Hurvínek jako reprezentant kluka a klukovství?
Ono to tak musí být. Malí diváci musí Hurvínka vnímat jako jednoho z nich, musí se s ním ztotožňovat. Má tedy stejné starosti jako dnešní děti, musí mít stejný slovník jako ony. Tedy ne zcela, nemůžeme na jevišti říkat všechno, co zazní dneska ve školách, ale ten jazyk do her prosakuje. Hurvínek a Mánička jsou normální dnešní děti. Kdybychom hráli hry z padesátých let, dnešní děti by to nechtěly poslouchat. Ale vracíme se i k archaické mluvě, například u pohádek odehrávajících se v minulosti mohou protihráči našich hlavních postav mluvit tím dobovým jazykem. Ale naši hrdinové ne, ti jsou z našeho světa a ten zrcadlí.

Výrazně odlišné je jistě také dětské publikum.
Já samozřejmě nezažil děti ve třicátých letech. Ale už i já mám určité zkušenosti, tak vidím, jak se to mění kolem dětí. Tlačí se na ně média, filmy, seriály, komiksy. Navíc děti už moc nečtou, ale spíše na věcí koukají, pořád něčím listují. A hlavně neustále spěchají. Čím mají rychlejší počítač, tím jsou radši.

Dá se tomu přizpůsobit?
Samozřejmě. Například už neděláme tak rozvláčné, můžeme snad i říct poetické pohádky. Nemůžeme tvořit delší obrazy, v nichž bylo hodně informací a krásný příběh. Děti jsou netrpělivé. Helenka Štáchová říká, že děti mají klipové vidění. Chtějí blik blik, rychle pochytat informace, rychle jít po tom příběhu, zkrátka aby byl rychlý tah na bránu, jak se říkává. Dřív jsme dělávali hry asi tak o sedmi obrazech, dneska mají hry běžně patnáct obrazů. Jsou kratší, ale o to víc tam je dekorací, pestrosti a dynamiky. Jde o to, aby si děti mezi sebou nezačaly povídat. Ony přišly na živého Hurvínka a chtějí ho v akci.

Jak jsou na tom Spejbl a Hurvínek s moderními technologiemi?
Zatím se tomu trochu bráníme. Občas se o nich mluví v dialozích Spejbla s Hurvínkem. Ale Hurvínek má zatím mobil zakázaný, protože pan Spejbl nemá rád bezdrátovou komunikaci.

Patříte k úspěšným souborům i ve světě. To máte sebou vždy překladatele?
Spejbl s Hurvínkem mluví vždy tím jazykem, kde vystupují, protože to jsou slovní klauni a s překladatelem při představení by to nefungovalo. Do dnešní doby promluvili 26 jazyky. Já osobně jsem zatím hrál ve 14, včetně arabštiny, vietnamštiny či čínštiny. V těchto exotických zemích nehrajeme běžný repertoár, ale speciálně připravené revue. Naopak v Evropě hrajeme vše, co doma.

Nějaká pikantní situace?
Stalo se nám, že jsme přijeli na Tchaj-wan. Měli jsme nacvičenou čínštinu, makali jsme na tom dva měsíce. Přišla za námi delegace studentů, že se o nás budou starat a budou nám k ruce. My jim pro zkoušku chtěli přečíst texty. S Helenou Štáchovou jsme začali číst. A oni samé Aha a Hmmm. My se jich ptali, jestli rozumí. Oni že trochu ano, ale že to je pevninská čínština. Tak co s tím? Sehnali nám na univerzitě jednu profesorku a s ní jsme celou noc předělávali texty a zkoušeli. Druhý den jsme to opravdu odehráli.

V jaké fázi je hurvínkovský celovečerní film?
Ten film se stále připravuje. Vzniká sice v české produkci, ale podílí se na něm řada zemí. Část se připravuje například v Rusku, v Belgii, ve Francii a bůhví kde ještě. Každé z těch studií se specializuje na něco jiného, jedni jsou nejlepší na Žerykovu srst, jinde zase umí nejlépe mimiku. Už se na filmu pracuje osmý rok. Podle aktuálních informací půjde film do kin příští rok. Ideálně v květnu.

Když má film tolik koproducentů, neodráží se to ve výsledku?
Mluví do toho hodně lidí a hledají se kompromisy. Hlavní postavy vypadají malinko jinak, jsou modernější. Hurvínkovi ale čupřina zůstala, byť je trochu jiná. Má trochu jinak kšandy a místo dřeváků má kecky, ale s dřevěnýma špičkama. Spejbl a Bábinka zůstali takřka stejní a Mánička je trochu větší a má malinko jiné brýle.

Jde-li o film s globálními ambicemi, vzniká primárně česky, nebo anglicky?
Údajně ten lip sync vzniká na anglický text.

A ten budete namlouvat také vy?
Ne, já to pro ně pracovně namlouvám česky. Zatím se nám povedlo vymínit, že českou a německou verzi uděláme opravdu my, tedy Helena Štáchová a já s dalšími českými herci. U dalších verzí se teprve uvidí. Co vím, tak například Američané odmítají cizince, trvají na rodilých mluvčích. My bychom snad měli mít supervizi, aby z těch charakterů něco zůstalo.

Nechystáte také něco pro televize?
Poslední sérii večerníčků jsme natočili v roce 2002. Předloni jsme ve spolupráci s British Council připravili 60dílný seriál Angličtina s Hurvínkem. Na to v brzké době navážeme. Helenka Štáchová začíná psát 30 dílů němčiny, kterou budeme dělat s Goethe-Institutem. Natáčení by mělo proběhnout o divadelních prázdninách příštího roku.

Je těžké naučit se mluvit jako ty dvě postavičky?
Musíte k tomu mít určitou dispozici, kterou u mě odhalili, už když jsem do divadla nastoupil v 16 letech jako elév. Ale je to nepřirozená poloha, tedy vlastně umělý hlas. Většina lidí má falzet, tedy tu fistuli stejně jako zpěváci, když jdou nad svůj rejstřík. Ale tu hurvínkovskou barvu jsem se musel naučit. Zkoušel jsem si třeba zvuk trubky nebo houslí, a když jsem chytil ten tón, začal jsem se pokoušet o věty.

Kolik času vám to zabralo?
To je daleko víc otázka hraní. Naučit se ten hlas jde vlastně rychle, ale začít skutečně hrát včetně střídání hlasů a udržení charakterů v dialozích je kumšt. Ty postavy mají nějaký rytmus, naturel, myšlení, dýchání a samozřejmě věk, což musíte zohlednit. A já nehraju jen ty dvě hlavní postavy. V inscenaci Dějiny kontra Spejbl jich hraji i šest najednou. Tohle trvalo roky, než jsem se v tom začal cítit dobře a než i pan Kirschner řekl: „Vidíš, Martine, tady už to pomaloučku začíná. Ale nic si z toho nedělej, že ti to tak dlouho trvá. Já když přišel do rozhlasu s panem Skupou a on začal hrát, tak ta křivka zaznamenávající hlasy lítala nahoru a dolu. Pak jsem začal já a ani se nepohnula.“

Je složité hledat nástupce?
Je to těžké. Nám se hlásilo, hlásí a hlásit bude vždycky spousta zájemců. Já už mám jednoho vytipovaného a zřejmě příští rok bychom to mohli spustit a začneme s ním zkoušet. Má všechny předpoklady, aby to mohl vézt dál. Ale bude si muset říct i on sám. Nechci se nijak holedbat, ale ono to chce opravdu dost odvahy. Je to přeci jen něco ojedinělého a pokazit to by byla velká škoda. Navíc je to závazek na celý život.

Ztěžuje tu situaci i aktuální situace loutkářství v Česku?
Loutkové divadlo je na periferii kulturního zájmu. Loutkových divadel tu pár je, v Praze, Plzni, Liberci, Brně, Ostravě, Hradci… Všechno jsou to výborná divadla. Ale zájem třeba ze strany médií není nijak slavný. I proto se loutkářská disciplína málo pěstuje. Na DAMU už není samostatná katedra loutkového divadla, ale loutkářství spadá pod katedru alternativního a loutkového divadla. Studentů s tím přijde do styku málo. A když už k nám někdo z DAMU přijde, vést marionetu ho musíme učit sami. To většinou dělám já a za celou kariéru mi prošlo rukama asi 90 lidí. Ale zůstane jich jen hrstka.

Proč odcházejí?
Zjistí, že to je opravdu velmi náročné a je za to málo peněz. My jsme příspěvková organizace, takže platy jsou podle tabulek. Pro mnohé to není zajímavé. Zároveň dneska do světa může každý, takže ani zahraniční cesty „na západ“ nejsou lákadlem, jakým byly dřív. Takže to musí dělat opravdu jen ti, koho to zajímá a kteří jsou ochotni pracovat s marionetou. Když zvládnete marionetu s nitěmi dlouhými 220 či 250 centimetrů ovládat z té lávky tady nad scénou, zvládnete všechny loutkařské techniky.

