Rubrika: fan web

Víte, co spojuje slavnou návrhářku hraček Libuši Niklovou (* 1934 - † 1981) s loutkou Hurvínka? Jak se dá snadno odvodit z přiloženého obrázku, je to pískací Hurvínek, za jehož návrhem tato světově uznávaná designérka stojí. Přestože Libuše Niklová navrhla slavnější a komerčně úspěšnější hračky než jakým byl gumový Hurvínek, patří mu mezi všemi jejími výtvory výsostné místo – právě pryžový pískací Hurvínek byl v roce 1954 první sériově vyráběnou hračkou, kterou tato výtvarnice navrhla a která se dostala do výroby. Po dva roky jí vyráběla firma Fatra Napajedla - Gumotex n.p. Břeclav (dnes Fatra, a.s.), pro kterou Niklová pracovala. Stejně jako další její hračky, patří dnes pískací Hurvínek k vyhledávaným sběratelským předmětům, za kterého si musí zájemci pořádně připlatit.
Niklová za svůj poměrně krátký život vytvořila přes 230 originálních hraček, které se vyráběly v mnoha barevných variantách, například gumové figurky, zvířátka s harmonikovým trupem či nafukovací hračky. Harmonikový kocour, na něhož obdržela i svůj první patent, či nafukovací slon nebo buvol, patří k jejím nejslavnějším počinům a právem se zařadily mezi nejslavnější hračky světa a ikony designu 60. a 70. let minulého století.
Za svou tvorbu získala Libuše Niklová mnohá ocenění. Její hračky byly natolik oblíbené a designově revoluční, že získaly několikrát například titul 'Vynikající výrobek roku' a mnohokrát označení 'Vybráno pro CID' (Czechoslovak Industrial Design), které bylo udělováno nejlepším československým výrobkům. Díky nadčasovému designu a vysoké popularitě se stávaly častým terčem kopírování v mnoha zemích světa. Dá se tak říci, že si s hračkami Libuše Niklové, nebo přesněji s jejich takřka totožnými kopiemi, hrály desítky milionů dětí po celém světě. Hračky Libuše Niklové mají kromě soukromých sběratelů ve svých sbírkách nejrůznější česká a moravská muzea, ale také například Muzeum dekorativních umění v Paříži či Muzeum moderního umění v New Yorku a dokonce i japonském Tokiu.

Výroba loutek a loutkových divadélek patří dlouhodobě k české tradici, není proto divu, že bylo v prosinci roku 2016 české loutkářství zapsáno na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. Spejbl s Hurvínkem jsou nedílnou součástí této kulturní tradice, což se od doby jejich vzniku odrazilo ve výrobě desítek různých variant těchto populárních českých marionet - od sériově vyráběných až po ty podomácku vytvořené. Fotky těchto loutek se snažíme zařazovat do průběžně aktualizované fotogalerie, která má za cíl na jednom místě ukázat zájemcům co nejucelenější přehled nejrůznějších variant loutek Spejbla a Hurvínka.
Za nejslavnější období výroby loutek loutkových divadélek je považována první polovina minulého století, kdy ještě vesnicemi projížděli loutkáři slavných dynastií, jako byli třeba Kopečtí nebo Maiznerové. Malé loutkové divadlo tehdy nesmělo chybět téměř v žádné české rodině či škole, ale stejně tak často se loutkové divadlo hrávalo v sokolovnách, tělocvičnách či v prostorách církví. Popularita loutkového divadla v Čechách a na Moravě vedla v 1. polovině 20. století k značnému rozšíření rodinných a spolkových loutkových divadel, pro něž byly sériově vyráběny loutky, dekorace a vydávány hry. Tato divadla s možností výměny kulis měla rozměry od malých titěrných scén až po velkorysé portály určené především pro divadelní činnost spolků či škol.
Nejznámějšími producenty průmyslových loutek byli Antonín Münzberg, Modrý a Žanda, firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou JEKA, pražské nakladatelství A. Storch syn a další. Podobně jako loutky ve dvacátých letech produkovaly loutkářské firmy i nová tištěná divadla s dekoracemi více formátů pro loutky různých velikostí. Autorem předlohy takového uceleného souboru jednotného výtvarného rázu býval často profesionální výtvarník. S firmou Antonín Münzberg například trvale spolupracoval šéf výpravy pražského Národního divadla, akademický malíř Karel Štapfer, akademický malíř Vít Skála tvořil dekorace pro firmy Modrý a Žanda a A. Storch syn, ilustrátor Artuš Scheiner pro nakladatelství J. R. Vilímka.
V současnosti jsou majiteli jedné z největší sbírek loutek v České republice Marie a Pavel Jiráskovi. Významným sběratelem loutek všeho druhu je pak i Milan Knížák.

