Představte si, že u vás jednoho dne zaklepe nezvaný host. Nejenže je nezvaný, ale navíc je úplně jiný než kdokoliv a cokoliv, co znáte. A to se přesně stane u Spejblů. Z ničeho nic u nich bydlí Člunozobec a Spejbl s Hurvínkem jsou rázem podnájemníci ve vlastním bytě. Protože má Člunozobec opravdu nezvyklé potřeby a rituály, není možné s ním společný prostor sdílet. Jenže Člunozubec všechno ví, všude byl a neplatí na něj žádné logické argumenty, se kterými na něj Spejbl vyrukuje. Za to Hurvínek, ten si ví vždycky rady, na něj je i Člunozobec krátký a nebo je to naopak?
První uvedení této hry bylo kvůli koronavirovým restrikcím několikráte posouváno, nakonec se prvně hrála na terase pražského Planetária. Během letních prázdnin 2021 pak byla součástí programu festivalu Dejvíce Praze, jenž se odehrával v zahradě hotelu International Praha. Na prkna domovské scény se představení poprvé dostalo až v říjnu 2021.
Kmotrem hry se stal ředitel ZOO Praha Miroslav Bobek, neboť pražská zoologická zahrada je jednou ze tří evropských zahrad, která tohoto opeřence chová.
Hra byla 14.5.2022 odehrána i ve francouzštině v Českém centru v Paříži.
Poslední uvedení v původním obsazení se uskutečnilo 15.1.2023 v Klatovech. V lednu 2024 proběhla obnovená premiéra v interpretaci Martina Trechy a Jany Mudrákové.

Autoři Miki Kirschner a Jana Kubíčková pro poetický příběh zvolili téma zabývající se úvahou nad tím, jak dokáže hluboký zármutek, zcela odlišné a nevyhovující podmínky pro život a hladovění změnit povahu bytosti natolik, že je schopna pro dosažení cíle páchat na druhých násilí. Hlavním hrdinou je skutečně existující pták zvaný Člunozobec africký, který se jednoho dne vloupá ke Spejblům a krutým způsobem rodince zabere byt. Odvážná a emoce vzbuzující zápletka vychází z poetiky divadla. Scénář efektivně pracuje s nadhledem, humorem a zároveň dětem nabízí dramaticky vypjaté situace. Na své si ovšem přijdou i dospělí diváci díky různým slovním hříčkám a jinotajům typu Flákanec, důchodci, jejichž pointu záměrně neprozrazuji, či kombinace husy a Husáka. Přestože délka představení je vymezena na pouhých pětačtyřicet minut, příběh se odvíjí plynule, není uspěchán, veškeré dílky skládačky do sebe ve vyprávění logicky zapadnou, pro gradaci a rozuzlení nic nepřebývá, nic nechybí. Dynamiku inscenace vytváří kratší obrazy oddělené písničkami. Hudební skladatel Jiří Škorpík složil rytmické a hravé melodie, které si diváci snadno zapamatují a vryjí se jim do paměti. Hravé texty chytlavých songů mají hned několik významů: komentují, objasňují pojmy, rekapitulují, reagují na předchozí dialogy či děj posouvají.
Nejen Člunozobec se však musel přizpůsobit netradičním podmínkám. Protože se představení konala venku, bylo nutné inscenaci adaptovat na možnosti daného prostoru. Zatímco v Divadle S+H se v dětských představeních stryktně dodržuje tzv. iluzivnost - vodiči jsou skryti, loutky vedou zeshora z vodičské lávky a vidět je pouze figurky, aby byl vytvořen dojem, že jsou postavičky živé, zahrada hotelu International tento způsob nenabízí. Loutkoherci se divákům tedy museli "přiznat". Vystupovali společně s postavičkami, pokud to prostor dovoloval, částečně se lidé schovali za kulisy, v ostatních případech se s dřevěnými hrdiny po jevišti pohybovali. Děti, i dospělí mohli sledovat vedle postaviček i práci loutkoherců.
Celý příběh se odehrává v jednom divadelním prostoru Spejblovic bytu. Kulisy proto zůstávaly stejné, na pódiu byla kamna, skříň, okno, apod., v průběhu představení dle situace přibylo například rákosí zasazené do květináčů. Inscenace použila i různé náznaky a zkratky, příjezd pošťáka a předání dopisu znázornila melodie Jede, jede poštovský panáček, prales představily zvukové efekty, hluboké jezero ruch bublání, topení Spejbla zmenšováním loutky a doprovázené výstražným zvukem, výbuch ruch doprovoděný kouřem a rozházeným peřím.
