Unikátní zhruba třiceti minutové neloutkové přestavení s využitím maňásků a plyšáků seznámí nejmenší děti ve věku 1 - 3 let s divadlem prostřednictvím interaktivní divadelní inscenace, která zaujme všechny jejich smysly. Pro pejska Žeryka se obyčejná procházka do parku změní v nádherné dobrodružství a děti se na něj vydají spolu s ním. Zavítají do světa nad zemí - do světa těch, co umí lítat, ptáků i mraků, do světa planet, kouzelných vesmírných tvoru a zářících hvězd. Napočítejte s Žerykem do nekonečna, a pak se vraťte zpátky na zem! Po představení následuje dětská herna.

Inscenace Žeryčku, hop! je určená dětem od jednoho do tří let. Jde o aktivizační a divadelně aklimatizační inscenaci pro batolata vytvořenou na vlně trendu. Trendu, který vůbec není špatný. Inscenace nové kmenové režisérky Divadla S+H Jany Ryšánek Schmiedtové se obešla bez Spejbla i bez Hurvínka. A tentokrát je to vzhledem k věku diváků naprosto v pořádku. Vše, co má, sází inscenace na postavu jedinou. Na psa Žeryka. Žeryk je muppet až maňas, prostě plyšová hračka, která by mohla být v každém dětském pokojíčku. Významově mazlíček. Hraje s ním Jakub Hojka, který dobře kombinuje tvorbu Žerykovy postavy s komentářem v duchu „jsem dítě spokojené se svou hračkou“. Scéna tvoří iluzi půlkruhového stanu, který je zezadu prosvěcován. Dominují pastelové barvy, intimita a magie. Žárovičky vánočního typu, míčky a bubliny. Herci a Žeryček si s dětmi začínají hrát. Děti Žeryka spontánně oslovují. Loutky a objekty postupně jakoby nahodile ožívají. Papoušek zobanem loví bubliny. Žeryček si s nimi chce hrát a proplétat se mezi nimi. Pojmy těžké–lehké, malé–velké nejsou vysvětlovány, ovšem jsou v inscenaci organicky obsaženy, podprahově (a myslím funkčně) k dětem promlouvají. Inscenace inspiruje ke hře s fantazií a s předměty. Škoda, že má zcela nadbytečný autoritativní až „účovský“ úvod a závěr s pokyny, jak se na tomhle „jiném představení“ chovat, což usvědčuje divadlo z nezkušenosti s tímto typem produkcí. Herci se také dopouštějí nechtěně malých zrad a schválností na dětech, když hází míček na gumě dětem jakoby do obličeje (možná by to působilo hravěji, kdyby se herečka netvářila tolik přísně a kdyby nebyl její projev neosobní), nebo když dítěti zabaví „jakože těžký“ zlatý míč v momentě, kdy dítě při převzetí míče nepokračuje ve hře s iluzí těžkosti. Vše obstarají dvě herečky, jeden herec a jeden muzikant v černém základu s barevnými ponožkami. Funkční je hudba, založená na zřetelných, ale ne hloupých melodických linkách a na vynalézavých zvukových efektech. Rozpornější je ovšem výtvarná složka inscenace (výprava David Janošek) vycházející ve svém lesku a třpytivosti z laciné estetiky dětských karnevalů či prodejen ptákovin.

Autor: Luděk Horký, zdroj: Loukář č. 3/2022 (recenze byla součástí autorova článku Hurvínkovo kipu a Spejblův smysl života)