Kdy jste si vy vysloužil nástupnické ostruhy?
Měli jsme jet do tehdy ještě Západního Německa a Miloš Kirschner onemocněl. Tam se hrálo v divadle velkém skoro jako Vinohradské divadlo a bylo narváno. Všichni tam Kirschnera znali a náš manažer tehdy přišel na podium a oznámil, že v rolích S+H bude vystupovat Kirschnerův žák. V sále to zahučelo. Odehrál jsem to, všechno dobré a na konci jsem přidával dva dialogy, které publikum ocenilo potleskem ve stoje. Byl to fantastický zážitek, na který do smrti nezapomenu.

Oslavy Hurvínkových devadesátin jsou v plném proudu, nač se ještě můžou vaši fanoušci těšit?
Teď nám běží na Staroměstské radnici výstava Hurvínek slaví 90, která tam bude instalovaná do 26. června. Druhá výstava je v chrudimském Muzeu loutkářských kultur, ta se jmenuje Hurvínkovy narozeniny. A tato výstava se v listopadu přesune do muzea na Florenci, kde bude do konce února.

A také jste si nadělili novou hru a chystá se kniha.
Ano, od února dáváme novou hru, která se jmenuje Hurvínkovo přání. Máme za sebou asi 30 repríz. A kniha vychází u nakladatelství Fragment, s nímž máme dlouhodobou spolupráci už šest nebo sedm let. Každoročně tak vydají jednu naší hru s fotkami z představení a letos to bude právě novinka.

Rozhovor s Martinem Kláskem vyšel v magazínu E15 (9.6..2016).

Ve škole jsem kvůli Hurvínkovi trpěla, říká Denisa Kirschnerová

S nadsázkou se dá říci, že nevlastními sourozenci Denisy Kirschnerové jsou Hurvínek s Máničkou. Její rodiče, Miloš Kirschner a Helena Štáchová, kteří jim propůjčili své hlasy, se totiž právě díky loutkám dali dohromady. V rodinné tradici pokračuje i Denisa Kirschnerová. V Divadle Spejbla a Hurvínka pracuje jako dramaturgyně. Denisa Kirschnerová (39) se narodila v Praze jako dcera Miloše Kirschnera a Heleny Štáchové. Vystudovala obor kulturologie na Filozofické fakultě UK v Praze, už při škole začala pracovat jako dramaturgyně v Divadle Spejbla a Hurvínka. Napsala čtyři knížky, je autorkou a spoluautorkou sedmi her, sedmi CD. Podílela se i na televizních scénářích pro ČT. Je svobodná, zadaná.

V které loutce z vašeho divadla se nejvíc poznáváte?
Vidím se hlavně v té ženské části, jak v bábince s jejím nutkavým perfekcionismem, tak ve snaživé Máničce. Ráda bych v sobě přivedla k životu Hurvínka s jeho životadárným zlobením a v dostatečné dávce i flegmatičnost Spejbla, ale nevím, jestli se mi to někdy povede.

Pro vás jsou ty loutky osudové. Kdyby nebyly, tak jste se nenarodila. Je to tak?
Jsem takový druhotný produkt Divadla Spejbla a Hurvínka, protože moji rodiče se v něm seznámili a pak si mě přivezli z jednoho zahraničního zájezdu. Lidé v divadle jsou pro mě druhá rodina, s některými se znám od dětství. A nakonec jsme se v něm sešli celá rodina – já tu začala pracovat jako dramaturgyně, přidal se i bratr Miki, který vystudoval FAMU.

Všichni v rodině se živíte jako umělci. Toužila jste někdy po jiné profesi?
Jako malá jsem chtěla dělat veterinu, ale strejda veterinář mi to rozmluvil. Vždycky jsem měla touhu psát. Když mi bylo kolem osmnácti, táta mě z legrace vyzval, ať zkusím něco napsat pro divadlo. Nikdy moc nestál o to, abychom se s Mikim věnovali kumštu, ale text se mu kupodivu líbil tak, že z něj vznikla moje první hra. Po pár letech, když se uvolnilo místo dramaturgyně, napadlo Martina Kláska, jehož hlasem promlouvá Hurvínek a Spejbl, jestli bych se toho neujala. Studovala jsem tehdy kulturologii na Karlově univerzitě, za sebou měla několik napsaných her a z té zodpovědnosti jsem měla strach. Ale nakonec jsem kývla, protože mám v sobě zvláštní puzení, že když mám z něčeho strach, tak se do toho vrhnu.

Jak profesoři a spolužáci na kulturologii mezi sebe přijali dceru slavného principála?
Já se o tom nešířila. Jeden kamarád až po letech zjistil, že jsem spojená se Spejblem a Hurvínkem, a byl z toho upřímně překvapený. Mnohem horší to bylo v první třídě.

Co se tam stalo?
Bohužel jsem natrefila na příliš horlivou paní učitelku, která mě hned první den vyvlekla na stupínek, abych se ostatním pochlubila, co dělají moji rodiče. Když jsem to řekla, ozvalo se třídou hlasité cha, cha, cha, děti na mě začaly pokřikovat, vysmívat se mi, získala jsem status mazánka. Škola, do které jsem se původně těšila, pro mě byla za trest, o čemž by mohla vyprávět mamka, která mě do ní den co den řvoucí vlekla. Později mi na popularitě nepřidalo ani to, že mi rodiče občas přivezli z cest něco na sebe.

Autor: MF DNES, Kristina Komůrková, 2. března 2014

Škoda, že loutky své ceny neudrží, říká za Spejbla a Hurvínka Štáchová

Ředitelka loutkového Divadla Spejbla a Hurvníka Helena Štáchová věří, že pocty se dočkají i jiní "dřevění herci", kteří Česku dělají ve světě jméno. Takové hosty ještě Národní divadlo nezažilo. Na jevišti první scény se při udílení cen Thálie ukláněli Spejbl a Hurvínek, loutkoví hrdinové stvoření Josefem Skupou, jejichž další kroky vedl Miloš Kirschner a nyní Helena Štáchová. "Byl to výjimečný okamžik. A dojemný," přiznala po ceremoniálu ředitelka loutkového Divadla Spejbla a Hurvínka.

Co vás napadlo, když jste poprvé slyšela, že výjimečně dostanou divadelní cenu Thálie také legendární loutky?
Já jsem se to dozvěděla o něco dříve, právě kvůli podobě cen. Původně se totiž vymýšlela varianta pohárů, které by mohli "převzít do rukou" sami Spejbl s Hurvínkem.

Nepovedlo se to?
Bohužel ne, zkoušelo se to, ale báli jsme se, že by se trofeje mohly rozbít. Nicméně to nic nemění na tom, že jsem tehdy měla a pořád mám obrovskou radost.

Myslíte, že by se loutkářské Thálie mohly udílet častěji?
Rozhodně, já bych byla určitě pro. Klidně každý rok.

A existuje vůbec mezi loutkáři dost takových osobností jako Josef Krofta, který spolu s vaším divadlem dostal letos cenu za celoživotní mistrovství?
Jistěže existují, navíc pokud si jejich oboru bude Thálie víc všímat, také těch dobrých a ještě lepších loutkářů bude přibývat. Za poctu pro Divadlo Spejbla a Hurvínka jsem vděčná právě i kvůli ostatním kolegům, kteří se "dřevěným hercům" věnují, dělají totiž naší zemi ve světě dobré jméno. A samozřejmě jsem ráda i za své předchůdce Skupu a Kirschnera.

Kdy uvidíme animovaný film, ve kterém se Spejbl a Hurvínek poprvé objeví bez vodicích drátků?
Snad za dva roky, nevím to úplně přesně. Ostatně já sama se k výrobě dostanu teprve ve chvíli, kdy budeme ve studiu namlouvat k postavičkám jejich dialogy. Je to pro mě do značné míry krok do neznáma, protože vůbec poprvé se naši hrdinové ocitli kompletně v jiných rukou, ale věřím, že se to podaří. Musím uznat, že tvůrci filmu si počínají opravdu velmi zodpovědně. Vždyť koneckonců pracují s legendou a taková věc se zkrátka nemůže uspěchat.

Autor: MF DNES, spa, 25. března 2013

Spejbl a Hurvínek se učí slovensky!

Právě vydávaný titul Spejblovy starosti a Hurvínkův apríl, který poprvé na CD nabízí archivní výběr zahrnující jedenáct scének z let 1967 – 1977 nás přivedl k rozhovoru s ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka Helenou Štáchovou. Zavzpomínala nejen na časy svých hereckých začátků, spolupráci s Františkem Nepilem, ale prozradila i aktuality, kterými Divadlo Spejbla a Hurvínka žije v těchto dnech. Divadlo S + H vedle představení na své domovské scéně v Praze 6 se na jaře vydá na zájezdová představení do Nového Bydžova, Chebu, Nymburku, Tábora, Českých Budějovic a v červnu se chystá na Ostravsko. Spejbl a Hurvínek se také bude učit slovensky. Na říjen se plánují představení na Slovensku.

