Kirschnerova hra vychází z nehurvínkovské literární předlohy Řezáčovy dětské knihy Kluci, hurá za ním, kdy se formou vzpomínek na mládí Spejbl vrací k minulosti, aby zlobivému Hurvínkovi, který bere dárky k narozeninám jako samozřejmost a svým šaškováním pokazí sváteční pohodu, přiblížil dobu sociálního bezpráví, chudoby a urputného zápasu o lepší život. To ponaučení je určeno nejenom Hurvínkovi, ale i dětem v hledišti a boj mladého Spejblíka s partou kluků proti vydřidušskému hospodskému má i na jevišti charakter výchovné lekce.

Dobře myšlená a jevištěm přímočaře tlumočená didaxe vadila také kritice, nehledě na to, že dramatizace hotové nehurvínkovské fabule nemohla respektovat některé tradice typu; například Spejbl, kterého diváci dosud znali jako opatrného šosáka nebo i agilního demagoga, se tu představoval jako dítě s živým sociálním cítěním. Ozvala se i zásadní námitka, že konstantní dramatický typ může existovat pouze v dané chvíli, vybaven víceméně stálými vlastnostmi, jako postava daná jednou provždy, bez předchozího vývoje, bez minulosti.
V referátech se objevovaly i termíny jako "trpké zklamání " (Svobodné slovo 20. 3. 1966) nebo "zbytečná prohra" (Čs. loutkář č. 2/1966) a bez připomínky neprošla ani skutečnost, že "bez ohledu na svůj plzeňský původ se tu mladý Spejblík přestěhoval do Prahy, bez ohledu na svůj měšťanský a poněkud zpátečnický profil ve zralém věku se tu představil jako cituplné dítě pražské periférie, odhalující se svými kamarády zloděje " (Lidová demokracie 8. 1. 1966).
Kritika se v podstatě nemohla smířit s tím, co bylo Kirschnerovým prvotním autorským záměrem: Kirschner tu byl zcela vědomě a záměrně pedagogický. Že se pedagogický záměr nepodařilo zcela ideálně přetlumočit uměleckými prostředky, byla trochu jiná otázka. Nebylo však patrně třeba rozkatit se pateticky na autora, zapomenout na zcela nedávné, dokonce právě autorské úspěchy, rozezleně tvrdit, že "stav Divadla Spejbla a Hurvínka je dnes dalším havarijním případem naší kultury" a volat na pomoc proti divadlu ministerstvo kultury i Svaz čs. divadelních umělců, jak učinil například Oldřich Kryštofek ve své recenzi v Čs. loutkáři (č. 2/1966).