nejstarší z 1.5.2004
Rubrika: fan web
"Milí přátelé Divadla Spejbla a Hurvínka. Dovolte mi, abych i já poděkoval za Vaši dlouholetou přízeň, kterou nám, a především naší dřevěné rodince, projevujete. Nesmírně si vážíme vaší energie, chuti a nadšení, máme radost z každého vašeho ohlasu, zprávy a postřehu, který s námi sdílíte a tím udržujete zájem o naše hrdiny živý. V tento moment sice končí oficiální činnost klubu Hurvajz, abychom se mohli plně soustředit na nadcházející velké plány divadla v nejbližších dvou letech, věřím však a jsem přesvědčen, že k Hurvínkovým narozeninám nadělíme nejeden dárek nejen Hurvínkovi, ale i vám, našim milým fanouškům.
Zároveň bych na tomto místě rád poděkoval Pavlovi Outlému, který pro vás tento zpravodaj několik let pečlivě připravoval, vybíral neuveřejněné fotografie z archivu a vždy s vámi laskavě a čile komunikoval. Dovolte mi, abych vám všem popřál co nejhezčí čas ve společnosti naší rodinky a budeme se na vás vždy těšit v Divadle Spejbla a Hurvínka u všech příležitostí, které pro vás, naše milé diváky, připravujeme. Děkujeme za vaši přízeň."
S motivy kreseb Vojtěch Cinybulka vznikly někdy okolo roku 1950 rovněž tři druhy destičkových skládanek se Spejblem a Hurvínkem. Dvě verze těchto skládanek, taktéž s využitím fotek sbírkových předmětů z Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, jsme rovněž přidali na web. Cinybulkovy skládanky uvedlo na trh pražské výrobní družstvo Směr, které sídlilo v Praze 1.
Vojtěch Cinybulk (* 10. srpna 1915 Praha – † 6. února 1994 Praha) byl významným autorem, který rovněž tvořil pro Spejbla s Hurvínkem. Právě tento loutkář, grafik, ilustrátor, autor loutkových her (pro D S+H napsal "nehurvínskovou" hru Pyšná basa), návrhář kostýmů, plakátů či loutkářských scénografií se Skupou v roce 1952 založil loutkářskou katedru při Divadelní fakultě Univerzity Karlovy. Dlouhá léta rovněž spolupracoval s Ústředním loutkovým divadlem v Praze jako samostatný výtvarník a externí scénograf. Podílel se také na festivalu Loutkářská Chrudim, kde působil jako porotce. Cinybulk nejenom, že tvořil různé zajímavé kresby s S+H, z nichž část si můžete prohlédnout rovněž v naší galerii, ale ilustroval také několik knih (např. O Spejblovi a Hurvínkovi, Hurvínek hledá Žerýka) či omalovánek se Spejblem a Hurvínkem a je rovněž autem výtvarného návrhu na poštovní známku s S+H vydanou v roce 1961. Z jeho dřevorytů je patrně nejznámější plačící Hurvínek choulící se ke Spejblovi, který se často používá jako doprovodný obrázek na smuteční oznámení.
Jan Malík na sňatek vzpomínal ve své knize Národní umělec Josef Skupa takto: "Dnem 30. dubna 1919 stal se Skupa středoškolským profesorem kreslení a sotva se sešel rok s rokem, Josef Skupa se oženil. 12. června 1920 si do nového bytu na Petákově náměstí č. 2 odvážel Jiřinu rozenou Schwarzovou, v níž našel nejen vzácně harmonující celoživotní manželskou partnerku, ale také inspirující a platně tvořivou divadelní spolupracovnici". Jejich manželství zůstalo sice bezdětné, o to víc se však Skupova žena nadchla pro manželovo divadlo a v jeho činnosti jej všemožně podporovala - pomáhala mu s přípravou scény, mnoho let byla vodičkou Hurvínka a také napsala několik divadelních her. Autorkou či spoluautorkou byla třeba inscenací Opožděná nadílka (1958), Hurvínkovy zimní radovánky (1953 a 1946), Hurvínek a Spejbl na letním bytě (1947), Hurvínkovy prázdniny (1939), O hodné Máničce a neposlušném Hurvínkovi (1934), Hurvínek a Spejbl na letním bytě (1933) či Když se čerti ženili (1931).
Po manželově boku Jiřina Skupová věrně stála až do konce Skupova bohatého života. V době před jeho úmrtím, kdy se její choť potýkal se zdravotními problémy a začalo se přemýšlet o dalším osudu divadla, Jiřina Skupová soudila, že po by Skupově smrti divadlo – coby jeho výtvor – mělo skončit. Proti byl tehdy Miloš Kirschner, který – jakožto zdatný Skupův alternant v dvojroli Spejbla a Hurvínka – chtěl spolu s ostatními mladými herci v činnosti pokračovat. Spor nakonec rozhodl sám Josef Skupa, když krátce před smrtí oficiálně jmenoval Kirschnera svým nástupcem. Jiřina Skupová toto manželovo rozhodnutí, ač nerada, akceptovala a dokonce pak po manželově smrti působila v letech 1957 až 1962 jako ředitelka divadla.