Spejbl versus Drákula – hra ze Zlatého fondu Divadla Spejbla a Hurvínka, při které se i v roce 2024 diváci královsky baví stejně jako v době prvního uvedení před dlouhými padesáti lety respektive v roce 2014, kdy se inscenace vrátila na divadelní prkna v novém nastudování v interpretaci Martina Kláska. Poslední květnový den byla na programu Divadla S+H nová verze tohoto slavného muzikálu. V textech byly provedeny dílčí úpravy, ale scéna, loutky a písně zůstaly stejné jako v Kláskově nastudování z roku 2014. Proměnilo se ale loutkoherecké obsazení a zejména pak hlasy hlavních postav. Nově si diváci mohou tento kultovní klenot užívat naživo v interpretaci Martina Trechy a Jany Mudrákové. Oba mladí umělci své mluvičské kvality prokazují už od doby, kdy byli jmenováni novými protagonisty čtveřice hlavních postav, nyní to i pro ně ale bylo v lecčems odlišné, a tudíž i nové. Obzvláště pro Janu Mudrákovou byla interpretace náročná, protože postava paní Kateřiny v jejím podání dosud v ostatních hrách neměla téměř žádný prostor a nyní se musela "poprat" s velkou časovou dotací, kterou zde paní Kateřina má. Ale hlavně - na rozdíl od jiných her obsahujících především mluvené slovo, je měli diváci kromě mluvených dialogů možnost nyní slyšet i v obsáhlých pěveckých partech na nichž je tento swingově laděný muzikál z velké části postaven. Písně s novými hlasy byly nahrány ve studiu D S+H a přidány k původnímu nádhernému orchestrovému aranžmá Václava Zahradníka, jenž vzniklo v době uvedení první verze této hororové parodie. Kvalita zvuku byla velmi vysoká a rozhodně nebylo znát, že písně nebyly nahrány v nadstandardně profesionálně vybaveném studiu, ale ve skromnějších podmínkách, za což patří velké uznání divadelnímu zvukaři Petru Myškovi.
Určitý křest ohněm byla tato hra také pro nováčky divadelního souboru – Kateřinu Höferovou, která se chopila vahadla "Kuřete" alias Poulet Noir a Davida Boshe, který vodil Drákulu. Oba si vedli výtečně a divák určitě nepoznal, že je to pro ně jedna z prvních větších zkušeností s voděním marionet.
Jak již bylo uvedeno, obsahově hra vychází ze scénáře roku 2014, ale pozorný divák, který viděl inscenaci už vícekrát, tu a tam zaznamenal, že některé slovní narážky z původního nastudování ve hře nyní chyběly, jiné naopak přibyly. Jako například když si pan Spejbl pobrukuje melodii české hymny, kterou – jak se domnívá – právě nově složil a k němu se přidávají Hurvínek se Žerykem, tak Hurvínek v zjevné narážce na čerstvý titul mistrů světa v ledním hokeji konstatuje, že byla tato melodie nedávno hojně slyšet na zimních stadionech (zda šlo o připravený scénář či Martinovu pohotovou improvizaci, nám prozradil Martin ve svém osobním komentáři, který najdete na konci článku).
Celkovou kvalitu aktualizovaného provedení představení hodnotím velice vysoko a jsem si jist, že kdyby své nástupce v této legendární hře mohli slyšet Miloš Kirschner s Helenou Štáchovou, vysekli by jim hlubokou poklonu, jak zdařilý výkon předvedli. Velká gratulace směřuje i všem ostatním, kteří se na této inscenaci podíleli – od interpretů dalších postav, přes všechny loutkoherce až po mistra zvuku.

