Rubrika: média tisk

"Komiks je umělecké médium, někdy označováno jako „deváté umění“, ve kterém jsou za sebou chronologicky uspořádány kresby nebo jiná zobrazení s případným doprovodným textem v cílených sekvencích. Dohromady tedy vytvářejí celek, nejčastěji příběh. Jednomu obrázku, který většinou zachycuje jeden okamžik, se v komiksové terminologii říká panel." Toliko definice z Wikipedie. Píšeme o tom proto, že tento typ tvorby se nevyhnul ani Spejblovi s Hurvínkem.
Jedním z prvních dohledatelných komiksů se Spejblem a Hurvínkem, možná dokonce úplně prvním, bylo v roce 1964 kreslené blahopřání Radko Hakena uveřejněné v časopisu Mateřídouška. Otištěno bylo na poslední stránce ve dvacátém ročníku oblíbeného magazínu pro nejmenší děti jako připomínka kulatého výročí vydávání tohoto časopisu.
V porevolučních letech naši dřevění hrdinové spojili své jméno s propagací jogurtů značky Danone. Jednou z forem spolupráce byl i kreslený komiks nazvaný „Spejbl a Hurvínek objevují Danone", jenž vycházel v časopise ABC v sezóně 1993/94. Celkem vyšlo 24 dílů, v každém čísle časopisu jeden. Šlo o reklamní seriál využívající oblíbených loutek pro propagaci jogurtu Danone, který ukazoval, že Hurvínek z prázdných jogurtových kelímků dokáže vyrobit takřka cokoli. Text k němu psal Rudolf Baudis a kresbou jej doplnila Naďa Sotáková.
Komiks nechyběl ani v časopisu Hurvajz, který vycházel v letech 1997-97. Texty k němu psala Helena Štáchová a obrázky doplnila Naďa Sotáková. Většinou šlo o příběhy na motivy večerníčkového cyklu "Hurvínkův rok". Některé obrázky komiksu byly koncipované jako omalovánky (určené na dokreslení). Šlo celkově o 22 příběhů; kromě nich vyšlo i 7 krimi hádanek "Na stopě". Část z těchto komiksů následně vyšla znovu o několik let později jako součást tří sešitů s názvy Dobrodružství s Hurvínkem. V magazínu Hurvajz vycházely také kreslené příběhy o dějinách a pověstech, kde byli Hurvínek a Mánička komentátory děje v úvodu a na konci příběhu.
V roce 2009 započala spolupráce D S+H s deníkem Metro. Zde v pátečním vydání týden co týden vychází strip s jednoduchým krátkým Hurvínkovým komiksem. Scénáře píše Denisa Kirschnerová resp. nově Janka Ryšánek Schmiedtová, kresbu má na starosti Tomáš Chlud, který dokázal Hurvínkovi a dalším postavám vtisknout moderní vzhled, aniž by sklouzával k laciné aktualizaci. Později se komiksy v měsíčních intervalech začaly objevovat také na facebookovém profilu D S+H.
Patnáct komiksových příběhů z pera Denisy Kirschnerové s ilustracemi Tomáše Chluda popisující život v zákulisí říše loutek pak vyšly knižně v publikaci Šmankote, jenž byla dána do prodeje v roce 2007.
My vám na nově vytvořené stránce tyto komiksy nabízíme k nahlédnutí. Pokud víte ještě o nějakém dalším, budeme rádi za doplnění.

Setkáváme se v Divadle Spejbla a Hurvínka, kde nás David Janošek – herec, scénograf, ale také umělecký šéf Divadla S+H v jedné osobě – seznamuje v zákulisí s legendárními loutkami. Nadšení z legend brzy vystřídá nadšení z toho, kolik inspirace David dokáže předat skrze jeden rozhovor. Jeho láska k divadlu a radost z tvůrčího procesu v týmu je totiž nakažlivá. Kudy směřovaly jeho první divadelní kroky? Jak se dostal od herectví ke scénografii? A kdy se zamiloval do Spejbla a Hurvínka? Nechte se vtáhnout do jeho snového světa bez hranic s námi!
Rozhovor s Davidem Janoškem publikovaný v časopise Atelier 205, což je školní časopis Divadelní fakulty JAMU, připravily Sára Matůšová a Terezie Fojtová.

