Aktuality

Loutkoherec Michal Barták oslavil 10. července loňského roku významné životní jubileum. Toho využil magazín Loutkář a několika jeho současných, ale i minulých spolupracovníků se na tohoto dvorního Hurvínkova vodiče vyptal. Gratulace a zdravice otiskl v posledním vydání časopisu Loutkář č. 4/2024. Mezi gratulanty nechybí jeho současné kolegyně: loutkoherečky Zita Morávková a Michaela Jandlová, ale ani jeho bývalí spolupracovníci: Martin Klásek, dlouholetý interpret Spejbla a Hurvínka, Šárka Kavanová, herečka českobudějovického Malého divadla, nebo Marie Šimsová a Ondřej Lážnovský. Všichni se jednomyslně shodují, že Michal Barták je v tom nejlepším slova smyslu doslova "úkazem" v loutkoherecké branži. Všechna ta krásná a upřímná slova na jeho adresu dokresluje výňatek ze zdravice Michaely Jandlové: "Je to dobrá duše divadla, je milý, laskavý, stále usměvavý, empatický, velmi spolehlivý, skromný, stále plný energie, velmi inspirující a ochotný, pro druhé by se doslova rozkrájel. Jen co ho v divadle slyším, mám úsměv na tváři." Tato slova jistě potvrdí každý, kdo se s tímto Panem loutkohercem někdy setkal.

Dnes je to také rovných 55 let co do loutkářského nebe odešel plzeňský rodák a Skupův spolupracovník Jan Vavřík-Rýz. S mladým Josefem Skupou se poprvé potkal v roce 1919 v kabaretu U Svobodů. Tomu se líbily Vavříkovy hlasové parodie a karikatury a pozval ho do divadélka Feriálních osad. Zde byl položeny základy jejich budoucí mnohaleté úspěšné spolupráce. Do svého divadla Skupa Vavříka přizval natrvalo v roce 1936, který se tak stal prvním angažovaným loutkářem. Se Skupou spolupracoval s krátkou okupační přestávkou 17 let. Pro jeho divadlo vytvořil řadu loutek. Uvádí se, že jich bylo okolo 130. Roku 1938 vyrobil loutku paní Drbálkové, kterou sám vodil i mluvil. Zpravidla hrála záporné role, ale podobné postavy starých upovídaných žen se pak ve hrách objevovaly často a o řadu let později na jejich základě vznikla Mániččina bábinka paní Kateřina. Po mnichovské dohodě byl spoluautorem výpravy hry Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích, v níž se domovnice Drbálková snaží uzurpovat moc ve Spejblově domě. Hra je zřejmou alegorií mnichovských událostí a byla tehdy jedním z nejstatečnějších počinů české kultury. Jan Vavřík-Rýz tvořil další a další loutky: Kocourkovské učitele, Tamburaši, Cvičené prasátko, Balalajkáři či Šumaři... Jan Vavřík-Rýz z velké části stál za tzv. nehurvínkovským repertoárem Divadla S+H uváděným v 50. letech 20. století. Od Skupy odešel v roce 1953. V roce 1958 onemocněl, odešel do invalidního důchodu a aktivně se loutkám už nevěnoval. Zemřel v lednu 1970 v nemocnici na Karlově náměstí v Praze.

Soubor Divadla Spejbla a Hurvínka se od ledna rozšířil o dvě nové tváře. Jsou jimi Jiří Krupica a Adam N. Joura. Zkušený herec a moderátor Jiří Krupica je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, který prošel angažmá v Divadle Polárka, Divadle loutek Ostrava i Těšínském divadle. Mimo divadlo moderuje v rádiu a je k vidění v řadě rolí v kinech a na televizních obrazovkách. Absolvent brněnské Konzervatoře, herec Adam N. Joura je vášnivý folklorista a moderátor z Kunovic u Uherského Hradiště, jenž má za sebou čtyři sezóny v Divadle Šumperk. Spolupracoval také s dětským Divadlem Scéna ve Zlíně a v současnosti jej můžete vidět ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Rád se také věnuje zpěvu, folklornímu tanci a jízdě na koni.
Přijďte se podívat, jak se jim povede na prknech Divadla Spejbla a Hurvínka. Už teď víme, že spolu s našimi oblíbenými postavami vykouzlí spoustu skvělých zážitků pro malé i velké diváky. Fotky nových členů souboru pořídil Peter Paleček.