Nejprve k novému CD Spejblovy starosti a Hurvínkův apríl. Pod scénkami na tomto výběrovém albu jsou podepsáni různí autoři, o něž divadlo nikdy nemělo nouzi. Autorem hned pěti z nich je spisovatel František Nepil. Paní Štáchová, můžete zavzpomínat na jeho originální osobnost, a jak se s ním spolupracovalo?
Toto časové období, na které se ptáte, bylo v mé profesní kariéře velmi významné. V roce 1966 jsem se stala členkou Divadla Spejbla a Hurvínka. Rok na to mi byla svěřena interpretace Máničky. V roce 1971 pro mne vymyslel Miloš Kirschner další postavu, která se stala nedílnou součástí naší loutkové rodinky – Mániččinu bábinku paní Kateřinu. Tyto dvě klíčové role však nebyly a nejsou jediné, kterých jsem se v divadle zhostila. Jednou z mnoha byla i role princezny Furieny ve hře Františka Nepila "Na řadě doktor Spejbl." A právě při této příležitosti jsem měla to štěstí, že jsem autora mohla poznat osobně. Nalezli jsme v sobě zalíbení a on mě oslovoval "princezno". Naštěstí ne Furieno, podle oné divadelní role. Já jsem na jeho přátelství byla velmi pyšná, protože jsem si ho moc vážila. Mám všechny jeho knížky, které mi věnoval, pokaždé s roztomilým věnováním. Byl to nádherný člověk. Skromný, jako každý velikán, moudrý, roztomilý s velkou dávkou humoru a s darem, kterým mi připomínal Karla Čapka. Ve věcech zdánlivě všedních uměl najít nevšední krásu. Jeho rozhlasová Dobrá rána byla pohlazením a nabíjela celý národ už po probuzení pozitivní energií. Odešel příliš brzy a ráda na něj vzpomínám. Proto mě moc potěšilo, že pro nás a Supraphon napsal mimo jiné i "Zlatou zebru", která dostala cenu UNESCO. Nedidakticky a s humorem učila děti, jak se pohybovat v silničním provozu. Stala se součástí školních osnov. Po takřka třiceti letech Supraphon pojal plán, zařadit nahrávku do reediční řady. Jenže od té doby se v silničním provozu mnohé změnilo, jsou nová pravidla, a tak bylo třeba namísto reedice natočit novou nahrávku, vycházející z té původní. Byla jsem vyzvána, abych scénář přepsala. Inspirována úžasnou předlohou, jsem napsala nové dílko a stala jsem se tak pokornou spoluautorkou tohoto báječného spisovatele. Nahrávka se moc povedla a tak doufám, že by se na nás František Nepil nezlobil.

Album, které nyní vychází z části pojmenovala scénka, kterou napsal Pavel Grym pod názvem Hurvínkův apríl. Necháte se Vy sama vyvést aprílem, nebo si vzpomenete, že jste někoho veselým aprílem vyvedla?
Podstatou aprílových žertů je, přivést někoho do ošemetné situace a to já nerada. Nemám ráda trapno. Dotýká se mne, i když jsem jeho pouhým svědkem. Stydím se za jeho aktéry. Umíte si jistě představit, že při zapnutí televizních zpráv, nebo četbě novin, mne růměnec studu v současnosti neopouští. Jediný apríl, který má pro mne významnou roli je první duben 2010, kdy jsme po dvouleté přestávce opět otvírali naše nádherně zrekonstruované divadlo.

Čím žije Divadlo S+H v těchto dnech - co nového připravujete?
Je toho mnoho. Jen namátkou - pracuji na třech knížkách. Dvě dětské jsou takřka hotové a připravena pro tisk je knížka "Spejblovo politické obludárium", která je sestavena ze společensko-politických fejetonů, které již třetím rokem píši pro deník Metro. Autorka Denisa Kirschnerová připravuje hru pro děti "Hurvínkova Nebesíčka“ a chystáme znovu uvedení jedné z klíčových her pro dospělé "Dějiny kontra Spejbl". Podobně jako Supraphon se svými reedicemi toho nejlepšího, co má z minulosti v archivech, tak i my jsme se rozhodli, že budeme spolu s novými hrami uvádět i hry ze zlatého fondu divadla. Budeme také hrát po dlouhé době na Slovensku. Už se na to moc těšíme. Nastudováním slovenské verze zvýšíme počet uváděných jazykových verzí na 23! Zatímco dospělácké představení budeme hrát česky, slovenské děti by češtině už bohužel neporozuměly.

Po dlouhé zimě s aprílem přichází jaro - máte ráda toto roční období? Na co se těšíte?
Jako snad každý, jaro preferuji. Těším se na zahrádku, sluníčko, voňavé procházky se psem a relativně delší dny, kdy se toho dá více stihnout. A také se moc těším, že si poslechnu nové cédéčko, jež poprvé na CD přináší archivní nahrávky, které zachycují i mé herecké začátky. K jednadvaceti zlatým, devíti platinovým, jedné diamantové mi přibyla i jedna multiplatinová deska za 2 164 115 prodaných LP, MC, CD a DVD, kterou mě Supraphon obdaroval. Při takovém počtu nahrávek jistě uvěříte, že si na mnohé za těch pětačtyřicet let ani nepamatuji a její poslech bude pro mne takřka premiérou. Už se nemohu dočkat!

30.3.2012 - Redakce Babinet

Helena Štáchová: V cizině Spejbla a Hurvínka milují hlavně dospělí

V zahraničí milují naše loutky hlavně dospělí, dětí chodí méně, říká Helena Štáchová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka. U nás je to naopak. Spejbl a Hurvínek se po rekonstrukci vracejí zpátky do prostor v pražských Dejvicích. A slaví novým představením pro dospělé nazvaným Spejblovo hudební zmatiné, premiéra bude 1. dubna. Helena Štáchová je jako tradičně autorkou hry. A připomíná, že pan Spejbl letos slaví devadesátiny.

Nevnímají diváci Spejbla a Hurvínka jako vyloženě dětské hrdiny?
Od začátku divadla hrál profesor Skupa pro dospělé a méně pro děti. Jenomže u nás je Hurvínek zkrátka dětský hrdina a v současnosti opravdu hrajeme mnohem více představení pro děti. A doufám, že si tak vychováváme diváky, kteří budou za deset let chodit na večerní dospělá představení Spejbla a Hurvínka. V zahraničí je situace opačná. Jezdíme po celém světě, představení hrajeme ve třiceti jazycích a dospělí návštěvníci za hranicemi Česka to berou jako něco velmi exkluzivního – vidět marionety komentovat současný svět či politiku je pro ně zážitek. Naopak těžko se tam prosazuje divadlo pro děti.

Chápou za hranicemi něco tak ryze českého, jako je Spejbl a Hurvínek?
Naše divadlo nemá obdobu asi nikde ve světě, takže reakce jsou vždy vřelé. Diváci ho neberou jako ryze české divadlo, my ostatně hrajeme obecně platná politická témata. Neděláme komunální satiru, ale stavíme to jako všeobecnou otázku vysoké politiky, moci, vztahů. V kritikách, které v zahraničních novinách vycházejí, se pak dočtete, jak jsme dokázali vystihnout atmosféru jejich společnosti. Ale ono je to bohužel všude stejné.

Jak vzniká představení, které se pak hraje v tolika zemích?
Spejblovo hudební zmatiné je trochu výjimka, premiéra byla v Berlíně, teď převádíme hru česky a pak se překládá. Nově se teď budeme učit hrát vietnamsky. A chystáme se do Číny, kde bude Spejbl a Hurvínek reprezentovat Česko na Expu. Některé vtipy jsou však samozřejmě z českého textu nepřeložitelné, existují kulturní tabu, která musíte respektovat.

Co například?
Třeba jsem napsala dialog Máničky s Bábinkou o cizích slovech. Miluji češtinu a zdálo se mi dobré napsat o tom, jak ji zaplevelují cizí termíny, kterým často ani nerozumíme, i když je hojně používáme. U nás to prošlo. Když se v Německu Mánička zeptala na pedofilii, diváci ztuhli. V češtině byl ten vtip pochopitelný, i když možná trochu drsný, v německém představení jsem ho musela okamžitě vyškrtnout.

Autor: MF DNES, Klára Kubíčková, 27. března 2010

Denisa Kirschnerová: život se Spejblem a Hurvínkem

Určitě znáte rčení o jablku, které nepadá daleko od stromu. Na Denisu Kirschnerovou, dceru Miloše Kirschnera a Heleny Štáchové, padne jako ulité. 
Denisa Kirschnerová se narodila v roce 1974. Je dcerou Heleny Štáchové a Miloše Kirschnera, kteří po celém světě proslavili postavičky Spejbla a Hurvínka. Vystudovala obor kulturologie na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracuje jako dramaturgyně v Divadle Spejbla a Hurvínka. Napsala tři knížky, pět CD, pět divadelních her a podílela se i na televizních scénářích pro ČT. Je svobodná a bezdětná. Má o dva roky mladšího bratra Miloše.

