Ondřej Sekora jako autor divadelní hry pro S+H
30.12.2023, napsal: Kamil M., Tomáš Prokůpek, sekce fan web
Před půl rokem jsme na tomto fan webu publikovali článek o tom, že spisovatel Jaroslav Foglar, ve skautské komunitě přezdívaný Jestřáb, napsal v roce 1942 pro Spejbla a Hurvínka scénku o rozbitém budíku, kterou Josefu Skupovi nabídl jako text pro gramodesku. Ten však jeho nabídku zřejmě nepřijal, respektive nikdy k realizaci tohoto scénáře nedošlo. Jak se ukázalo, nebyl jediným, kdo chtěl své tvůrčí schopnosti nabídnout slavné loutkové scéně. Rovněž Ondřej Sekora – autor dodnes oblíbených příběhů o Ferdovi Mravencovi či Broukovi Pytlíkovi – nabídl loutkovému divadlu S+H spolupráci, když pro lipové hrdiny napsal divadelní hru pro dospělé publikum s názvem Hurvínek má svátek. Ani ta ale nikdy světlo světa nespatřila. Tyto informace uvedl v odborném příspěvku "K reflexi postavy Hurvínka v publicistické, výtvarné a literární tvorbě Ondřeje Sekory" Ing. arch. Tomáš Prokůpek, který se při svém bádání zaměřuje mj. právě na tvorbu tohoto populárního dětského autora. Tuto zajímavou epizodu v umělcově díle se mu podařilo zmapovat díky tomu, že Moravskému zemskému muzeu, kde pracuje, byla v roce 2015 svěřena Sekorova pozůstalost, z níž tyto poznatky shromáždil a v roce 2016 je publikoval ve výše zmíněné práci. Prokůpek v závěru své studie na základě prostudování dochované části Sekorova strojopisného scénáře uvádí, že Sekorova hra pro S+H k vrcholům Sekorovy tvorby nepatřila a není třeba tedy litovat toho, že se nedočkala jevištního zpracování. Význam nalezeného torza scénáře je tak zejména dokumentární a můžeme díky němu o něco zpřesnit představu o Sekorově autorském i názorovém vývoji a zároveň tím doplnit do mozaiky tvorby S+H z předválečných let další zajímavý dílek.
Jak Tomáš Prokůpek ve své studii uvádí, vztah Ondřeje Sekory k loutkovému divadlu byl od dětství intenzivní a podle vzpomínek Sekorova syna se Skupou i osobně znali. Nejstarší známý doklad o Sekorově setkání s Hurvínkem a Spejblem pochází z roku 1938, kdy už byla Skupova marionetová scéna více než deset let zavedená a těšila se značné divácké oblibě. Ve zmíněném roce měla na repertoáru mimo jiné komedii Jdeme do sebe. A právě tu Sekora ironicky glosoval ve své pravidelné rubrice těmito slovy: Malá kronika: "Skupovo divadlo hrálo v Praze revui Jdeme do sebe, a podle mnoha scén z této revue by se dalo soudit, že její autoři hodně četli Ferdu Mravence. Jestli se podané protesty podaří, nebude se revue s Hurvínkem a Spejblem jmenovat: Jdeme do sebe, nýbrž Jdeme do Ferdy Mravence." Svůj názor na to, že hra je plagiátem jeho příběhů, pak Sekora dle zjištění Tomáše Prokůpka doplnil průvodní ilustrací, na níž stojí Hurvínek za Ferdovými zády a pokoutně nakukuje do jeho stočeného rance (viz přiložená kresba). Podle autora studie je však možné, že Sekora měl na mysli spíše hru Hurvínek se učí čarovat, neboť právě tato inscenace měla základní dějový rámec velmi podobný komedii kritizované Sekorou.
