Hurvínek se v této hře inspirované staropražskými legendami projeví coby rozmazlené dítě, které je nezdvořilé, vybíravé v jídle, zapomnětlivé a bezhlavé. Spejbl si s ním už neví rady, a když mu bezmocně spílá a pohrozí mu, že ho "seseká jako žito", probudí ze staletého snu šibalského kouzelníka Žito. Ten mu nabídne, že Hurvínkovi udělí ponaučení a nachystá mu podívanou skutku nevídanou - na pomoc si zavolá kejklíře, vaganty, golema, vodníka či strašidla středověké Prahy. Spejblovi se podaří Hurvínka přivést k rozumu, ale i on sám dostane za vyučenou. Mezi členy Žitovy skupiny se totiž vloudí Smrt. Žitovo strašidelné a až příliš reálné divadlo vyvolá ve Spejblovi a Hurvínkovi oprávněné obavy o toho druhého, a tak se oba nakonec sblíží. Režijně pojal tuto inscenaci Miloš Kirschner jako kombinaci loutek a živých lidí. Přičemž kromě dvou klasických hlavních hrdinů se tu objeví loutky nejrůznějších typů od monumentálních masek až k tyčovým.
Hra se pro pro úspěch u publika dočkala také vydání na gramofonové desce.

Lidová demokracie (jkl, 4. 2. 1977) sice hru i představení přijala vlídně jako "pěkný dárek" a "hravou moralitu, z níž si hlavně ti malí odnesou do každodenního života trochu poučení", zato dr. Česal (Čs. loutkář č. 8-9/1976) v referátu o Skupově Plzni nešetřil nemilosrdnými štulci; podle jeho názoru se tu pražské motivy staly "... pouhou kulisou pro moralistní demonstraci", hra byla "promarněnou příležitostí", použité inscenační prostředky, kterých jiná divadla užívala zcela běžně, se mu jevily jako "silácké" a soubor se mu zdál pro nezvyklé úkoly nepřipravený.
Představení neslo pečeť chvatu v textové i zkušební přípravě. Do hry na scéně se v roli strašidýlek nakonec musela zapojit i jevištní technika, ba i spoluautor textu byl v tísni vyzván k hereckému spolupůsobení u mikrofonu, ačkoliv jeho amatérská herecká činnost pro něho byla už jen dávnou vzpomínkou. Spoluautor hry Pavel Grym byl tehdy coby někdejší amatér přizván jako předčitatel nehurvínkovských rolí. Jenže jeho amatérské herectví nemohlo profesionála Kirschnera uspokojit, a tak mu vzápětí po premiéře odebral roli vyšehradského jezdce, a o něco později také staroměstského purkmistra, a to dokonce v průběhu představení.

Po létech úporného dramaturgického hledání stálo tu divadlo před neobyčejně šťastným námětem, který dovoloval spojit osvědčené spejblovské broučkiády s pražskými pověstmi a dát tomuto slavnému pražskému divadlu skutečně pražskou pečeť a dětským divákům nenásilné a humorné setkání s nezanedbatelným odkazem literárním. Jenže dramaturgie jakoby se sama lekla této možnosti jako málo ideově důrazné a maximálně akcentovala moment výchovný.
Autor: Miroslav Česal, čs. loutkář č. 8-9/1976