"V divadle jsem vyrůstala. Vlastně jsem se díky němu i narodila. Jsem vedlejším produktem jednoho dlouhého zahraničního turné," směje se a je tak nápadně podobná své mamince.
Po rodičích nezdědila jenom podobu, ale i lásku k loutkovému divadlu. "Rodiče nám doma divadlo nehráli, měli toho za celý den dost. Práci si domů nenosili, ale stejně se těch ‚pištivých hlasů‘, jak sami říkali, nezbavili. My jsme si totiž s bráchou pouštěli spejblovsko–hurvínkovské příběhy stále dokola z gramofonových desek."

Denisa trávila spoustu času v divadle, které brala jako svou další rodinu. Nikoho proto nepřekvapilo, když tu později začala i pracovat.

"Zprvu jsem psala jen tak pro sebe, až mě táta jednou, víceméně v žertu, vyzval, abych zkusila napsat něco pro Hurvínka, a dopadlo to k údivu nás obou tak, že z toho vznikl základ k mé první hře pro děti." Tehdy tedy Denisa poprvé nahlédla do práce Divadla Spejbla a Hurvínka z druhé strany a už mu zůstala věrná. Začala v něm pracovat již na vysoké škole, takže je v divadle zaměstnaná více než deset let. Je nejen autorkou několika her, ale také dramaturgyní a "svými" dřevěnými herci žije natolik, že ji ani neláká zkusit práci v jiném divadle.

"Jsme autorským divadlem a kromě divadelních představení připravujeme pravidelně také příběhy pro cédéčka, knížky a scénáře pro televizi. V poslední době jsem si vyzkoušela i komiks, na kterém jsem spolupracovala s ilustrátorem Tomášem Chludem. V divadle nás pak čeká na podzim premiéra představení pro dospělé Žeryk padá vzhůru aneb příběh o těch, kteří se vyšinuli do vyšších vrstev, což byla pro mne další nová zkušenost, protože to bylo poprvé, kdy jsem psala pro dospělé diváky."

S divadlem spolupracuje i Denisin bratr Miloš, který vystudoval FAMU. "To, že s námi Miki externě spolupracuje, mě moc těší. Navrhl pro tři naše inscenace loutky a ve dvou případech i scénu, je spoluautorem jedné divadelní hry a scénáře pro CD, ilustroval dvě knížky se Spejblem a Hurvínkem a i jednu moji ‚nehurvínkovskou‘. Rozdílné názory jsme si ujasnili už během dětských soubojů, takže se nám dobře spolupracuje," pochvaluje si Denisa. Kdyby její otec žil, určitě by byl spokojený, že "jeho" divadlo je v dobrých rukou.

"Doufám, že ano. Ráda bych se ho na to zeptala, tak jako na spoustu jiných věcí, ale odešel od nás příliš brzy. Přesto je s námi v divadle přítomen. Často nás napadá, jak by některé věci řešil on. Vím, jak měl divadlo rád, a nechtěla bych ho zklamat. Navíc naše divadlo má dlouhou tradici, pracovalo v něm mnoho osobností. Snažím se v jeho práci pokračovat, jak nejlépe umím."

A co bude s téměř rodinnou tradicí Spejbla a Hurvínka dál? "Mým přáním je, abych se jako vetchá stařenka mohla přišourat na zkoušku, posadit se do hlediště a sledovat při práci další interprety a tvůrce, kteří naši dřevěnou rodinku vzali za svou a dali jí šanci žít dál."

Autoři: MF DNES, Jana Marxtová, 26. července 2007

Denisa Kirschnerová

Narodila se 17. srpna 1974 v Praze. Jejími rodiči byli Miloš Kirschner a Helena Štáchová, kteří po smrti Josefa Skupy vtiskli tvář Divadlu Spejbla a Hurvínka. V roce 2003 dostudovala kulturologii na Filozofické fakultě UK. Už při studiu začala spolupracovat s divadlem svých rodičů, později pro ně napsala řadu her. Nyní zde působí jako dramaturgyně. Napsala o Hurvínkovi několik knih. Má o dva roky mladšího bratra Miloše. Je svobodná.

Roztržitý taťulda Spejbl a jeho nezvedený syn Hurvínek – dvojice, kterou dobře zná každý Čech, letos slaví hned několik kulatých výročí. Zároveň se v dubnu se svým divadélkem vrátili do nově zrekonstruovaných prostor v pražských Dejvicích. Při té příležitosti jsme si povídali s dramaturgyní divadla Denisou Kirschnerovou, kterou loutkoví hrdinové – díky zaangažování otce i matky – provázejí už od dětství.

Spejbl letos slaví devadesátiny, divadlu je osmdesát let. Při této příležitosti vydáváte knížku o dějinách Divadla Spejbla a Hurvínka. Co všechno v ní najdeme?
Publikace Spejbl a Hurvínek na nitkách osudu vyšla v řadě Muzeum v knize, takže obsahuje množství kopií dobových dokumentů – fotografií, plakátů, korespondence, kreseb, které doposud nebyly jinde publikovány. Jsou vyjímatelné, a tak se s nimi čtenář může důkladně seznámit. Přiloženo je také CD To nejlepší se Spejblem a Hurvínkem s nahrávkami všech tří interpretů S+H – profesora Josefa Skupy, Miloše Kirschnera a Martina Kláska. První nahrávka se S+H byla natočena na desku už před osmi desítkami let! Kniha sleduje činnost našeho divadla od počátků až do dnešních dnů. Obsahuje také soupisy premiér, vydaných desek, knih... Čtenář se může díky citacím seznámit i s ukázkami z her, které dokumentují proměny S+H, k nimž v průběhu let docházelo. Máme radost, že tento opravdu výpravný dokument věnovaný činnosti našeho divadla mohl vyjít letos u příležitosti četných výročí – nejen pan Spejbl, ale i Mánička a pejsek Žeryk se rovněž „zakulatili“, na jaře oslavili osmdesátiny. A navíc je tomu již 65 let, co divadlo působí v Praze, uplynulo patnáct let od chvíle, kdy jsme se přestěhovali z Římské na Dejvickou ulici.

Jaké zajímavosti ze Skupovy éry se v knize dozvíme?
Zajímavé je, že se chystala spolupráce s Voskovcem a Werichem, ze které pak bohužel sešlo. Když v sezoně 1929/1930 Osvobozené divadlo zahajovalo činnost na scéně U Nováků, chystali V+W pro diváky velkorysý program, ve kterém pamatovali i na děti a obrátili se na tehdy již proslulého Josefa Skupu a jeho „dřevěné“ hrdiny. Chystali společnou loutkovou hru Vest Pocket Varieté, ke které měl Ježek složit novou hudbu. Voskovec s Werichem by pak hráli své loutkové dvojníky z lávky pro vodiče spolu se Skupou. Z celého projektu však sešlo kvůli vysokým daním za loutková představení. V té době bylo totiž loutkové divadlo vnímáno nikoliv jako umění, ale jako atrakce, a V+W museli z ekonomických důvodů od spolupráce upustit. Další pozoruhodností je fakt, že se Skupa, v době, kdy hledal nové autory, po přečetní Války s mloky osmělil a nabídl možnost spolupráce samotnému Karlu Čapkovi. Ten Skupovi odpověděl velice uctivě, leč pro „fatální nedostatek“ času se omluvil. Právě odpověď Karla Čapka je další cennou faksimilií publikace.

Spejbl se objevil v roce 1920, jak přišel k Hurvínkovi?
Nejprve pár slov k prvním divadelním krůčkům pana Spejbla. Datace jeho debutu není přesně známa. Vyřezal jej řezbář Karel Nosek, kterému Skupa údajně předal náčrtek na kusu balicího papíru. Příliš krásy zřejmě Spejbl nepobral, protože se Nosek obával, že by se ho děti bály, a navrhl Skupovi, že loutku upraví po svém. Skupa souhlasil a asi po roce – nejčastěji je uváděn podzim roku 1920, byl Spejbl představen obecenstvu. Zpočátku se objevoval pouze v přídavcích představení pro děti. Ty si ho natolik zamilovaly, že si jeho výstup často vynutily skandováním. Spejblova popularita rostla, neměl však přiměřeného jevištního partnera – nejčastěji vystupoval s Kašpárkem, tato dvojice však byla příliš nesourodá. Vše se změnilo, když v květnu roku 1926 přinesl řezbář Gustav Nosek, synovec Karla Noska, Skupovi do divadla překvapení – malé Spejblátko, jak se Hurvínkovi ze začátku krátce říkalo. Zrodila se tak nerozlučná dvojice. Skupa počítal s tím, že nová loutka bude Spejblovým jevištním partnerem. Publikum jej však od počátku vidělo jako Spejblova syna, a u toho také zůstalo.