Už jsem zmínil, že diváci mohli sledovat loutkoherce při práci, stejný zážitek však byl nabídnut také v rovině hlasové. Představení pracovalo s tzv. rozdělenou interpretací - loutkoherci vodili, mluviči - v tomto případě pouze dva, seděli každý z jedné strany jeviště obrácení směrem k loutkám. V postavách Spejbla a Hurvínka účinkoval nástupce Martina Kláska Ondřej Lážnovský. Lážnovský kromě titulních figur štěkal psa Žeryka - připomeňme, že s Žeryčkem prožil několik let ještě před svěřením S+H, a rovněž ztvárnil i Člunozobce. Dohromady tak sehrál na jedna ústa čtyři hlasově odlišené postavy a výtečně tak navázal na Martina Kláska, který často hraje více figur najednou. Zahambit se ovšem nedala ani Marie Šimsová, kromě Máničky a Bábinky sehrála i dalšího hrdinu, jehož identitu z důvodů spoilleru neprozradím. Sedění obou mluvičů mělo své praktické důvody, svými těly by zakryli jednající loutky, naopak v písničkách se postavili a zpěvem se přidali ke zbytku souboru. Hravost je D S+H blízká a projevila se i v písních. Refrény či jiné pasáže textů zněly jednak ve sboru všech účinkujících, tu atam zazněla sóla a to buď za dané postavy či sami za sebe. Publikum mělo možnost slyšet i civlní zpěv Ondřeje Lážnovského a Marie Šimsové.
Hurvínek a nezvaný host se skrze délku, minimální požadavky na divadelní prostor, kulis a malý počet herců i loutek díky nenáročnosti, která však úroveň představení neovlivnila, výborně osvědčil na letní scéně. Necháme se překvapit, zda-li se inscenační postupy promění na domovském jevišti. Pozitivní rovněž je, že v době mé návštěvy bylo představení vyprodáno. Přeji si, aby vynucená pauza divadel nebude mít na divácký zájem vliv.
Autor: Kamil Fajmon, srpen 2021 (pro fan web Planetka Spejbla a Hurvínka)

Nezvaným hostem není nikdo jiný než lstivý a agresivní Člunozubec, který všechno ví, všude byl a neplatí na něj žádné logické argumenty. Jednoaktová groteska s nedorozuměním může směle začít. Na rozdíl od předchozích inscenací, jsou v této hojně využívané archaismy a anachronismy tematické a korespondují s jednotlivými dějovými a charakterizačními motivy. Josef Spejbl je hrdý žižkovský Pepík fandící Klokanům a ví, že od Dejvic po Libeň si na žižkovské Pepíky, na tu šlechtu, ukazují prstem. Kterým, taťuldo? – Prostředníkem. A sem tam za to dostanou „flákanec“. Inscenace absorbuje v hojné míře vtipy pro starší, které jsou sice nerušivé ve vztahu k obsahu pro děti, ale zato mají hodně kolísavou úroveň. Často jsou zbytečně laciné a málo chytré (Bábinka: Husa je hotová – dáte si biskupa? Ne toho z Vatikánu.) Skupovská tradice podle mě nevylučuje posílat přes hlavy dětí vtipné vzkazy k dospělým, ba naopak, vyžaduje to a vyzývá k tomu. A mohou to být v duchu tradice i fóry provokativně využívající humor lidový. Neměly by ale sklouznout k humoru pivnímu, hláškám jak z filmů Zdeňka Trošky. Bábinčin song o životě „jako flám“ je efektní, ale mimo charakter postavy. Inscenace přiznává odkryté loutkoherce, což významně přispívá divadelní dynamice, stejně jako přiznaní hlasoví interpreti (jde o dělenou interpretaci), oblečení do černého základu s černými buřinkami, v zelených vestičkách se žlutočervenou květinou na klopě. Prokázali skvělou energii při herecky pojatých písničkových přestavbách. Nechyběla zcizující komunikace mezi loutkou a loutkohercem ani mimoslovní komentáře od jednoho loutkoherce k druhému. Živost těchto komentářů je občas ve smutném kontrastu ke zmrtvěle zdlouhavému textu pro loutky.
Autor: Luděk Horký, Loukář č. 3/2022 (recenze byla součástí autorova článku Hurvínkovo kipu a Spejblův smysl života)