Sekorovy kresby s Hurvínkem pro magazín Náš rozhlas
I přes Sekorovy drobné protesty byl jeho vztah k Hurvínkovi a Spejblovi nadále kladný. Jako první doklad tohoto tvrzení mohou posloužit dvě sekvence Sekorových kreseb, jež se v 50. letech objevily v časopise 'Náš rozhlas'. Kreslíř zde v rámci rubriky 'Vysíláme pro děti a mládež' pravidelně otiskoval útvary blízké klasickému novinovému stripu, v nichž do pásku drobných perokreseb zpracovával náměty pořadů pro nejmenší posluchače. První z těchto prací se vztahem ke Skupovým hrdinům vyšla v č. 19/1953 a ve čtyřech výjevech zachycovala vývoj od nejstaršího radiopřijímače po (tehdy) nejmodernější televizní přístroj, na jehož drobné obrazovce kreslíř zvěčnil hlavy Hurvínka a Spejbla. Ve druhém Sekorově cyklu nazvaném Hurvínek včelařem k rozhlasové hře s S+H 'Továrna na med', který vyšel o dvě čísla později, pak populární protagonista loutkových her dostal mnohem větší prostor – v šesti panelech se pokouší chytit včelu, a když nedbá na varování pionýrů, je nakonec za své nezbednictví po zásluze potrestán rozzlobeným včelím rojem.
Sekorova nikdy nerealizovaná hra Hurvínek má svátek
O zásadní autorský vstup do světa Spejbla a Hurvínka se Sekora pokusil o pět let později. Ve svém deníku se v nedatované poznámce z konce roku 1958 zmínil: "Brzo po návratu [z pracovní cesty do Rumunska] jsem napsal hru pro Spejbla a Hurvínka. Byla vrácena, že se pro marionety nehodí a nemá říz. To bylo velkou pobídkou pro mé loutkové hry pro televisi. Musí být lepší." Mezi označenými rukopisy ze Sekorova archivu text hry uložen nebyl, díky šťastné shodě okolností se však alespoň jeho část dochovala, a to na zadní straně strojopisu jedné z variant Sekorovy nikdy nedokončené a nevydané dětské knihy Máčulka.
Nalezená verze Sekorovy hry Hurvínek má svátek se skládá ze 7 obrazů a má dohromady 22 číslovaných stran strojopisu (doplněných titulním listem bez paginace), v posloupnosti stránek chybí pouze strana s číslem 12. Není bohužel jasné, jak měla být hra celkově dlouhá – text na poslední straně nekončí až na jejím spodním okraji, takže se zdá, že Sekora v tomto místě psaní přerušil, zápletka příběhu nicméně uzavřena není.
K samotnému ději je možno poznamenat, že lze pochopit, proč Divadlo Spejbla a Hurvínka hru odmítlo. Zápletka se točí kolem jezevčíka Ušáčka, kterého Hurvínek dostane od Spejbla k svátku (pes Žeryk, který Hurvínka v divadle provázel od roku 1930, je kupodivu zapomenut). Ušáček se po zlomyslném úkladu paní Klepálkové natáhne do zcela nepravděpodobné a také mimořádně nepraktické délky a Hurvínek se Spejblem pak kvůli řešení jezevčíkova problému procházejí různými prostředími. To vše Sekorovi slouží jako záminka pro komunální satiru – postupně tepe šíření pomluv, sklony lékařů řešit všechny obtíže pacientů mechanickým předepisováním medikamentů, rozbujelost vedení státních podniků, víru v šarlatánské bylinkáře, nepraktičnost dobové módy mladých, vzhlížení k Americe atd. Nic z toho ovšem nemá za cíl poukázat na nefunkčnost komunistického zřízení, ale v souladu s požadavky oficiálních míst upozornit na dílčí nedostatky, které je třeba napravit. Dochovaný text navíc neobstojí ani po dramaturgické stránce a postrádá skutečně komické momenty.
Divadlo Spejbla a Hurvínka se v 50. letech – podobně jako všechny ostatní kulturní instituce – potýkalo s dobovými ideologickými tlaky a hledalo cesty, jak za této situace důstojně navázat na svou předúnorovou tradici. Po roce 1956, kdy v Československu došlo k odklonu od nejtvrdší stalinistické linie, však bylo patrné jisté uvolnění také v prostředí loutkového divadla. Po úmrtí Josefa Skupy v roce 1957 skončila v Divadle Spejbla a Hurvínka generační obměna a vedle her jako Spejbl na Venuši (1956) nebo Expo 58 (1958), které už reagovaly na nové poměry ve společnosti, by Sekorovo dílo působila jako zastaralá agitka.