Jak došlo k tomu, že se mezi nimi objevil i „ženský element“?
Samozřejmě netrvalo dlouho a diváci se začali ptát, kde že mají S+H maminku. Na svou dobu odvážná rodinná konstelace zavdávala příčinu peprným spekulacím, jakpak asi pan Spejbl k Hurvínkovi přišel. Skupa však roli „matky“ nechtěl karikovat. A tak zůstala dodnes neznámá... Stejně jako kdysi Skupa hledal partnera pro Spejbla, začal se po čase rozhlížet i po rovnocenném kamarádovi pro Hurvínka. Nakonec jej inspirovala hovorná dcerka jeho kamaráda, a Mánička byla na světě. Její první představitelkou byla Anna Kreuzmannová – mimochodem v již požehnaném věku ztvárnila svéráznou babičku ve filmu Šakalí léta. V roce 1945 převzala roli Máničky Božena Weleková, která ji hrála dalších dvacet let, a poté, co odešla do důchodu, moje matka Helena Štáchová, současná ředitelka a kmenová autorka divadla S+H. Čerstvá osmdesátnice Mánička je navíc postavou, která nejvíce měnila svou „image“ – autorem její první podoby byl Jiří Trnka. Pozvolna se proměňoval také její naturel. Zpočátku to byla poslušná, zakřiknutá a udivená holčička, a i když dodnes je spíš „šprtka“, má podstatně více odvahy rozhodovat se a jednat sama za sebe.

A jak přišli Spejblovi k nerozlučnému psu Žerykovi?
Žerykův příchod ke Spejblům je trochu kuriózní. Poprvé vstoupil na scénu spolu s Máničkou – 19. dubna 1930. Jednalo se o představení pro dospělé, ve kterém Spejbl – v té době ještě proháněl každou sukni – opět vzplál a prchl z domova, kde zanechal synka Hurvínka. Toho v parku utěšuje holčička, což není nikdo jiný než Mánička. Šlo o jejich první setkání – tehdy si dokonce ještě onikali! Žeryk původně patřil právě milé pana Spejbla a k Hurvínkovi se připojil poté, co jeho panička omdlévá pod tíhou informací, které se o panu Spejblovi dozvídá. Hurvínek se totiž rozhodl, že taťuldu musí získat zpět, a nejlépe to půjde tak, když ho u jeho milé pomluví. Od chvíle, kdy dotyčná kapituluje, se Žeryk stává součástí Spejblovic rodiny.

Kdy se objevila bábinka?
Bábinka, celým jménem Kateřina Hovorková, je paradoxně z celé rodiny nejmladší. Její jevištní debut je datován 12. září 1971. Můžeme si pohrát s myšlenkou, že ji Mánička dostala k svátku – tedy na Marii. Ženské protějšky pana Spejbla se však sporadicky objevovaly na scéně už před příchodem bábinky. Jejími předchůdkyněmi byly paní Frňoulová, dále paní Drbálková a Švitorková – je zajímavé, že jejich jména většinou odkazují k „povídavosti“.

Povaha Spejbla a Hurvínka se s lety dost proměňovala. Jací byli na počátku?
Spejbl byl zpočátku spíše takzvaný pivní stratég a lenoch, který se rád poslouchal a považoval se za duchaplného, rád si také zapěl nějaký ten pikantní „chanson“. Hurvínek pak býval zakřiknutý, ale netrvalo dlouho a stal se podstatně prohnanějším – co mu také zbývalo, když měl takového otce, jakým Spejbl ve svých počátcích bezesporu byl. Ale i jejich vztah navzdory stálému vzájemnému pošťuchování časem zvroucněl. Obecně se dá říci, že jejich humor byl zpočátku ovlivněn dadaistickou hravostí, postupně se stával satiričtějším – svůj podíl na tom mělo i dobové klima, válka atd. V době mého otce Miloše Kirschnera, který byl činný také autorsky, se Spejbl s Hurvínkem stávají dokonce filozofujícími klauny.

Vida, Spejbl coby lenoch, který popíjí, je tomu dnešnímu dost vzdálený. Jak to s dvojicí pokračovalo dál?
Po únoru ´48 bylo těžké najít pro otce a syna Spejblovic ražení přijatelnou společenskou polohu. Co s otcem ve fraku a dřevácích a jeho nezbedným synkem? Dokonce se vyskytl i pokus uvést hru, v níž by se Hurvínek zhlédl v pionýrech, ale pro nezájem publika se hrála jen šestnáctkrát. Skupa se navíc v té době začal potýkat se závažnějšími zdravotními obtížemi, rovněž se mu nedařilo najít vhodné autory. Situace se začala zlepšovat s počátkem padesátých let, kdy se Skupův soubor podstatně omladil. Mezi jinými se členem divadla stal také Miloš Kirschner, který z politických důvodů nemohl dokončit studia práv (pobyl i ve vězení a u PTP) a nemaje mnoho příležitostí najít slušnou práci, vzpomněl si na svůj koníček z mládí – loutkařinu a ucházel se o místo ve Skupově souboru. Záhy pak začal role S+H inkognito alternovat, teprve po letech jej Skupa veřejně prohlásil svým nástupcem. Díky tomu byli diváci na Kirschnerova Spejbla s Hurvínkem zvyklí, a tak „jejich příběh“ mohl i po Skupově smrti pokračovat. Kirschner hrál Spejbla s Hurvínkem nakonec o třináct let déle než Skupa. Díky němu také poprvé promluvili cizími jazyky, a také on vychoval svého nástupce – Martina Kláska, který se nelehkého úkolu pokračovat v této tradici ujal, navázal i na autorskou dílnu divadla, stal se uměleckým šéfem souboru a své hry i režíruje.

Je pravda, že váš otec byl mimořádně talentovaný na jazyky?
Otec měl pro jazyky nesporně nadání, také pro něj byla typická důkladnost, s jakou se jejich studiu a přípravě cizojazyčných verzí představení věnoval. Japonštinu studoval dokonce dvanáct hodin denně! Nakonec byl schopen nejen odehrát představení, ale dokonce i improvizovat. Uměl anglicky, německy, francouzsky. V tradici cizojazyčných představení nadále pokračujeme a Martin Klásek a Helena Štáchová obohatili seznam jazyků, v nichž S+H účinkovali, například o čínštinu (nedávno moderovali český den na Expu v Šanghaji), a zřejmě se začnou věnovat vietnamštině – což by byl již 21. jazyk, kterým by naši hrdinové promluvili!

Hurvínek se stále proměňuje – na nahrávkách z 60. let poslouchal bigbít, v 80. letech Dalibora Jandu, ten dnešní už zná internet. V čem myslíte, že jsou se Spejblem stále stejní?
Oni jsou takoví cestovatelé časem – musí být stále sví, a přesto být schopni svým specifickým spejblovsko-hurvínkovským způsobem reagovat na dobu, ve které se právě nacházejí. Jinak by se divadlo stalo muzeem a jeho existence by neměla smysl. Otec Spejbl je takový nepochopený mág, který se účastnil ledasčeho, což ostatně naznačuje i jeho úbor – „dřeváky“ počínaje a „frakem“ končel Byl však vždy důrazně vyprovozen. Přesto se stále neúnavně zamýšlí nad vším, co ho obklopuje, a dokáže danou situaci trefně pojmenovat. Je však třeba dodat, že vzhledem k jeho založení se toho dopouští mnohdy téměř nedopatřením. Hurvínek je na tom podobně – jeho dětská zvídavost je někdy přímo jasnozřivá a dokáže otecka Spejbla pořádně potrápit. Navíc nesmíme zapomínat na Máničku, paní Kateřinu a Žeryka.
ν Mimochodem, kolik je vlastně Hurvínkovi na jevišti let?
Hurvínkův věk se pohybuje v rozptylu tak od šesti do devíti let, podle požadavků autorů.

Kolik lidí v divadle působí?
Je nás třicet pět – včetně administrativy. Panuje zde téměř rodinná atmosféra. Protože jsem v divadle vyrůstala, pamatuji si některé dnešní kolegy ještě z dětství. Doufám a skoro si troufám říct, že věřím, že se zase najdou další „otcové“ a „matky“ pro naše dřevěné hrdiny. V současnosti Spejbl s Hurvínkem oslovují již čtvrtou generaci diváků!

Jak říkáte, vyrůstala jste s Hurvínkem. Připadalo vám samozřejmé, že u něj zůstanete?
Dá se říct, že jsem jakýsi jejich druhotný produkt, neboť se rodiče v divadle seznámili. Ale to, že v divadle budu jednou také pracovat, jsem nijak cíleně neplánovala. Táhlo mě to k psaní, a tak mě jednou táta jen tak z legrace vyzval, ať zkusím napsat nějaký dialog – a vznikla z toho první hra, na které jsem se podílela. Dnes již v divadle působím téměř patnáct let. Členem „Spejblovy tvůrčí dílny“ se nakonec coby scénograf, autor a režisér stal nedávno i můj bratr, který vystudoval FAMU.

Jaké bylo dětství s Hurvínkem? Jezdili s vámi rodiče na zájezdy?
Do dvou let jsem s rodiči vyrážela na zájezdy, ale po narození bratra se naše cestování s divadlem stalo pro rodiče neúnosné, a tak jsme zůstávali doma. Jinak dětství s S+H bylo poklidnější, než by se zdálo. Rodiče si práci domů nenosili. Jako malí jsme ale často poslouchali příběhy S+H na deskách, to už toho naši měli po práci v divadle dost a jen si přáli, aby to „pištění“ , jak tomu sami říkali, netrvalo moc dlouho.

