Foglarův nerealizovaný scénář Hurvínek a rozbitý budík

05.06.2023, napsal: Kamil M., sekce fan web
Foglarův nerealizovaný scénář Hurvínek a rozbitý budík
Josef Skupa a jeho blízký přítel Frank Wenig tvořili od zrodu loutkové dvojice páteř autorské linky při psaní divadelních her, knih i scének pro gramodesky. Frank Wenig se ale po několika letech spolupráce odmlčel a Skupa tak musel začít hledat nové autory. Prostřednictvím časopisu Loutkář proto vyhlásil soutěž „na veselohry a revuální texty“. S výjimkou Augustina Kneifela, který na tuto výzvu reagoval, a jenž se posléze stal úspěšným scenáristou pro S+H, se však tento způsob náboru nových autorů příliš neosvědčil. Skupa proto přešel k jiné taktice a začal oslovovat potenciální autory napřímo. Jedním z nich byl i Karel Čapek. Ten sice Skupovi odpověděl téměř okamžitě, ale zamítavě. Sešlo i ze zamýšlené spolupráce s Voskovcem a Werichem...
Naproti tomu jiní autoři se Skupovi hlásili sami. To je i případ známého skautského spisovatele Jaroslava Foglara, který pro Skupu v roce 1942 napsal scénku o rozbitém budíku, kterou mu nabídl jako text pro gramodesku. Skupa však jeho nabídku zřejmě nepřijal, respektive nikdy nedošlo k realizaci tohoto scénáře. Tato nová a poměrně překvapivá informace vyplynula z nedávného zjištění Skautské nadace Jaroslava Foglara, která ve Foglarově pozůstalosti rukopis scénáře scénky s názvem Hurvínek a rozbitý budík objevila. Bádání skautů dokonce zajistilo Foglarovu písemnou poznámku k této věci, když si dne 13.11.1942 zapsal: "...Deska Hurvínek - budík (můj text) ještě nebyla natočena! Prof. Skupa je prý pořád nemocný, říká Brainiška. Také mi říkají, že II. desky R. Š. ještě nejsou hotové, ale nahoře říkají, že už jsou...". K lepšímu pochopení Foglarova komentáře je třeba uvést, že jistá slečna Brainišková dělala sekretářku Oldřichovi Odvárkovi, který byl vedoucím pracovníkem gramofonové společnosti ESTA, s níž Skupa spolupracoval a kde i Foglar natáčel gramofonové desky s příběhy Rychlých šípů. Právě pan Odvárka a slečna Brainišová se jednou Foglarovi údajně zmínili, že profesor Skupa hledá vtipné scénáře a že za ně prý dobře platí. A tak Foglar neváhal a sepsal pro Skupu text o rozbitém budíku.
Jak to mezi Skupou a Foglarem přesně bylo, a proč scénka zůstala nevyužitá v šuplíku, se už asi nikdy nepodaří zjistit. Faktem ale je, že uvedený scénář se dochoval jako součást "Jestřábova" archivu, který je uložen v Památníku národního písemnictví. Odtud jej po letech vydoloval Roman "Bobo" Šantora, který jej poskytl redakci Foglarovského sborníku k otištění a čtenářům k radostnému podivení nad tím, čím se jejich oblíbený spisovatel ve svém tvůrčím zanícení rovněž zabýval. Právě od členů redakce sborníku se nám podařilo text scénáře získat, který s jejich laskavým svolením sdílíme na našich stránkách jako určitou kuriozitu. Bohužel nám nemohli poskytnout přímo sken vlastního rukopisu scénáře, a tak zveřejňujeme jen jeho přepis. I tak jde ale o zajímavé svědectví, které ukazuje, kolik neznámého kolem tvorby S+H stále existuje.
Jaroslav Foglar: Hurvínek a rozbitý budík