Hurvínek se již krátce po svém prvním uvedení na divadelní prkna stal miláčkem publika a rovněž novináři se o něm, a jeho duchovním otci Josefu Skupovi, v tisku vyjadřovali velmi pochvalně. Pojďme se podívat na jednu z dobových kritik od profesora Dr. Jindřicha Vodáka nazvanou "Večer Hurvínkův" publikovanou 8. června 1929 v Českém slově:

"Hned tak se opravdu neuvidí, aby pouhá loutka byla s tou vášnivostí zbožňována jako Hurvínek; jeho zjev budí v hledišti pokaždé takový závan živelné radosti, že celé ovzduší zdá se být naplněno jásavými vítacími pozdravy. Řekli byste, že je pro obecenstvo docela živým, dýchajícím človíčkem, s kterým si všichni touží vesele a srdečně pohovořit jako s nejmilejší blízkou bytostí, jako s osvědčeným přátelským těšitelem, přinášejícím úlevu. Jistě z valné části zvítězil Hurvínek hlavně svýma velkýma pohyblivýma očima, něž se soustřeďuje celá postava, jakoby se jimi nemohla ani dost vynadívat na podivný svět, který ji stále uvádí v tázavý úžas; je v nich tolik duševního, ven se deroucího života, že skoro úplně mizí dojem loutkovitosti. Druhá část Hurvínkova úspěchu vyplývá z jeho pokorného, útlého, krotkého dětství, které se ozývá v tenkém, slabém, couravém hlásku, jakoby v něm tajilo stopy ušlápnutého nebožáctví a jakoby jím stále prosilo o milost nebo šetrnost; láska k Hurvínkovi jest trochu také politováním a soucitem, je upřímným povzbuzením, aby se nebál, že najde vždycky dost těch, kdož se ho ujmou a zastanou.

Ale ovšem to pokorné dětství by nezmohlo vše, kdyby Hurvínek se nad ně nepovznášel rozmyslným klidem, jenž se nedá ničím porušit. Oba, i on basový, loudavý, tahavý, bručavý otec Spejbl, jsou dva vzory chudým duchem, kteří se dokonale smiřují se svou duševní chudobou, protože vědí, že mají při ní dost mazané chytrosti a skrytého vtipu, aby dovedli pobavit panstvo ve svůj prospěch. Opustili zásadně ovšednělou, přežilou, vyčichlou starobu a vrhli se horlivě na módní, revuální novoty, aby jim otevřeli vstup na loutkové jeviště a aby světle dokázali, že i ono je schopno časového vývoje. Hurvínek bláznivě jezdí na bláznivé koloběžce či rychloběžce, Hurvínek zuřivě oběma rukama vyklepává na xylofon báječná hudební čísla a to znamená, že loutka nabývá nebývalé hybnosti, čilosti a rušnosti, že se řítí sem tam jevištíčkem se všemi příznaky závodního jezdce, že divokými rozmachy sleduje na nástroji věrně celé rozložení tónů až do komických výpadů varietních umělců. Podobně je tomu u Hurvínkova otce, když zpívá kuplety, když hraje na saxofon, když u radiového přístroje poslouchá motanici dvojího proplétajícího se vysílání, když zkouší hocha z počtů, mluvnice, náboženství; vězí za tím škrablavým tatíkem někdo, kdo umí výborně hrát hlasem, různými zvuky i postoji podle našich revuálních předáků, a zejména poslouchání pomíchaného rozhlasu je podáno němou hrou tak, že to svým zmodernisováním loutky překvapí. Úroveň loutkového jeviště se tu proti dřívějšku značně zvyšuje a dostupuje až k vybrané, jemné salonnosti v zpěvácích, tenoristovi a sopranistce, kteří zpívají a hrají se vší nyvou sentimentalitou zpěvu i poetickou ladností pohybů. Půvabu a kouzla je u nich více než v našich revuálních divadlech, poněvadž všechno, i dekorace, je snivější, luznější, tišší, odhmotněnější svou drobností."

V minulém čísle časopisu Loutkář bylo avizováno, že obsáhlý materiál věnující se Divadlu Spejbla a Hurvínka bude v dalším vydání pokračovat rozhovory Luďka Horkého s hlavními tvářemi divadla – těmi současnými, ale i těmi minulými. Mezi ty minulé patří interview s Martinem Kláskem a také otevřená zpověď Ondřeje Lážnovského, které doplňují rozhovory s uměleckým šéfem souboru Davidem Janoškem a novou kmenovou režisérkou dejvické loutkové scény Jankou Ryšánek Schmiedtovou.