A teď k současnosti: v blízké době se mají v kinech se objevit hned dva nové filmy se Spejblem a Hurvínkem…
Natáčení si S+H stačili vyzkoušet již ve 30. letech, kdy vznikl film Všudybylovo dobrodružství, ve kterém kreslený Hurvínek divákům představoval tehdy novou, moderní budovu Československého rozhlasu. V 50. letech pak vznikly dodnes půvabné animované filmy: Jiřího Trnky Cirkus Hurvínek a Spejbl na stopě Břetislava Pojara. V současnosti se připravuje 3D animovaný film s S+H, který by měl přijít do kin v roce 2012. V červnu byl jako první vlaštovka uveden 3D záznam našeho divadelního představení Hurvínek na scéně.

Na nahrávkách s Hurvínkem se často objevovali známí herci, třeba František Filipovský, Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský… Museli jste herce přemlouvat?
Dodnes je nám ctí, že na našich CD vystupují vynikající herci. Zajímavé je, že když někoho oslovíme, na herecké setkání s S+H se dokonce velice těší! Doposud jsme ještě nikoho přemlouvat nemuseli.

Kolik her a desek za sebou divadlo zatím má?
Doposud jsme uvedli přibližně 250 původních her. Největším rekordmanem v počtu repríz je představení Skupy a Weniga Hurvínek mezi broučky, které mělo na 2000 repríz. Některé tituly pak byly natočeny na desky či opačně – byly z desek přeneseny na jeviště. Letos byla Divadlu S+H udělena dokonce „briliantová deska“ za více než 5 000 000 prodaných nahrávek. Dalším vlastníkem této desky je už jen Karel Gott! Z nahrávek českých titulů má prvenství v prodejnosti Vánoční kapr u Spejblů, kterého se prodalo skoro 93 tisíc zvukových nosičů. Kupodivu ho ale překonala nahrávka v němčině Spejbls Urlaub mit Hurvínek s prodejem 101 tisíc nosičů!

Co teď právě v divadle hrajete?
Nejčerstvější hrou je představení pro dospělé od Štáchové a Kláska Spejblovo hudební zmatiné, které jsme uvedli u příležitosti slavnostního otevření rekonstruovaného divadla 1. dubna 2010. Právě probíhají zkoušky na novou Kláskovu dětskou hru Hurvínkovo dobrodružství, která bude premiérově uvedena v září. Na repertoáru máme osm představení pro děti a dalších šest představení pro dospělé.

Líbí se divadlo i současným dětem?
Dnešní děti se projevují podstatně živěji než my. Co si pamatuji, člověk nesměl v divadle ani špitnout, natož zašustit pytlíkem. Dnešní děti však představení i komentují, vše je uvolněnější. Ale to, že je S+H stále dokáží upoutat, je fascinující. Jejich kouzlo stále trvá.

V naší rodině se odjakživa citovaly oblíbené výroky z Hurvínka. Jaké díly máte ráda vy? Opakujete si také občas něco?
Měla jsem ráda Hurvínkova strašidýlka, Staré pověsti české, Hurvínkova sněhuláka, Hurvínka a draka... Jednu z citací jsme dokonce používali vůči našemu tátovi, a sice: „Tvoje rozkazy postrádají jasnosti, z čehož vzniká galimatyáš.“ A dost často si spolu se Skupovým Hurvínkem v duchu říkám: „Ach bože, jak je to všechno tajemné!“

Autor: Martina Oplatková, Foto: Miroslav Martinovský
Rozhovor byl publikován v časopise Naše rodina, číslo 27 v roce 2010.

Spejbl + Hurvínek = Kirschner (rozhovor s Milošem Kirschnerem)

Když jste po panu prof. Skupovi přebíral herecký part Spejbla a Hurvínka, musel jste udělat některé změny v jejich charakteristice. Z autoritářského, poněkud přitroublého maloměšťáka Spejbla se postupně stává lidový mudrlant, jakýsi mluvčí ulice, vtipně glosující grotesknost světa. Dochází i ke změně vztahu otce a syna. Souhlasíte?
Správně jste vystihl charakteristické změny, ke kterým jsem v průběhu svého hereckého a i životního zrání musel nezbytně dospět, pokud jsem nechtěl připustit ztrátu kontaktu obou figur se současným životem. Dnes, kdy hraju Spejbla a Hurvínka už dvaačtyřicet let (tedy o devět let déle než sám jejich tvůrce Josef Skupa, což si málokdo uvědomuje), s hrůzou vzpomínám na své umělecké začátky, kdy mě Josef Skupa, pouhý rok po mém angažování do souboru, na podzimním zájezdu našeho divadla vyzval, abych s ním hrál ve večerním „Pestrém pořadu“. On, že bude hrát scénky se Spejblem a Hurvínkem a já budu hurvínkovskou fistulí (třeba poznamenat, že jsme ji měli dosti podobnou) mluvit spojovací konferenci mezi jednotlivými čísly. A důvod? Skupa se toho večera necítil dobře. Jenomže byl s mým „záskokem“ tak spokojen, že už to tak zůstalo po celou dobu zájezdu. To se psal rok 1952. A hned v lednu roku příštího začala zkoušet hra Jiřiny Skupové „Hurvínkovy zimní radovánky a já byl Skupou pověřen hrát druhý obraz, ve kterém Hurvínek provádí alotria při sáňkování, aby se při Hurvínkově „vyřvávání“ hlasově neunavil. Tehdy jsem si ještě jako „kandrdas“ psal deník, do kterého jsem se snažil vtěsnat vše, co se toho kterého dne událo. A tehdy jsem si také zapsal. Cituji: K tomu úkonu mě Starej sám vyzval, a tak vlastně nevím, mám-li tuto poctu pokládat za úspěch či neúspěch. Myslím tím do další činnosti. Nerad bych se oblékl do plagiátového oděvu, který by ze mě mohli v budoucnu rvát někteří vyslovení znalci z konkurenční scény, kterým by spíše lichotil brzký zánik našeho divadla. Rozhodně zatím nepociťuji zvláštní vděk za tuto čest, které se mně dostalo, alespoň ne do té doby, v jejímž rozsahu se budu muset podrobovat cizímu uměleckému pojetí hereckého projevu. Zatím mám ještě neustále pocit, že mám dostatek vlastního fondu, ze kterého by vyplynulo vlastní tvůrčí já!… Konec citátu (jistě na kandrdase značně sebevědomé, ale o to upřímnější). A to jsem ještě netušil, že rok 1953 bude v mém loutkářském životě rokem téměř osudovým. Skupa s infarktem v Sanopzu a já v tomto roce přebírám veškerý dětský a zahraniční repertoár. A od tohoto okamžiku jsem se začal také nad dalšími osudy mých svěřenců setsakramentsky důkladně zamýšlet. A když o tři roky později mě Skupa veřejnou listinou prohlásil za svého… „nástupce, zástupce a pokračovatele…“ věděl jsem, že couvnout už nelze.

S oběma protagonisty vstupujete na předscéně do přímého kontaktu s obecenstvem. Vy sám nejen za oba hlavní aktéry hovoříte, ale navíc vede Spejbla. Se spoluhráčem, hrajícím s loutkou Hurvínka, vedete vzájemný dialog nejen mezi sebou, ale i se Spejblem a Hurvínkem, a to přímo před zraky diváků. Dnes je však svět zase jiný, než tehdy: restituce, podnikání, kapitalismus. Ovlivní to nějak S + H? Uvidíme Spejbla třeba podnikatelem?
Máte pravdu. Vstupem na předscénu, kdy s kolegou, který vodí Hurvínka, dáváme divákovi možnost nejenom přímé kontaktace s našimi protagonisty, ale současně i jakýsi pohled do tvůrčí kuchyně, kdy si může zblízka vychutnat ono tajemství „oživování“ mrtvé hmoty. Ale nejdůležitější při těchto „forbínách“ je obohacení „oblasti vztahů“ mezi všemi, kdo na předscéně hrají, ať už živáčci či loutky. Dalo by se říci, že jsou to rozšířenější voskovskowerichovské předscény. Tak v našem případě vodič Spejbla může oslovit svého kolegu, který hraje s loutkou Hurvínka, ale i Hurvínka nebo Spejbla a protistrana obráceně. Kolik možných variant dialogu se tu nabízí. Z těchto nových popudů samosebou vyplynula (slyšitelně i viditelně) nová interpretace. Že došlo i k námětovému obohacení dosud mnohdy tradičně pojímanému dialogu, není třeba zdůrazňovat. Kdo u nás viděl představení Srdečné Metamorfóry, Amorosiáda, Dějiny kontra Spejbl, East Side Story aj., ten mi dá jistě zapravdu. Ale abych zodpověděl i druhou část vaší otázky. Změna režimu nás nikterak zasáhnout nemůže. Jednak proto, že jsme i v totalitním režimu byli dobrým „prodejním artiklem“ na Západ, neboť náš repertoár pro dospělé byl obsahově nejen přehlídkou vkusné zábavy, ale vyznačoval se i – jak zahraniční kritiky vždy oceňovaly – silným satirickým zaměřením. Konec konců máme na repertoáru v současné době satirickou revui Spejblova EAST SIDE STORY.

