Neobyčejný život Josefa Spejbla
dokumentární pořad
autor/režie:
Adéla Jandec Sirotková
vydavatel:
Česká televize
premiéra:
4.11.2020
Poznámky k vydání:
Stoleté jubileum pana Spejbla od jeho zrodu až po současnost mapuje s využitím mnoha dobových ukázek v sedmdesátiminutovém dokumentu režisérka Adéla Jandec Sirotková.
Popis děje:
Životní příběh Josefa Spejbla se započal jeho vyřezáním v roce 1919. Na divadle debutoval o rok později. Po počátečních neúspěších v roli akrobata v odpoledních přídavcích pro děti si Spejbl rychle získal respektované postavení v souboru Plzeňského loutkového divadla prof. Josefa Skupy a svými inovativními příslovími, jako třeba „kdo se směje naposled, ten se směje poslední“ získal srdce Plzeňáků. Raketový úspěch se dostavil krátce poté, co se po jeho boku objevil „malý Spejblík“, neboli Hurvínek. Popularita dvojice dřevěných plzeňských komiků byla ve své době srovnatelná s popularitou Vlasty Buriana, Ference Futuristy či Voskovce a Wericha.
Život a dílo Josefa Spejbla se v podstatě nijak zvlášť neliší od životů jeho nedřevěných kolegů, kterým se před časem věnoval cyklus Neobyčejné životy. Stejně jako jeho nedřevění generační souputníci prošel obdobím bouřliváckého mládí v okruhu avantgardy, následně dospěl, vyrovnal se se smrtí „otce“ Josefa Skupy, urovnal si vztahy s rebelujícím Hurvínkem, přizpůsobil se společenskému vývoji, stal se celebritou, prožil si „divoká devadesátá“ včetně vystěhování z Divadla v Římské ulici a následného budování nového divadla v Dejvicích, kde působí dodnes.
První stovka života Josefa Spejbla byla bezpochyby velmi úspěšná. Procestoval skoro celý svět, hrál v 16 cizích jazycích. V novém tisíciletí mu byl přiznán neoficiální statut národního bohatství a už dávno předtím se stal celebritou showbyznysu. Jeho ctižádost být slavným a oslavovaným se bezezbytku naplnila. Přesto se vkrádá otázka, jestli si svůj život nepředstavoval trochu jinak. Tenkrát před sto lety, s Josefem Skupou, kterému vděčí za život, a po kterém dostal i křestní jméno.
Recenze z csfd.cz:
Dokument v mezích možností ukazuje průřez životem tvůrců a postaviček Spejbla a spol. ale také průřez životem naší republiky, národa a několika generací. A to je nesnadný úkol, zvláště když divákem nejsou jen děti, ale i dospělí, bývalé děti a prarodiče, kteří s touto loutkou vyrostli. A to si myslím, že tento dokument splňuje. Je srozumitelný pro všechny. Tyto postavičky jsou prakticky neuvěřitelným fenoménem. Neboť z malých dřevěných postaviček z Plzně se stal hit, který přesáhl nejen naše hranice a kontinent ale i nejednu generaci a žije sto let. Za tím stojí neuvěřitelná práce, obětování se rodiny, láska k lidem a víra v opravdovost, kterou loutky žijou. Nevím, zda toto není hodno zapsání do knihy rekordů, zda toto není jedinečné na Zemi. No v každém případě mám pocit, že kdo se loutky dotknul ať již viditelný hlasový umělec, nebo jen ten, kdo staví kulisy, řídí přepravní vůz, píše text, šije oblečení a další, kteří nejsou vidět, musel v loutce dát kus svého srdce, a kus svého dětství. To vše v tomto díle ukázat nejde. Jen bych chtěla ještě podotknout, že Spejbl rozhovorem s Hurvínkem a řešícím jeho lumpárny nebo svoje nedokonalosti má i dnes nenápadnou schopnost vychovávat děti k tomu, co je a není dobré a co se dá ještě tolerovat, nebo napravit. Je škoda, že při jmenování těch, kteří hovoří za Spejbla a Hurvínka nebyla zmíněna Marie Šimsová, která pokračuje po paní Heleně Štáchové. Osobně přeji Spejblovi, Hurvínkovi a ostatním a hlavně celému tvůrčímu štábu, a dalším generacím diváků a posluchačů aby měly tyto postavičky v jejich životech svoje místo.
Život a dílo Josefa Spejbla se v podstatě nijak zvlášť neliší od životů jeho nedřevěných kolegů, kterým se před časem věnoval cyklus Neobyčejné životy. Stejně jako jeho nedřevění generační souputníci prošel obdobím bouřliváckého mládí v okruhu avantgardy, následně dospěl, vyrovnal se se smrtí „otce“ Josefa Skupy, urovnal si vztahy s rebelujícím Hurvínkem, přizpůsobil se společenskému vývoji, stal se celebritou, prožil si „divoká devadesátá“ včetně vystěhování z Divadla v Římské ulici a následného budování nového divadla v Dejvicích, kde působí dodnes.
První stovka života Josefa Spejbla byla bezpochyby velmi úspěšná. Procestoval skoro celý svět, hrál v 16 cizích jazycích. V novém tisíciletí mu byl přiznán neoficiální statut národního bohatství a už dávno předtím se stal celebritou showbyznysu. Jeho ctižádost být slavným a oslavovaným se bezezbytku naplnila. Přesto se vkrádá otázka, jestli si svůj život nepředstavoval trochu jinak. Tenkrát před sto lety, s Josefem Skupou, kterému vděčí za život, a po kterém dostal i křestní jméno.
Recenze z csfd.cz:
Dokument v mezích možností ukazuje průřez životem tvůrců a postaviček Spejbla a spol. ale také průřez životem naší republiky, národa a několika generací. A to je nesnadný úkol, zvláště když divákem nejsou jen děti, ale i dospělí, bývalé děti a prarodiče, kteří s touto loutkou vyrostli. A to si myslím, že tento dokument splňuje. Je srozumitelný pro všechny. Tyto postavičky jsou prakticky neuvěřitelným fenoménem. Neboť z malých dřevěných postaviček z Plzně se stal hit, který přesáhl nejen naše hranice a kontinent ale i nejednu generaci a žije sto let. Za tím stojí neuvěřitelná práce, obětování se rodiny, láska k lidem a víra v opravdovost, kterou loutky žijou. Nevím, zda toto není hodno zapsání do knihy rekordů, zda toto není jedinečné na Zemi. No v každém případě mám pocit, že kdo se loutky dotknul ať již viditelný hlasový umělec, nebo jen ten, kdo staví kulisy, řídí přepravní vůz, píše text, šije oblečení a další, kteří nejsou vidět, musel v loutce dát kus svého srdce, a kus svého dětství. To vše v tomto díle ukázat nejde. Jen bych chtěla ještě podotknout, že Spejbl rozhovorem s Hurvínkem a řešícím jeho lumpárny nebo svoje nedokonalosti má i dnes nenápadnou schopnost vychovávat děti k tomu, co je a není dobré a co se dá ještě tolerovat, nebo napravit. Je škoda, že při jmenování těch, kteří hovoří za Spejbla a Hurvínka nebyla zmíněna Marie Šimsová, která pokračuje po paní Heleně Štáchové. Osobně přeji Spejblovi, Hurvínkovi a ostatním a hlavně celému tvůrčímu štábu, a dalším generacím diváků a posluchačů aby měly tyto postavičky v jejich životech svoje místo.