Zatímco Martin Klásek se v rozhovoru ohlíží za svými začátky, uměleckým působením, bilancuje svou bezmála padesátiletou kariéru v D S+H a okrajově zmiňuje nástupnictví v interpretaci obou hlavních mužských figur, Ondřej Lážnovský otevřeně a občas i poměrně kriticky hovoří o uměleckém nesouladu s vedením divadla, který se rozhodl řešit odchodem.

David Janošek čtenářům představuje své činorodé aktivity a detailně rozvíjí pohled na to, kam by se chtěl s divadlem umělecky ubírat, a to jak ve vztahu k novým autorům, ale také výrazně větší otevřenosti dnešní době. Divadlo by se podle jeho názoru nemělo bát hledat nové způsoby při vyjadřování a mělo by lépe balancovat mezi tradicí a inovací tak, aby se stalo opět centrem marionetářské tradice. Ale ne ve smyslu živého muzea, ale jako laboratoře hledající, jak loutky posunout ve výrazu dál. Hovoří také o tom, co předcházelo tomu, než se z něj stal umělecký šéf, ale i o tom, jak dochází k předávání marionetářského umění a zkušeností. V rozhovoru vyjadřuje lítost nad odchodem Ondřeje Lážnovského a současně se velmi pochvalně vyjadřuje o Martinovi Trechovi, který je jedním z nově nastupujících hlasů S+H.

Na závěr přináší časopis Loutkář rozhovor s novou kmenovou režisérkou Divadla Spejbla a Hurvínka Jankou Ryšánek Schmiedtovou, kterou do D S+H přivedl David Janošek. Někdejší umělecká šéfka ostravského Divadla Petra Bezruče není v loutkářském světě neznámá – několikrát režírovala v brněnské Radosti i v ostravském Divadle loutek. Janka Ryšánek Schmiedtová poodhaluje své plány z hlediska budoucí tvorby ať už je to příprava nového vánočního představení, úmysl více propojit loutky s důležitými dějinnými okamžiky a postavami historie nejenom z České republiky, nebo otevírání různých témat související s dnešní nepřehlednou dobou a složitým světem. Chce se věnovat nejenom rozvoji dětských her, ale i těm určeným pro batolata a nově rovněž i rodinným inscenacím, jenž osloví stejnou měrou jak rodiče, tak i jejich malé i odrostlejší děti. Má za úkol rozbít ustájené představy a stereotypy, které se Divadlem S+H pojí, aby se legenda jménem S+H nestala muzeální vzpomínkou, ale naopak pro ní s respektem a zároveň i odvahou našla pevně ukotvené místo.

Časopis Loutkář je nejstarší loutkářský odborný magazín na světě, který vychází s pauzou válečných let od roku 1912 dodnes. Je tak vlastně živou kronikou českého loutkového divadla a jelikož i historie Spejbla a Hurvínka sahá velmi hluboko do minulosti, není divu, že se v něm za dobu existence tohoto časopisu nejednou objevili i naši lipoví hrdinové. V posledním vydání č. 3/2022 je S+H věnováno hned patnáct stran! Na třech z nich najdete rozhovor Luďka Horkého se sourozenci Kirschnerovými, kdy se společně zamýšlí nad tím, zda je S+H dar při prokletí. V rozhovoru odhalují některé doposud nezveřejněné plány a výhledy do budoucna. Otázky směřují i na výběr Davida Janoška uměleckým šéfem souboru a zdůvodnění, proč tuto pozici nezastává například Ondřej Lážnovský. V obsáhlém zamyšlení se pak stejný autor do detailů zabývá tvorbou S+H od jeho počátků, přes hledání vhodných autorů až po analýzu jednotlivých představení, která jsou aktuálně na repertoáru Divadla S+H. Článek se nevyhýbá ani citlivějším tématům jako je například držení ochranné známky v rukou Denisy a Mikiho Kirschnerových, okrajově zmiňuje i odchody donedávna hlavních interpretů (Ondřej Lážnovský, Marie Šimsová a Martin Klásek). Právě s nimi slibuje autor v dalším vydání Loutkáře rozhovory. Každopádně, byť je text zčásti kritický, ve své podstatě vyznívá ve prospěch Divadla S+H a jeho tvorby pozitivně. Tak neváhejte a vydejte se pro nové číslo tohoto loutkářského magazínu. K dostání je mimo předplatné také na několika prodejních místech.