V kontextu vlastní Sekorovy tvorby je za hlavní svízel třeba označit skutečnost, že jeho pokus o hru s Hurvínkem a Spejblem byl zacílen na dospělé publikum. Autorova tvorba pro děti na sklonku 40. let a ve větší části navazující dekády dosti věrně kopírovala představy vládnoucí komunistické ideologie o podobě umělecké produkce a kladla velký důraz na výchovnou, formativní funkci. Na sklonku 50. let se však Sekora začal postupně vracet k hravější autorské poloze, typické pro jeho dílo před rokem 1948, a stále mu byla vlastní schopnost empatie vůči dětskému čtenáři. Ve snaze oslovit dospělého recipienta však jeho humor reprezentovaný ve hře s Hurvínkem nenavazoval na bezprostřední nápaditost předválečných příhod Ferdy Mravence, ale mnohem spíše na těžkopádné satirické šlehy z časopisu Dikobraz, u jehož zrodu Sekora v roce 1945 stál.
Závěrem
Ačkoli měl Sekora k loutkovému divadlu silný osobní vztah, jeho pokus o hru se Skupovým hrdinou skončil neúspěchem. Při hodnocení torza hry Hurvínek má svátek je jistě třeba přihlížet k faktu, že se nejedná o finální verzi textu. Pro Sekoru bylo příznačné, že své práce opakovaně a často velmi radikálně přepisoval. Zdá se nicméně jisté, že celkový duch této hry by ani v konečném zpracování nevyzníval odlišně. K vrcholům Sekorovy tvorby by jistě nepatřila a litovat toho, že se ve své době nedočkal jevištního zpracování, tedy není potřeba. Význam nalezeného torza díla 'Hurvínek má svátek' je ovšem alespoň dokumentární – díky němu můžeme opět o něco zpřesnit naši představu o Sekorově vývoji autorském i názorovém.
S využitím studie K reflexi postavy Hurvínka v publicistické, výtvarné a literární tvorbě Ondřeje Sekory Ing. arch. Tomáše Prokůpka zpracoval do podoby článku pro Fan web Kamil Malát
(uvedená práce byla publikována v časopisu Moravského muzea Vědy společenské = Acta Musei Moraviae. Scientiae Sociales, č. 1/2016, str. 65 - 71)
Sekorovy kresby s Hurvínkem pro magazín Náš rozhlas
I přes Sekorovy drobné protesty byl jeho vztah k Hurvínkovi a Spejblovi nadále kladný. Jako první doklad tohoto tvrzení mohou posloužit dvě sekvence Sekorových kreseb, jež se v 50. letech objevily v časopise 'Náš rozhlas'. Kreslíř zde v rámci rubriky 'Vysíláme pro děti a mládež' pravidelně otiskoval útvary blízké klasickému novinovému stripu, v nichž do pásku drobných perokreseb zpracovával náměty pořadů pro nejmenší posluchače. První z těchto prací se vztahem ke Skupovým hrdinům vyšla v č. 19/1953 a ve čtyřech výjevech zachycovala vývoj od nejstaršího radiopřijímače po (tehdy) nejmodernější televizní přístroj, na jehož drobné obrazovce kreslíř zvěčnil hlavy Hurvínka a Spejbla. Ve druhém Sekorově cyklu nazvaném Hurvínek včelařem k rozhlasové hře s S+H 'Továrna na med', který vyšel o dvě čísla později, pak populární protagonista loutkových her dostal mnohem větší prostor – v šesti panelech se pokouší chytit včelu, a když nedbá na varování pionýrů, je nakonec za své nezbednictví po zásluze potrestán rozzlobeným včelím rojem.
Sekorova nikdy nerealizovaná hra Hurvínek má svátek
O zásadní autorský vstup do světa Spejbla a Hurvínka se Sekora pokusil o pět let později. Ve svém deníku se v nedatované poznámce z konce roku 1958 zmínil: "Brzo po návratu [z pracovní cesty do Rumunska] jsem napsal hru pro Spejbla a Hurvínka. Byla vrácena, že se pro marionety nehodí a nemá říz. To bylo velkou pobídkou pro mé loutkové hry pro televisi. Musí být lepší." Mezi označenými rukopisy ze Sekorova archivu text hry uložen nebyl, díky šťastné shodě okolností se však alespoň jeho část dochovala, a to na zadní straně strojopisu jedné z variant Sekorovy nikdy nedokončené a nevydané dětské knihy Máčulka.
Nalezená verze Sekorovy hry Hurvínek má svátek se skládá ze 7 obrazů a má dohromady 22 číslovaných stran strojopisu (doplněných titulním listem bez paginace), v posloupnosti stránek chybí pouze strana s číslem 12. Není bohužel jasné, jak měla být hra celkově dlouhá – text na poslední straně nekončí až na jejím spodním okraji, takže se zdá, že Sekora v tomto místě psaní přerušil, zápletka příběhu nicméně uzavřena není.
