Aktuality

V pátek 6. prosince 1974 byla v Divadle Spejbla a Hurvínka na tehdejší domácí scéně v pražských Vinohradech na programu fantastická pohádka Josefa Skupy a Franka Weniga Hurvínek mezi broučky. V tomto již pátém nastudování oblíbené dětské hry se představila nová generace loutkoherců. Nováčky v souboru Martina Kláska, Reného Hájka a Květoslavu Plachetkovou v rolích doktora Fausta doplnili Radko Haken a Miroslav Huňka, jenž ztvárnil ducha. Zejména pro Martina Kláska byla tento den opravdu výjimečným, neboť si odbyl premiéru coby Spejbl a Hurvínek. Divadelní archivář Pavel Grym k této významné události ve své publikaci Klauni v dřevácích (1988) uvádí: "Ve vitríně v předsálí divadla objevilo, podobně jako na jaře 1956, prohlášení ředitele divadla - teď už ne Skupy, ale Miloše Kirschnera -, že se v rolích Spejbla a Hurvínka poprvé představí nový interpret; teď už ne Miloš Kirschner, ale ještě ne osmnáctiletý Martin Klásek. Po Kláskově prvním pokusu následovala dlouhá pauza, v níž si odbýval základní vojenskou službu a sbíral další zkušenosti, ale začátek to byl, a slibný."
Před několika málo dny tomu tak bylo rovných 50 let, kdy Martin Klásek propůjčil oběma figurám svůj hlas. S Milošem Kirschnerem začal pravidelně alternovat až v roce 1982 - zprvu jen v dětském repertoáru, později i v představeních pro dospělé. V roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, se stal již třetím otcem hlavních protagonistů divadla a zůstal jím až do konce roku 2021, kdy své angažmá v Divadle S+H ukončil. Po něm na krátký čas obě mužské role převzal Ondřej Lážnovský, nyní ve šlépějích svých předchůdců znamenitě pokračuje Martin Trecha.
Výkon Martina Kláska, stejně jako jeho dvou mladých kolegů, Pavel Grym ocenil ve zmíněné knize: "Klásek pro začátek dobře odposlouchal Kirschnera a uplatnil i první náznaky samostatného projevu. Při odlišných hlasových dispozicích a při svém mládí se ještě dost těžce potýkal se Spejblem, ale jeho Hurvínek už potvrzoval správnost Kirschnerovy volby nabídnout mimořádnou příležitost právě tomuto mladému herci. Platilo to i o René Hájkovi, který vedle medově a rozšafně mudrujícího Čmeláka zvládl i rozjíveného Pavouka, přemlouvajícího nakřáple skřehotavým hlasem Bábulinku, v níž Květa Štálová (pod pseudonymem Špačková, později provdaná Plachetková) osvědčovala schopnost něžného hlasového ztvárnění bezelstného údivu, teskného smutku i něhy." Zatímco Martin Klásek se rozhodl pro divadelní odpočinek, René Hájek i Květa Plachetková jsou i po více než padesáti letech stále členy divadelního souboru.

