Spejbl a Hurvínek podniknou dobrodružnou cestu do vesmíru, ztroskotají, navštíví zemi ideálních bytostí, chystají se na výpravu do „říše obrů“, ale nakonec se ukáže, že tato zapovězená říše není ničím jiným, než obrazem současné spotřební společnosti. Proti Spejblovi a Hurvínkovi stojí nebezpečná, tupá technokracie, jejímž výstižným vzorkem jsou ostatní členové vesmírné expedice: senilní profesor Bambulička, mladý kariérista Bulička a sexbomba Josefka. Spejbl s Hurvínkem v jejich společnosti přijali roli outsiderů, ale zároveň mohou využívat vlastního rozumu. Spejbl sice občas projeví tendenci nevidět skutečnost, jaká je, ale Hurvínek mu pokaždé bystrým úsudkem otevře oči. Na zajímavém scénickém řešení se podílel tým z hradeckého divadla Drak - loutky ve hře představují lidi a živí herci pro změnu medvědy.
Satirická komedie na motivy Plachetkovy knižní předlohy Medvěd medvědu medvědem kritizující lidské i společenské nectnosti realizovaná na technologicky i výtvarně velice zajímavé scéně. Spejblova a Hurvínkova výprava ve společnosti velikého "vědce" a demagoga Bambuličky, jeho poskoka Buličky a obecně přítulné sexy-děvy Uličky, uvedená Spejblovou vzpomínkou, skončila havárií. Spejbl jako ochotný, obětavý a nekritický přisluhovač vedoucího výpravy tu musí provádět nebezpečný výzkum v neznámé krajině, podstoupit boj s drakem a stejně je nakonec bez milosti odstaven. Trosečníků se posléze ujímají mluvící medvědi (protikožci), přestože jim účastníci Bambuličkovy výpravy přes svou podobnost s lidmi poněkud páchnou. Bambuličku s Buličkou jako nenapravitelné proto vynesou na smetiště. Přesto je však po návratu výpravy Bambuličkovi odhalován pomník. A teprve v této chvíli reminiscencí Spejbl definitivně prohledá a Hurvínkovi kajícně přiznává, že jeho víra v Bambuličku a jeho trapná otrocká poslušnost nebyla správná.

Pro referenta Mladé fronty (hp, 16. 12. 1977) byla hra "... ojedinělým, a lze říci úspěšným, pokusem o satiru. Satiru aktuální a ideovou zároveň". S pochopením ji přijal i František Knopp (fk) v Lidové demokracii (26. 1. 1978), který postřehl, že populární klauni byli nuceni ve společnosti Bambuličky a jeho poskoků přijmout "... úlohu outsiderů, ale získali také jednu výhodu - smějí používat vlastního rozumu. Spejbl sice občas projeví dobromyslnou tendenci nevidět skutečnost, jaká je, ale od toho je Hurvínek, aby mu bystrým úsudkem otevřel oči. V tomto charakterovém dovršení obou figur, jejich přiblížení ke klaunské typologii, je velký přínos Plachetkovy a Kirschnerovy hry". Vyjádřil svou sympatii pro antiiluzívní pojetí (loutkoherci se pohybovali viditelně po složitě členěné scéně), povšiml si však ztížené orientace diváka a rozmělňování textu v druhé části komedie. "Návrat Divadla S + H k politické satiře, žánru, bez kterého si nelze Spejbla a Hurvínka představit, je logický a oprávněný," uzavíral. "Škoda jen, že text, jenž nepostrádá zajímavosti a nápadů, se dostal na jeviště v nehotové podobě."
Kritické reakce shrnul a dovršil v Čs. loutkáři (č. 3/1978) Petr Pavlovský; zde lze najít i podrobný popis představení. Základní problém hry viděl správně v tom, že každé představení má směřovat k postupnému vyřčení své ideové náplně, svého poslání; Katastrofa v katastru O však po naznačení tohoto cíle se po vyčerpání celého rejstříku filozofických úvah, dialogů, vtípků a aforismů rozplývá do neurčita, místo konkrétní kritiky zůstává u příliš obecného a tedy ne dost zřetelného konstatování; pak také není o co opřít herecké výkony. Satira vybuchuje v "mnohotvárném nekonkrétním prázdnu", aniž by mohla natropit vážnější škody. Dokonce se v souvislosti s touto hrou Pavlovský zamyslil i nad tím, nakolik jsou charaktery S + H živé; o Spejbla prý obavy nemá, ale přiznává se k pocitu, že "Hurvínek nám trochu zestárnul". Škoda, že tento dojem blíže nespecifikoval. Dosavadní dramaturgické problémy a kritické polemiky se vždy točily kolem Spejbla a Hurvínek ve sporech o aktuálnosti tradičních typů zůstával stranou. Ani následující léta kritikovy obavy o Hurvínka nepotvrdila.