K samotnému ději je možno poznamenat, že lze pochopit, proč Divadlo Spejbla a Hurvínka hru odmítlo. Zápletka se točí kolem jezevčíka Ušáčka, kterého Hurvínek dostane od Spejbla k svátku (pes Žeryk, který Hurvínka v divadle provázel od roku 1930, je kupodivu zapomenut). Ušáček se po zlomyslném úkladu paní Klepálkové natáhne do zcela nepravděpodobné a také mimořádně nepraktické délky a Hurvínek se Spejblem pak kvůli řešení jezevčíkova problému procházejí různými prostředími. To vše Sekorovi slouží jako záminka pro komunální satiru – postupně tepe šíření pomluv, sklony lékařů řešit všechny obtíže pacientů mechanickým předepisováním medikamentů, rozbujelost vedení státních podniků, víru v šarlatánské bylinkáře, nepraktičnost dobové módy mladých, vzhlížení k Americe atd. Nic z toho ovšem nemá za cíl poukázat na nefunkčnost komunistického zřízení, ale v souladu s požadavky oficiálních míst upozornit na dílčí nedostatky, které je třeba napravit. Dochovaný text navíc neobstojí ani po dramaturgické stránce a postrádá skutečně komické momenty.
Divadlo Spejbla a Hurvínka se v 50. letech – podobně jako všechny ostatní kulturní instituce – potýkalo s dobovými ideologickými tlaky a hledalo cesty, jak za této situace důstojně navázat na svou předúnorovou tradici. Po roce 1956, kdy v Československu došlo k odklonu od nejtvrdší stalinistické linie, však bylo patrné jisté uvolnění také v prostředí loutkového divadla. Po úmrtí Josefa Skupy v roce 1957 skončila v Divadle Spejbla a Hurvínka generační obměna a vedle her jako Spejbl na Venuši (1956) nebo Expo 58 (1958), které už reagovaly na nové poměry ve společnosti, by Sekorovo dílo působila jako zastaralá agitka.
V kontextu vlastní Sekorovy tvorby je za hlavní svízel třeba označit skutečnost, že jeho pokus o hru s Hurvínkem a Spejblem byl zacílen na dospělé publikum. Autorova tvorba pro děti na sklonku 40. let a ve větší části navazující dekády dosti věrně kopírovala představy vládnoucí komunistické ideologie o podobě umělecké produkce a kladla velký důraz na výchovnou, formativní funkci. Na sklonku 50. let se však Sekora začal postupně vracet k hravější autorské poloze, typické pro jeho dílo před rokem 1948, a stále mu byla vlastní schopnost empatie vůči dětskému čtenáři. Ve snaze oslovit dospělého recipienta však jeho humor reprezentovaný ve hře s Hurvínkem nenavazoval na bezprostřední nápaditost předválečných příhod Ferdy Mravence, ale mnohem spíše na těžkopádné satirické šlehy z časopisu Dikobraz, u jehož zrodu Sekora v roce 1945 stál.
Závěrem
Ačkoli měl Sekora k loutkovému divadlu silný osobní vztah, jeho pokus o hru se Skupovým hrdinou skončil neúspěchem. Při hodnocení torza hry Hurvínek má svátek je jistě třeba přihlížet k faktu, že se nejedná o finální verzi textu. Pro Sekoru bylo příznačné, že své práce opakovaně a často velmi radikálně přepisoval. Zdá se nicméně jisté, že celkový duch této hry by ani v konečném zpracování nevyzníval odlišně. K vrcholům Sekorovy tvorby by jistě nepatřila a litovat toho, že se ve své době nedočkal jevištního zpracování, tedy není potřeba. Význam nalezeného torza díla 'Hurvínek má svátek' je ovšem alespoň dokumentární – díky němu můžeme opět o něco zpřesnit naši představu o Sekorově vývoji autorském i názorovém.
S využitím studie K reflexi postavy Hurvínka v publicistické, výtvarné a literární tvorbě Ondřeje Sekory Ing. arch. Tomáše Prokůpka zpracoval do podoby článku pro Fan web Kamil Malát
(uvedená práce byla publikována v časopisu Moravského muzea Vědy společenské = Acta Musei Moraviae. Scientiae Sociales, č. 1/2016, str. 65 - 71)