I. část

Otec: Co to tady zase vidím? Kdo to rozbil ten budík? Hurvínku!!
Hurvínek: Volal jsi mě, tatoušku?
O: Jen se netvař tak, jako kdybys o ničem nevěděl!! Co to tady vidím?
H: Rozbitý budík!
O: No to vidím, že to není – že to není rozbitá lokomotiva – ale kdo ho rozebral, ten budík?
H: Prosím… já jsem ten budík… prosím… ten budík… já jsem…
O: Tak rychle, rychle, mluv pravdu!!
H: Ano, ano! Dobří spolu buďme, pravdu všelijak kraťme. Tak já jsem ten budík, že ano, tedy a tak dále, ehm, musel rozebrat, protože měl nemocné nožičky!
O: Cože měl?
H: Ano… měl nemocné nožičky. Protože vůbec nešel! Ať jsem s ním dělal, co jsem chtěl, tak nešel! Třepal jsem jim, házel, bouchal jsem do něj… a ne a ne jít!
O: Ale jak je to možné? Ještě v poledne, když jsem byl doma, tak šel dobře.
H: No dobrá, tati, dobrá, ale když ono se může do večera moc stát, to bys přece měl už vědět!
O: Ale nech si ty rozumy a poučování, na to jsi ještě moc mladý. A řekni, co jsi s tím budíkem prováděl.
H: No… no… já jsem si házel…
O: Cože? Ty sis házel s budíkem?
H: Ale ne… s Tondou, se sousedovic Tondou!
O: Nepovídej takové nesmysly! Vždyť bys ho ani neuzvedl!
H: Koho?
O: No toho Tondu!
H: Ale vždyť já jsem neházel Tondou! Já jsem házel s Tondou. Tonda stál tady za stolem, měli jsme míč, a tak jsme si házeli!
H: Z důvodů čistě výchovně tělocvično sportovně zdravotních!
O: A při tom jste rozebrali budík… co? To je mi trochu divné!! Co má házení míčem co dělat s budíkem?
H: No, abych pravdu děl, tak dost! Ten míč totiž uhodil do budíka, budík spadl se skříně, uhodil do stolu… a… a no a…
O: A já… mně se zdá… uhodím do Hurvínka!
H: Co se zdá, to je sen. A sny se zpravidla nevyplňují. Mně se už například několikrát zdálo, žes mi dal korunu, a taky se to nevyplnilo! Ostatně… snad bys na mě…takříkajíc… nevztáhl ruku? Takové zastaralé metody!! Děti se nyní vychovávají přece vlídností, dobrým příkladem, a tak všelijak podobně… že ano…
O: No dobrá… dobrá… tvoje rozumy mě nezajímají…, ale kdo rozebral tady ten celý budík?
H: Tady tedy teda… celý ten budík teda… tedy… jsme prosím rozebrali my!
O: A proč?
H: My jsme chom se chtěli…
O: Co je to „My jsme chom se“. Jak to zase mluvíš?
H: No to je správně česky, tati! Říká se přece: My bychom se, abychom se, to bychom se, že bychom se… , že ano,… a tak se také musí tedy říkat „My bychom se“. To je přece jasné… ne?
O: No… jasné to tedy moc není!
H: No to se vážně divím! Vždyť ti to přece musí dát už cit… a my jsme chom se to dokonce učili i ve škole!!
O: Ale no tak dobře, dobře, o tom si pak ještě promluvíme! Budeš si muset každý den aspoň hodinu opakovat mluvnici. Ale teď mně konečně už jednou řekni, co jste s tím budíkem dělali?
H: Dívali jsme se do něj, jestli se mu nic nestalo!
O: No, a to jste museli celý budík při tom rozebrat?
H: No… no…
O: No co „NO“?
H: Když on, když já, když on – zkrátka…
O: Tak co tedy „zkrátka“?
H: Když on chtěl Tonda psát úkol!
O: A k tomu bylo zapotřebí rozebírat budík?
H: Ano, Tonda potřeboval nové pero: Tak jsme si ho chtěli vzít z budíku!
O: Tak ty si ze mě budeš tady ještě dělat legraci… co?
H: Ale tati, veselá mysl, půl zdraví – a já tak strašně toužím po tom, abys byl zdravý!!
O: Tak dobře, dobře, když chceš být zdravý, od zítřka budeš ráno a večer vždycky půl hodiny cvičit a mýt se ve studené vodě, ale na mně se uzdravovat nebudeš, rozumíš?! A teď hajdy, dáme ten budík dohromady!
H: No vždyť to jsem pořád přece chtěl! Už to mohlo být dávno hotovo!
O: Ty bys to už tak dal dohromady! Ty jistě!!