Můžete naznačit, o čem tato revue je?
Je to aktuální politická satira, která měla svou premiéru na podzim roku 1992 na turné ve Spolkové republice Německo. U nás pak 2. 12. 1993. Obsahově vychází ze skutečnosti, že žijeme v době, v níž se režimy hroutí jako domečky z karet, kdy staré garnitury jsou nahrazovány novými, kdy dosavadní pravidla už neplatí a zdánlivé jistoty vystřídala nejistá přítomnost s ještě nejistější budoucností. Staré mafie si našly způsob, jak s úspěchem přežít a byly navíc doplněny mafiemi novými. A tak i Spejbl s Hurvínkem se snaží v nově vzniklých podmínkách najít své místo a přizpůsobit dosavadní způsoby novému životnímu a filozofickému stylu. A tak ředitel DS + H konečně sežene pro divadlo mecenáše, který svými finančními prostředky má nahradit ty divadlu chybějící, za cenu, že se pan Spejbl ujme režie filmu „Kabaret bez příkras“ a Hurvínek role moderátora a hlavního představitele. A tak můžeme se Spejblem konstatovat, že dřív jsme neměli tvůrčí svobodu, ale měli peníze, zatímco teď máme tvůrčí svobodu, ale zase nemáme ty peníze. A jak se ukáže, tak i s tou tvůrčí svobodou je to pofidérní, jak dokazuje mecenáš divadla.

Jak se vám líbily večerníčky Znovu u Spejblů po dvaceti letech?
Abych se přiznal, já se velice nerad dívám na jakoukoli tvorbu, kterou jsem už odevzdal. Mám totiž vždycky pocit, že bych to právě teď dělal úplně jinak. No. Tři mušketýři si po dvaceti letech třeba taky teprve uvědomili, že byli vlastně čtyři.

Napadlo vás někdy některé představení S + H zahrát s živými herci? V čem by bylo jiné?
Nevím, zda máte na mysli vyhledat živé dvojníky představitelů titulních rolí, tedy Spejbla s Hurvínkem, Bábinku s Máničkou a Žeryka, nebo namaskované živáčky do podoby našich protagonistů. To už jsem zažil (dokonce proti své vůli) v jednom televizním pořadu v někdejší NDR, kdy roli Spejbla představoval jeden z předních herců pan Roemer a Hurvínka holčička, která v tom hurvínkovském krunýři – chudinka – omdlela. Já jsem byl ukryt v dekoraci, odkud jsem mluvil na obrazovku, zatímco S+H šli do sálu mezi obecenstvo, které bylo zkoprnělé úžasem, když z jejich hlav moje hlasy odpovídaly na otázky z obecenstva.

A v čem by bylo jiné?
Ve všem. Prostě v technologii celého představení. A jako kdybyste tanečnice z Labutího jezera nahradili skutečnými labutěmi. Díky nechci!

Procestoval jste křížem krážem celý svět. Můžete říci, v čem je specifický český humor?
Nejsem teoretik estetické kategorie komična, do kterého humor – jak se domnívám – patří. Netajím se tím, že jsem pročetl spousty knih, pokoušejících se přijít humoru na kloub. Mám však pocit, že marně. Snad je tomu tak proto, že humor je tak rozdílný, jako jsou rozdílné národní povahy, mentalita lidí, způsob jejich myšlení. Určitě však musí diváky na celém světě cosi spojovat. Když navštěvují vaše představení, když se smějí na různých kontinentech stejným slovním špílcům.

Co je to tedy?
Snad je to tím, že různé národy mohou podstatu komického jevu chápat stejně. Takovým komickým jevem může být třeba lidská hloupost – vzpomeňme na Spejblovo tvrzení, že nejnebezpečnější je zcestoval ý hlupák, který si ke své národní blbosti cizích národů . . . – takovým komickým jevem může být dále i chamtivost, přetvářka, lakota, neohrabanost, vychloubačnost atd. Ovšem prostředky výsměchu mohou být – a většinou taky jsou – zcela rozdílné. To závisí na specifičnosti národních kultur, na psychologii a charakterech občanů té které země, toho kterého národa. A jistě důležitou roli hraje i samotná komičnost postavy (Spejbl, Hurvínek apod.)

Jak se to odráží v dialogu Spejbla a Hurvínka?
Rozhodně ne na základě nějaké teoretické úvahy, vědecké studie či analýzy. Já si myslím, že humoristou se musí člověk narodit. Že mít smysl pro humor, to je originální dar nikoli derivovaný. Jsou věci, které se nelze naučit. Ze své praxe vím, že jen posluchač, divák, moje okolí mě čímsi vyprovokuje k okamžité reakci, která v sobě může obsahovat zrníčko veselí. Jinak jsem bez těchto vnějších popudů vážný – dnes už mnohdy až rozmrzelý – stařec.

Máte nějaký osvědčený pracovní postup, jak vymýšlet scénáře? Je to víc intuice, nebo vědomé glosování určité stránky života a nových jevů, které přináší?
Řekl bych, že je to jak kdy. Prostě případ od případu. Důležitý je pouze podnět, inspirace, osobní (duševní) rozpoložení. Přitom zdrojů je více než dost. Rozhodně (alespoň v mém případě) neexistuje nějaké pravidlo, podle kterého bych pracoval. Dokonce se stává, že původní inspirační zdroj v průběhu práce na scénáři zcela vyměním za nový námět a ani ten nový zdaleka nepovažuji za konečný. A není vyloučeno, že se kolikrát nevrátím k tomu původnímu.

Nakolik třeba v Japonsku nebo v jiné exotické zemi rozumí českému humoru? Může pro ně být pochopitelná taková ta Spejblova totalitní pasivita a opatrnickost? Je vůbec český humor srozumitelný na celém světě, anebo hrajete v exotických zemích poněkud jiná představení v duchu jejích tradic?
Už jsem před chvílí hovořil o humoru a jeho srozumitelnosti u různých národů v obecné poloze. Ptáte se, jak nás přijímali v Japonsku. Už sama skutečnost, že jsem do „Země vycházejícího slunce“ vycestovali čtyřikrát, svědčí o úspěchu. Je přeci notoricky známo, že japonské agentury importují do své země umělecká tělesa pouze jedinkrát. Výjimku tvoří pouze symfonické orchestry. My jsme během našich zájezdů hostovali v Japonsku přibližně půl roku a získali tak svoje obecenstvo v počtu dobrých sto padesáti tisíc vděčných diváků. Ptáte se, zda rozuměli dialogům Spejbla, Hurvínka a Máničky, které jsme pro ně už nastudovaly v japonštině. Rozuměli! Už také proto, že problematika, kterou jim v našich mluvených scénkách prezentujeme, je tím právě tak blízká, jako našemu divákovi. Vždyť jsou to rozhovory, jejichž podstatou je generační spor, nebo střet nového se starým, nebo konflikt s kultem čehosi. A Japonsko? To je, co se týká vzhledem k dítěti, kult otce vzhledem k celé rodině, kult učitele, kult zaměstnavatele a z kultů bychom se pomalu nevymotali.

Za jak dlouho jste se naučil japonsky? Je vůbec v lidských silách ovládat šestnáct jazyků do té míry, že si dovolíte koketovat s přeřeknutím?
Záleží na tom, v jakém jazyku. Německý divák fandí každému, kdo k němu promlouvá v jeho mateřštině, byť s cizím akcentem. Dokonce se tím baví. Naproti tomu celá anglosaská oblast vyžaduje naprostou dokonalost jazykového projevu. A to jsou jenom dva příklady za všechny. S japonštinou bylo všechno daleko složitější. Už také proto, že je to snad jediný jazyk na celém světě, který nemá oporu v příbuznosti jiného jazyka. Já při překladech vždy spolupracuju s rodilým Němcem, Japoncem, Angličanem apod., který ovšem zná také dobře česky a současně zná i Spejbla s Hurvínkem. Dokonce důvěrně. První překladatel do japonštiny byl tokijský univerzitní profesor pan Čino (psáno a čteno česky), který na univerzitě v Tokiu vyučuje češtinu. Jeho překlad byl však vysloveně literární a nehodil se k našim ušatcům. Při druhém zájezdu překlad týchž scének pořídil Čech pan Krouský a bylo všechno v pořádku. Požádal jsem pak japonskou agenturu, aby mi přeložené texty nahrál, resp. v rychlosti hovorové řeči načetl nějaký Japonec. A stalo se. Jenomže. Místo japonského herce nahrávku pořídila členka japonského loutkového divadla, která se pokusila mluvit S + H hlubokým a vysokým hlasem. A mně nezbylo, než si zoufat. Tak nesmyslně falešné intonace jsem rozpoznal na první poslech. Tolik nepřirozenostíi v mluvním projevu se málokdy dostane na světlo boží. Ale abych se vrátil k jazykům. Bez uzardění mohu říci, že jsem získal takovou jazykovou praxi, že jsem schopen improvizovat v jakémkoliv existujícím jazyku.