"Copak hlas, ale herecký projev Spejbla a Hurvínka byla výzva," říká Martin Trecha, který se stal interpretem obou hlavních postav v pouhých dvaceti letech. „Počítalo se mnou až do budoucna, ale stalo se to takhle,“ usmívá se loutkoherec. Co všechno tento sympatický a nesmírně talentovaný mladík prozradil Alex Mynářové si můžete poslechnout v rozhovoru v pořadu Alex a host na vlnách Českého rozhlasu. Moderátorka se ho bude ptát například na to jak se popasoval s moravským přízvukem, jak Hurvínek se Spejblem prožívají Mikuláše a jak se chystají na Vánoce nebo kdo štěká Žeryka.
Jako dítě ho postavičky Spejbla a Hurvínka nechávaly chladným. „Až když jsem si začal sám vyrábět loutky, tak mě to zaujalo. Marionetami jsme proslulí. Na základě toho jsem začal poznávat ty příběhy a pochopil, jak je to skvělé.“
Pro loutky se nadchl tak, že ve 14 letech napsal Heleně Štáchové, která byla hlasem Máničky a paní Kateřiny. „Řekla ne.“ Martina Trechy se ale ujal Martin Klásek, který v Divadle Spejbla a Hurvínka dělal uměleckého šéfa. „Ukázalo se, že na loutky talent mám, i když práce to byla. Nespěchalo se, počítali se mnou do budoucna. Jenže předchozí interpreti z divadla náhle odešli, takže to přišlo dřív, než jsme všichni čekali.“
Největší výzvou byl pro něj hlas oblíbených postaviček. „Barva hlasu postupně přicházela. Neměl jsem ale žádné herecké zkušenosti a ty mi v těch hlasech strašně chyběly. Hlavně u Spejbla – bylo mi dvacet a měl jsem dabovat padesátiletého pána. Na začátku jsem si taky myslel, že stačí jen hlas, ale to je asi ta nejmenší část z toho všeho. Musíte v tom umět i hrát.“
Popularita Spejbla a Hurvínka je celosvětová a úspěchu se těší už po mnoho generací. „My nikdo přesně nevíme, čím to je, ale jedna z možností je, že mezigenerační neporozumění tady bude vždycky. V každé době a v každé zemi. A asi je i zvláštní, že tam není ta maminka. Hlavní postavy jsou táta a syn a nějak si spolu musí poradit.“
Během představení sleduje reakce publika, hlavně dětí. „To je pro mě strašně důležité. Děti jsou upřímné, a když se jim to nelíbí, dají vám to hned najevo. Začnou dělat ruch. Tak my třeba začneme šeptat, abychom zase zaujali jejich pozornost. Ale nemusíme to zabrat vždycky,“ usmívá se.
Martin Trecha není jen loutkoherec a hlas Spejbla a Hurvínka, ale také hudebník. Učarovala mu příčná flétna. „Vyrůstal jsem ve vesnici v Petrově a ve Strážnici byly cimbálky. Flétnu mi jednou přinesla paní učitelka a já jsem si řekl, že to je přesně ten nástroj. Mám strašně rád nástroje. Doma už mám i harfu, klavír, xylofonky. Na Moravě máme amatérský soubor, kde hrajeme, ale mám to hlavně pro svojí radost.“

Do studia Českého rozhlasu Rádia Junior zavítaly dvě herečky z Divadla Spejbla a Hurvínka - Michaela Jandlová loutku Máničky vodí a druhá - Jana Mudráková - ji mluví. Přijde s nimi do studia i Mánička? Co nám prozradí o rodinných vztazích Hurvínka? A co má Mánička nejradši? Klub Rádia Junior moderuje Jana Rychterová.

S nastupujícím adventním časem pro vás mám tip na chytrou vánoční inscenaci pro malé i velké diváky a jejich doprovod: Divadlo Spejbla a Hurvínka uvedlo v listopadu novou inscenaci Hurvínkova vánoční záhada. Zaběhnuté divadelní pořádky kreativně bourá režie Janky Ryšánek Schmiedtové, která je kmenovou režisérkou divadla.
Hurvínkova vánoční záhada atmosférou i příběhem připomíná legendární inscenaci Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka Jana Borny, která měla premiéru před téměř čtvrt stoletím a s úspěchem se tam před vyprodaným hledištěm hraje v adventní čas dodnes.
Děj nového Hurvínkova dobrodružství je zasazen taktéž do večerní Prahy; paní Kateřina jako každý rok peče cukroví i pro Sněžnou příšeru, letos to však nestihne a příšera unese Žeryka. Hurvínek s Máničkou se vydávají na strastiplnou výpravu zasněženou noční Prahou, při putování nechybí popeláři a portál do mrazivé země nacházející se v Potravinách Vávra, aby pejska zachránili. Inscenaci doplňují a děj posouvají chytlavé a chytré písničky, které si děti zpívali i po odchodu z divadla.
Režisérka Ryšánek Schmiedtová konečně zbořila čtvrtou (v loutkovém divadle takřka železnou) stěnu, loutkovodiči vystoupili s loutkami nejen na forbínu, a děti si tak mohly detailněji prohlédnout, jak se taková loutka vodí; konkrétně můj syn si to doma hned zkoušel podle toho, co viděl na scéně. Princip live cinema, kdy pan Spejbl hlásí počasí, by chtělo použít důsledněji tak, aby dával v celkovém konceptu smysl a nebyl jen pouhým nesourodým prvkem, použít ho na více místech, než jen ve třech situacích. A že příležitostí by se v inscenaci našlo! Výprava Kamila Bělohlávka dává nahlédnout do magických nočních pražských ulic a Sněhová příšera je přesným vyváženým mixem roztomilosti a tajuplnosti, takže detailů na snímání a práci s nimi je více než dost. Budu se těšit třeba příště, Hurvínek a jeho parta mají skvěle nakročeno! Činohra se ukázkově snoubí s loutkami a Hurvínek tak konečně přichází vstříc modernímu divadlu, aniž by jakkoliv potlačoval tradici.
Avšak nadčasové poselství pohádky je podstatné ocenit v předvánočních časech nejvíce. Díky jemným edukativním radám, jak na chmury a stesky, si s dětmi pak mohou rodiče povídat o emocích a o tom, jak je zvládat. A to je něco, co se jim do budoucna může hodit stejně (či možná více) jako mně veškeré dějepisné informace, které jsem si z Hurvínkových audio dobrodružství odnesla z dětství do dospělosti já. Jsem vděčná, že láska k Hurvínkovi, Spejblovi, Máničce, paní Kateřině a Žerykovi se propisuje do další generace a mohla započít zrovna díky tak kouzelné pohádkové inscenaci – syn si přeje k svátku vstupenky na další reprízu a doma vyrábí Sněžnou příšeru z papíru, jeli jsme se podívat do Potravin Vávra a Robin Bobin je hláška letošního listopadu. Děkuji velmi a těším se na další Hurvínkova dobrodružství!