Dnes už téměř zapomenutá hra pro dospělé diváky Amorkovy rozmary měla premiéru před rovnými 95 lety: 18. ledna 1930. V této revue, kterou společně napsali Josef Skupa, Frank Wenig, Jiří Vopršal a Josef Machoň, a která přinášela osvědčené náměty klasického repertoáru tehdejší divadelní tvorby, zaznělo rovněž několik slavných písní, které pak byly vydány i v audiopodobě. Jde zejména o známý dvojzpěv Spejbla s kurtizánou, ve kterém si s nemalým potěšením pěvecky společně zažertovali Josef Skupa s Annou Kreuzmannovou. Spejbl se v něm představuje jako rozvášněný milovník, který je při hrátkách s přítulnou společnicí Ramonou přistižen bdělým Hurvínkem. Píseň vzniklá na motivy anglické verze "I lift up my finger" byla natolik populární, že byla stejnými interprety téhož roku nahrána na šelakovou gramodesku. Na klavír v ní oba umělce doprovázel Antonín Kuncman, který byl zároveň režisérem divadelní inscenace. Nahrávku pak v roce 1972 Supraphon znovu zařadil také na kompilační LP desku Jak je neznáme aneb známí herci jako zpěváci. A chybět samozřejmě nemohla ani na pětidílném CD kompletu Skupových nahrávek Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy.
Druhým songem z této revue pak byl duet Spejbla s Hurvínkem Láska tateří, parodující Mottlovu tklivou dobovou písničku Maminko, mámo, v němž Hurvínek svému taťuldovi klade otázku, jak k němu vlastně přišel. Tato píseň s textem Josefa Skupy se objevila také v televizním vysílání, například jako součást pořadu Spejblovize, kde si jí můžete poslechnout.
Významnost obou písní podtrhuje divadelní historik Pavel Grym ve své knize Klauni v dřevácích (1988): „Svými náměty i slovesnou úrovní patří obě písně ke zlatému fondu divadla; i proto, že tak výmluvně a vtipně zachycují výrazné dobové rysy obou hrdinů.“ Totéž se dá zcela jistě říci o foxtrotu Rudolfa Kubína ze stejné doby s názvem Rukulíbám, milostpaní. I ten byl vydán na gramodesce, a to dokonce ve dvou verzích: poprvé jen s orchestrem, podruhé i se zpěvem. Kubínova píseň z filmu Spejblovo filmové opojení (1931) se těšila oblibě i o mnoho desítek let později - např. v roce 1993 ji v televizním pořadu Zábava do každé rodiny přezpíval Miloš Kirschner.

Divadlo Spejbla a Hurvínka spustilo předprodej vstupenek na dubnová vystoupení. V tomto měsíci má v plánu odehrát celkově 24 představení. Vzhledem k tomu, že touto dobu bude kvůli rekonstrukci už působit v nedalekém Grand Hotelu International, nemalá část z nich se odehraje mimo Prahu na zájezdovém turné po České republice. S inscenací Hurvínek a nezvaný host v dubnu vyrazí do středočeských Neratovic, Kutné hory a Kuřimi. Celkově třikrát pak budou moci diváci v jihočeském Táboře v dubnu zajít na hru Spejbl, Hurvínek a já, jednou ji uvidí v Lanškrouně (26.4.) a o den později i v České Třebové.
Do dočasného hotelového azylu budou moci diváci zajít v první půlce dubna celkově 6x na hru Hurvínkova cesta do Tramtárie, 3x na inscenaci Hurvínkův popletený víkend a 2x bude k vidění Hurvínek a nezvaný host. Na repertoáru bude i miminí inscenace Hurvínkovo moře snění - ta je ale už beznadějně vyprodaná. Za vstupenky na představení uváděná v Grand Hotelu International zaplatíte za místa od první do šesté řady 270 Kč, resp. 220 Kč za sedadla v 7. až 13. řadě.

Hurvínek – slavná loutková postavička, která rozdává radost dětem i dospělým již téměř sto let. Není proto divu, že po ní byl pojmenován nejeden živý tvor či výrobek. Zřejmě každý někdy slyšel o osobním automobilu Z 6 vyráběném ve 30. letech minulého století brněnskou firmou Československá zbrojovka, který dostal přezdívku Hurvínek, nebo motorovém osobním vlaku řady M 131.1, jemuž se lidově říká rovněž Hurvínek. Ale věděli jste, že se dřevěná postavička proměnila i do šimpanze, který se proslavil dokonce i ve filmu?
Na první stopu jsme narazili v hlubinách rozhlasového archivu. V srpnu 1957 byla na vlnách Československého rozhlasu Praha v pořadu „Neobvyklé setkání“ z cyklu „Poznáváme tajemství přírody“ odvysílána reportáž z pražské zoologické zahrady o šimpanzovi jménem Hurvínek. Reportážní pásmo připravil redaktor Tomislav Neklan za spolupráce dr. Zdeňka Veselovského a Josefa Krále. Další informace se pak můžeme dozvědět přímo z webových stránek pražské ZOO, kde se píše: "V 50. letech se v zoo vystřídalo celkem pět šimpanzů. První byla v roce 1950 samička Moke. Po příchodu žila v domácnosti manželů Martincových a teprve později se přestěhovala do nově vybudovaného pavilonu opic. Po ní následovala samička Zuzana (1952–1954) a poté dvojice Hurvínek a Mánička. Zatímco Hurvínek žil v zoo 9 let, Mánička jen necelé dva roky. Poslední z pětice byla samička Helenka, která se připojila k Hurvínkovi v roce 1954 a dokonce ho o rok přežila." Text je pak doplněn i archivní fotkou Hurvínka společně s dr. Šírem, kterou připojujeme i k tomuto článku.
Ještě podrobnější informace o opičím Hurvínkovi, včetně příhod o jeho útěku, se lze dočíst v knize „Všední den v pražské ZOO“, kterou napsali Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Jiří Volf (Albatros, 1990). V knize, která nabízí plno zajímavostí o fungování ZOO okořeněné vyprávěním ošetřovatelů včetně informací o zvířatech, se šimpanzovi Hurvínkovi autoři věnují docela podrobně. Pojďme si je s využitím citace z knihy připomenout.