Tajemství cirkusového klauna a jeho sedmi špagátů
Autor:
Jaroslav Dietl
Režie:
František Filip
Spoluautoři:
asistent režie: Jan Klos; hudba: Karel Sklenička; scénický výtvarník: Josef Růžička; výtvarník loutek a filmových dotáček: Zdeněk Juřena; kameraman: Vladimír Opletal; zvuk: Miroslav Černý; projekce: Aurel Lesák
Obsazení:
Hurvínek - mluví: Miloš Kirschner; Hurvínek - vede: Zdeněk Lepšík (alternace); ~ Bohuslav Šulc (alternace); Mánička - mluví: Božena Weleková; Mánička - vede: Luboš Homola (alternace); ~ Jan Klos (alternace); Žeryk - vede: Klára Hakenová (alternace); ~ Václava Valentová (alternace); Klaun - vede: Miloš Haken (alternace); ~ Miroslav Vomela (alternace); Krotitel - mluvi: Miloš Kirschner; Krotitel - vede: Radko Haken; Princezna - vede: Helena Štáchová; Slon - vede: M. Zápotocká; Chobotnice - vede: Blanka Macková; Kondor - vede: Inka Šecová; Předseda rodič. sdruž. - mluví: Jiří Sovák (j.h.); Předseda rodič. sdruž. - vede: Zdeněk Lepšík
Premiéra:
3.5.1966
Repríz:
36
Popis děje:
Autor Jaroslav Dietl přivedl na svět (poprvé a naposledy) pana Máničku (hrál ho v sousedství loutek živý herec, zpočátku hostující Jiří Sovák, pak Zdeněk Lepšík), který poněkud rozpačitě, poněkud kantorsky s Hurvínkem a Máničkou konverzuje o tom, co je to láska. Mezitím mu děti vyprávějí, lépe řečeno hrají příběh, nešťastně zamilovaného cirkusového klauna, kterému v dosažení lásky brání nepochopení i vyslovené nepřátelství. Ve hře se snoubí symboličnost klaunových "špagátů", jimiž jsou vlastně lidské nectnosti a ctnosti, s metaforou cirkusu-světa, jemuž vládne bezohledný krotitel-diktátor, jehož "exotickými" atrakcemi jsou převlečená domácí zvířata.
Foto z představení:
Recenze hry:
Jméno osvědčeného scenáristy hodně slibovalo, nicméně výsledek byl problematický. Přísnému kritikovi Kirschnerovy výchovné hry sice poněkud vadily mnohomluvné dialogy a vyjádřil své pochybnosti o složité symbolice hry (Mladá fronta 28. 6. 1966 a Čs. loutkář č. 9/1966), ale ve srovnání s předcházejícím sociálním příběhem hru vyzvedával jako moderní a zajímavý pokus.
Dietlova hra byla ve své poetické metaforičnosti překomplikovaná až do nečitelnosti a konečně i pedagogická názornost a rozplizlost dialogů, v nichž nepříjemně působily nehurvínkovské vulgarismy (Hurvínek: Šášula je do tý skřehotinky udělanej; je z ní na větvi; prostě ji žere jak penicilin...), to už bylo na jednu hru přespříliš...
Hru sice inscenoval zkušený televizní režisér František Filip, pořídil velmi sugestivní barevné filmové snímky posmutnělého klauna, ale ani efektní vnější rámec nepomohl překonat nečitelnost textu, složitost symbolů a nakonec ani neurčitou adresu hry; pro děti byl text příliš složitý, pro dospělé v dialogických partiích naopak trochu naivní.
Ano, byl to "moderní a zajímavý pokus" ... který přes jméno svého autora, už tenkrát zvučné, nikam nevedl. Nanejvýš ukázal, jak ošemetné je nahradit absentujícího Spejbla zcela bezvýraznou figurou jiného dospělého rezonéra a spojit didaktický výklad s nečitelnými poetickými rekvizitami. Řešení "zvenčí", po kterém tak naléhavě volali někteří referenti, se tedy neosvědčilo.
Dietlova hra byla ve své poetické metaforičnosti překomplikovaná až do nečitelnosti a konečně i pedagogická názornost a rozplizlost dialogů, v nichž nepříjemně působily nehurvínkovské vulgarismy (Hurvínek: Šášula je do tý skřehotinky udělanej; je z ní na větvi; prostě ji žere jak penicilin...), to už bylo na jednu hru přespříliš...
Hru sice inscenoval zkušený televizní režisér František Filip, pořídil velmi sugestivní barevné filmové snímky posmutnělého klauna, ale ani efektní vnější rámec nepomohl překonat nečitelnost textu, složitost symbolů a nakonec ani neurčitou adresu hry; pro děti byl text příliš složitý, pro dospělé v dialogických partiích naopak trochu naivní.
Ano, byl to "moderní a zajímavý pokus" ... který přes jméno svého autora, už tenkrát zvučné, nikam nevedl. Nanejvýš ukázal, jak ošemetné je nahradit absentujícího Spejbla zcela bezvýraznou figurou jiného dospělého rezonéra a spojit didaktický výklad s nečitelnými poetickými rekvizitami. Řešení "zvenčí", po kterém tak naléhavě volali někteří referenti, se tedy neosvědčilo.