Třeba v hindustánštině nebo v bengálštině?
Ovšem jenom v rolích Spejbla a Hurvínka. A stačí mi k tomu přibližně dvacet slov, abych dokázal zaimprovizovat řekněme takto Spejbl: No, já bych . . . jaksi . . . když . . . samosebou . . . a to taky, že ano? Hurvínek: Přesně tak! Takže vidíte, že to není tak složité, když se ví, jak na to!

Jak jste připadl na myšlenku hrát Spejbla a Hurvínka cizojazyčně?
V 53. roce se divadlo chystalo na Festival studentstva a mládeže do Bukurešti. Skupa ležel s infarktem v nemocnici, a tak jsem v jeho zastoupení měl odehrát svá první zahraniční představení já. jenomže. Mě a houslového virtuóza Josefa Suka nechtěli pustit. Pepíčka proto, že neudělal zkoušku z marxismu-leninismu a mě proto, že jsem si před příchodem ke Skupovi odseděl trest podle zákona na ochranu republiky za údajnou protistátní činnost. Nakonec jsme však jeli oba, protože už naši přítomnost nebylo možno stornovat. A tak jsem krátce před odjezdem zašel za Skupou do nemocnice, abych se poradil, jak mám ty dva v Bukurešti hrát. A Skupa se na mě díval takovým laskavým okem a moudře pronesl: „Víš co, dělej si to jak chceš, voni tomu budou stejně hovno rozumět!“ A tak jsem cestou vlakem ve spolupráci s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, připravoval drobné hurvínkovské konferenciérské spoje v šesti jazycích, aby alespoň někdo rozuměl. A povedlo se. Noviny psaly: „Hurvínek-Zátopek 1:1. Miláček sto šesti národů apod.“

Miloš Kirschner je jeden z nejpečlivějších lidí, jaké jsem poznal. Když jsme se na podzim loňského roku domluvili na rozhovoru, vyžádal si nejdřív otázky předem, aby se na ně mohl připravit. Později mě přivítal v ředitelské kanceláři divadla S + H (dnes satiry a humoru), nabídl whisku, rozmlouvali jsme a diktafon se otáčel. Fascinovalo mě, jak plynule a bez varování přecházel ze spejblovského barytonu do civilního hlasu a deseti dalších variací. Z třiadvaceti otázek jsme za dvě hodiny zvládli první tři. Potom jsem přijel na nové představení – EAST SIDE STORY. Miloš Kirschner mluvil ve hře sebe – jako ředitele divadélka – a zároveň i Spejbla. A byl zároveň slyšet za každým dialogem, za každým fórem na scéně. Přepsal jsem náš rozhovor tak, jak jsem si ho pamatoval, a poslal k autorizaci. Včetně bonmotů, kterými občas nějakou otázku „odpálil“. Když jsem si přijel pro konečnou podobu interview, řekl Miloš Kirschner něco, co mě fascinovalo: „Při předpokládaném rozsahu 270 řádek, to znamená 14 řádek na jednu otázku.“ S preciznost í, která je jeho nejhlubší podstatou, nahradil bonmoty poctivou a upřímnou životní pravdou. Jenom tu svou poslední větu si doluji znovu připojit: Recept na to, jak v životě něco dokázat, je na světě. Chachá!

Publikováno v časopisu Koktejl č. 2/1994.

Antonín Brousil: Rozhovor se Skupou

Co byste nám mohl povědět o svém divadle předpřevratovém?
Tehdy jsem pochopitelně dělal politiku. Měl jsem jedinou figurku, na které stálo divadlo a to byl Kašpárek, politický Kašpárek. Obsahem divadla byla satira a ironie. Stávalo se u nás, že František Josef zametal trus a Karel vystupoval jako notorický alkoholik. Dávky byly značně silné; pamflety jsem psal sám, neb ing. Wachtl ze Škodovky, věci zahořklé Koval. Divadlo bylo plné; hlediště nabité reakcí protirakouskou, projevovalo lomozné sympatie Kašpárkově satiře a přímo řvalo nadšením pro jeho revoluční destrukci a pro komiku velkých císařů, metaře a opilce. U vchodu bývala hlídka. Oznámila okamžitě, jakmile se dostavila policie. Rázem se proměnilo divadlo, hmatatelnost a hranatost vtipů obestřena závojem dvojsmyslné a bezděčné naivity. A tyto prudké metamorfosy charakteru byly z nejkomičtějších, nejprovokativnějších a nejúrodnějších plzeňských loutkových večerů. Plzeň zasadila politickému Kašpárkoví za jeho úmornou činnost a vytrvalost, se kterou každodenně pochovával Rakousko, pamětní desku z vděčností. Ale to už stačí. O těchto věcech velmi nerad mluvím. Je to snad poněkud zajímavé, co bylo, ale věřte, že mě zajímá víc, co bude. Reminiscence na toto období vypadá obyčejné hejslovansky a hejčesky a přece jsme nedělali nic víc než svou povinnost.

Dovolte, ještě jednu reminiscencí. Jak jste se dostal k dnešním dvěma typickým figurkám?
Padla Vídeň a s ní také starý typ divadla. Bylo nutno vybudovat typ nový. Přemýšlel jsem mnoho o českém Honzovi, o našich pohádkách a o pohádkách vůbec. Co jsem se načetl Tilleho a namyslel nad ním. A konečně mi bylo jasné, že už nemohu traktovat filosofii českého Honzy a pohádková produkce loutková, že je zoufale skromná. Dělníka jsem nemohl postihnout ironií a satirou, sedláka už také ne a jeho bodré chytráctví se stalo konečně naivní a inteligenta jsem nemohl a nechtěl, nuže zbyl mi měšťák. Zde byl počat Spejbl.

Co si sám myslíte o Spejblovi?
Spejbl je především tendenční figura. Avšak nešlo o komiku politika a státníka jako dřív, ale o komiku člověka. Spejbl je hloupý chytrák, tedy plnokrevný měšťák. V něm není jen minulost a generace, ale tragika typu. Spejbl je šosák, konservativec, je to buržoa, kterého vždy charakterisuje povrchní elekticism, je to autorita, je falešný, domýšlivý, fouňa, neupřímný, vychytralý, ale především blbý. Konečně jako u jeho typu vždy nechybí rys erotický. V principu vášnivě erotický, je to prostě slimák. Nikomu nikdy nic zlého neudělal. V něm je komika lidské slabosti a hloupostí. Spejbl je moje negace. A všem těm, kteří by chtěli mít ze Spejbla figuru stylovou, zde otevřeně říkám, že je to nesmysl, protože by Spejbl strnul a je to vyloučeno, protože Spejbl se mnou stárne. Žije se mnou docela paralelně, jako moje negace, opakuji; je v tom jistá nedůslednost, ale kam by se svět bez ní poděl?

A o Hurvínkovi?
Hurvínek je také typ. A docela vědomý. Je to moderní kluk plný sportu a přírody. Neumí nic, ale je mazaný. Jsou v něm vzpomínky na dětská léta. Vytvářel se obsahově z dopisů. Psali jsme si s Kovalem dadaistické pohádky a dělali jsme v nich ze sebe děti. A humor, bezprostřednost, roztomilost a vřelost jejich přešla do Hurvínka. Jednou jej přinesl hotového řezbář Nosek. Ten večer byl šťastný, pro mne památný, Spejbl dostal syna. Narodilo se mu dítě, po kterém jsem sám tolik toužil.

Jaké jsou Vaše plány do budoucnosti, pane profesore?
Nerad o budoucnosti mluvím, ale připravuji se na ni docela vědomě. Vidím před sebou dvě cesty. Buď budu dělat zumělečtěné varietnictví, grotesku, scény, výstupy, improvisace, nebo tendenční divadlo. Zatím se tyto druhy u mne slučují a prostupují se zřejmou převahou k druhému typu. Rozhodně podržím v divadle dvě loutky jako jeho základ, jako jeho ideologické podmínky a obsahovou závažnost, Spejbla a Hurvínka, dvě figury; otec a syn, tj. dva světy. Táta a kluk, protože dítě hraje v mé tvorbě důležitou roli, poněvadž ji nehraje v mém životě. Náraz dvou světů, jejich konflikt bude vždy dneškem mého divadla; v tom je systém. Konflikty budou prudší, protože Spejbl stárne; stárne tolstojovsky, skoro blázen, který často řekne pravdu.

Co byste si v budoucnosti nejvíce přál?
Nejvíc to, o čem nejde mluvit. Jinak velmi málo. Jen to, aby chtěli někteří lidé pochopit, že je to tendenční divadlo a nechtěli, abych dělal politiku. Té napáchají dost v hospodách a klubech.

Publikováno v časopisu Divadlo, roč. XI. č. 7