Hurvínek se svým taťuldou Spejblem byli za dobu jejich existence opakovaně vyobrazováni na nejrůznějších sběratelských předmětech. Není proto divu, že je najdeme také na poštovních známkách a dalších filatelistických cennostech. Poprvé se na známce objevili v roce 1961, kdy byla vydána kolekce pětice známek s loutkářskými motivy. Autorem výtvarného návrhu známky Hurvínka u glóbusu, kterému sekunduje Spejbl byl známý umělec Vojtěch Cinybulk. Známka v nominální hodnotě 60 haléřů byla vydána 20. června 1961. Vedle známek byla ve stejném dni emitována rovněž tzv. FDC příležitostní obálka (obálka prvního dne) s motivem Hurvínka.
Podruhé se Hurvínek na poštovní známku dostal v květnu roku 2009 v sérii Dětem. Cena této známky byla 10 Kč. Výtvarný návrh vytvořila Hana Čápová, autorem rytiny byl Miloš Ondráček. Při této příležitosti byla vedle známek a sešitku s potištěnými kupony s dalšími třemi protagonisty Divadla S+H (Máničkou se svou bábinkou a pejskem Žerykem) vydána rovněž FDC obálka. Na přítisku v levé části obálky vztahující se k námětu známky je zobrazena celá dřevěná rodinka včetně Žeryka.
Hurvínka pak najdeme také na několika dopisnicích a poněkud překvapivě rovněž na rakouském razítku vydaném při příležitosti 20. loutkového festivalu Internationale Puppentheatertage. Ten se koná v dolnorakouském městečku Mistelbach an der Zaya a byl to právě Hurvínek, který v roce 1998 ozdobil tento filatelistický předmět. Všechny zmíněné předměty a detaily k nim si můžete prohlédnout v odkazu.

Tak tohle jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Ani napodruhé!
Před čtyřmi měsíci uvedlo divadlo S+H ve spolupráci s Janáčkovou operou Národního divadla Brno novou divadelní hru pro děti a dospělé Hurvínek prodává nevěstu, která od doby svého uvedení na scénu zaslouženě slaví jeden úspěch za druhým. A neděje se tak jen kvůli výtečně dobře zvolenému opernímu tématu Prodaná nevěsta a jejímu preciznímu načasování na letošní výročí 200 let od narození Bedřicha Smetany, ale především kvůli vizionářskému převedení této slavné venkovské opery do světa pohyblivých loutek. Tento skvělý nápad a ztvárnění v podání autorské dvojice Patricie Částkové a Hany Mikoláškové si prostě zaslouží ještě jeden podrobný rozbor.
Měl jsem možnost být na podzim v Brně na premiéře přestavení v Redutě na velké operní scéně, a tak jsem si nemohl nechat ujít ani naprosto vyprodanou premiéru 16.3. v Praze na malé scéně v Divadle Spejbla a Hurvínka v Dejvicích. Moc mě zajímalo, jak se zpěváci a herci „poperou“ s omezeným prostorem, který budou mít na scéně k dispozici. A musím přiznat, že se jim to podařilo naprosto skvěle. Hurvínkovo pojetí Prodané nevěsty jsem znal už od podzimu, a proto jsem nečekal žádná velká překvapení na scéně nebo v textech, přesto mě Hurvínek zase mile překvapil.
Už jen ta skutečnost, že se v divadle dočasně zrušila první řada sedadel a prodloužila se tím forbína, tedy přední okraj jeviště, aby se mezi oponu a hlediště vešel čtyřčlenný živý orchestr a nenásilně se tím rozšířil prostor jeviště, považuji za chytré a nápadité řešení. Nebo samotné uvítání diváků slavnostním moravským přípitkem, který rozlévali po malých kalíšcích dva uvaděči převlečení do jednoduchých moravských krojů, aby jím hned „zatepla“ osvěžili diváky v sedačkách, mě potěšil. „Čekáte slivovici? To určitě, vždyť jsou tady i děti, bezinka to jistí“. S přípitkem nebo bez, vřelé uvítání diváků znamenalo jediné, hlediště tím hned zdomácnělo a já si v divadle začal připadat více jak doma s rodinou nebo mezi přáteli než na slavnostním představení divadla.