Konec I. části

II. část

O: Pro pět ran do hlavy a jednu za ucho… to je nějakých šroubků. Vy kluci prachmilionští! Tak odkudpak je asi tohle kolečko? Nekoukej se tak hloupě a odpovídej, když se tě tatínek ptá!! Rozebrat, to jste uměli, co? Ale poradit teď při správce… to už nic!
H: Tohle kolečko… tohle kolečko… to je z budíku!!
O: No to vím taky! Ale kam a do kterého soukolí ho navléknout?
H: Semhle!
O: Jak to víš?
H: No… já nevím!
O: Tak proč to říkáš, když to nevíš?
H: No to já taky nevím!
O: Tak vidíš, že nic nevíš! No, ale zkusíme to! Podej sem ten šroubováček!
H: Prosím, posloužíme, služebníček!
O: Nech si ty skopičiny a raději tam podrž to kolečko. Tady tohle… ne tohle!! TOHLE povídám!! Dej prsty pryč, drž to tam, pusť to, nemehlo jedno…¨
H: A vždyť jsi řekl, abych to tam přidržoval a… a…
O: Ano, ale nepřekážel! Chlapče, chlapče, z tebe nikdy řemeslník nebude!
H: No, co se dá dělat, tati. Když jsem tak hloupý narodil, tak budu taky v kanceláři, jako ty. Nějak už ten život protluču.
O: A to si myslíš, že v kanceláři mohou být hloupí lidi? Pozor, pozor… !! / zvuk kolečka, upadlého a zakutáleného pod stůl /
H. Tati, tati… kolečko udělalo bác!
O: No tak vidíš… proč jsi ho pouštěl?
H: Ale vždyť jsi říkal, abych dal prsty pryč!
O: Ale jdi ty jeden…
H: …dva, tři, čtyři, pět…
O: Co to zase žbrbláš? Co to počítáš?
H: No já myslel, tati, že chceš počítat!
O: Ale tak nemysli a raději zvedni to kolečko! Je támhle někde pod stolem! Anebo raději ne, zase by sis rozbil punčochy a okopal celé botky, kvítko nezdárné! Shýbnu se sám!
H: No ono ti to, tati, stejně neublíží! Starší lidi mají pěstovat hodně tělocvik.
O: /shýbá se, vzdychá, heká. Pak rána. /
O: Auu, auu, to jsem se praštil!! Jéé!! Proč jsi ten truhlík tady otevřel, darebo? To sis nepomyslel, že až se budu zvedat, že se o něj musím uhodit do hlavy… co?
H: Ne, nepomyslil!! Jak bych si to mohl myslet? Vždyť jsi mně před chvilkou zakázal myslet. Řekl jsi: Tak moc nemysli a dělej!! No a já, jakožto dítě velmi dobře vychované, najmě pak poslušné a otcovi radost udělati se snažící, jsem poslechl a nemyslel jsem!!
O: Hurvínku, Hurvínku, ty mně usoužíš, budeš vidět! Ale tak už moc nemluv… a už ať je budík spravený.
H: /pokrytecky/ To se ví!
O: Tak teď ještě tři kolečka semhle, támhleta soupravička je celá… tady to utáhneme… kampak přijde tenhle šroubek… Aha! Semhle! No, a tak bychom to měli hotové.
H: Jéjej? Opravdu??
O: No – to koukáš na šikovného tátu, co? Škoda, že nejsi po něm.
H: Ale… tati…
O: No, co pak chceš?
H: Víš, že ten budík bude teď muset jít ale do blázince?
O: Do blázince? Dítě, co to zase breptáš za nesmysly?
H: Žádné nesmysly! Naopak, já breptám smysly!! My s Tondou jedno kolečko z budíku ztratili!
O: A kde je to kolečko?
H: No ztracené!
O: Tak vy jste je nenašli?
H: No… prosím… tedy… no nenašli, tati!!
O: A to tedy znamená, že v budíku to kolečko schází??
H: Ano, ano, tati, tvé dedukční schopnosti jsou jedinečné. Mohl bys být od hodiny detektivem. A právě proto, že tam to kolečko není, má budík o kolečko míň…, a proto musí do blázince.
O: Má ty umučená hodino! U fousatého žraloka. A já měl takovou radost, že jsem toho budíka spravil! Kde mám tu rákosku?
H: To už zase budu bit? Já si připadám jako píšťalička: Taky jsem ustavičně otloukaný. Bože, bože… kdy já toho našeho taťuldu převychovám?!

Konec

Velké poděkování směřuje: Roman Šantora, Jiří Zachariáš a Luboš Trkovský, Skautská nadace Jaroslava Foglara
Zdroj: Foglarovský sborník č. 11 (2023)