Hurvínek a Spejbl v Popletanii. Jeden z mnoha audio příběhů, který pro Josefa Skupu a jeho loutkové postavičky Spejbla a Hurvínka napsal Skupův spolupracovník a jeho blízký přítel Frank Wenig. Přestože si tuto rozhlasovou pohádku z roku 1949 už nikdy zřejmě neposlechneme (rozhlasový pás byl stejně jako mnoho dalších v průběhu času zničen nebo přepsán), dokážeme po pětasedmdesáti letech od sepsání a odvysílání alespoň rekonstruovat o čem tato rozhlasová pohádka byla.
Prvním velmi užitečným informačním zdrojem k tomu je Wenigova monografie z roku 2020 s názvem Frank Wenig - Novinář, spisovatel, spolupracovník Josefa Skupy, kterou napsala PhDr. Jitka Bílková, Ph.D.. Tato autorka prošla všechny dostupné archivní záznamy, které komplexně zpracovala do zmíněné publikace, jež nám dává možnost zjistit mnoho zajímavých detailů o Wenigově tvorbě, včetně scénáře k této pohádce. Tím druhým důležitým materiálem je archiv Týdeníku Rozhlas, z něhož se zase dají vyčíst informace o obsazení hry a datu vysílání.
Tato půlhodinová pohádka byla v režii Bohuše Hradila premiérově odvysílána v neděli 30. října 1949 v Československém rozhlase na stanici Praha I. v čase 13.30 až 14.00 hodin. Scénář pohádkového příběhu o jednom zvláštním království, kde je všechno naruby, Frank Wenig po úpravách dokončil 1.9.1949. Po Skupově poválečném přestěhování do Prahy jejich vzájemná spolupráce ochladla a tato hříčka je tak jednou z posledních větších počinů, který Wenig pro Skupu napsal.
Jak to v pohádkách bývá, Spejbl a Hurvínek po úvodním zkoušení překročili sedmero hor a přebrodili sedmero řek až se ocitli v zemi zvané Popletanie, kde není nic, jak by mělo být. Na topolu rostou švestky, v hnízdě sedí motýl na vejcích, v potoce plavou zajíci, srnec míří na myslivce, o krále pečuje zahradník, cukrář roznáší poštu, krávy pasou listonoši... Celému království vládne popletený panovník, který vydává samé zmatené zákony a je tak zodpovědný za chaos, který v celé zemi díky tomu panuje. S králem Popletou Třináctým posluchače seznamuje postava vypravěče, který je průvodcem celého pohádkového příběhu. Při putování Popletanií se Spejbl a Hurvínek ztratí, a tak se zeptají kolemjdoucího muže na cestu. Ten se však oproti oslovení 'strejdo' ohradí s tím, že není muž, ale teta Vonáskovic. Spejbl si povšimne, že je velmi hubená a ptá se proč. Dostane odpověď, že je to kvůli zmateným královým zákonům, které vydává jeden za druhým a ona neví, který zrovna platí. Není si tak jistá, jestli se má polévka jíst před hlavním jídlem, nebo až po něm. Hurvínek jí poradí, ať polévku vynechá a je po problému. Žena se zaraduje a může konečně poobědvat. Další cesta Spejbla a Hurvínka zavede do hostince, kam ale musí vylézt po žebříku. Také tam se setkávají s mnoha podivnostmi - prostřeno je na židlích, v slánkách je namísto soli cukr, jídlo a pití si lidé nosí svoje a hostinský platí hostům. Spejbl s Hurvínkem marně čekají na obsluhu. Hostinský, ač je zcela zdráv, leží v posteli a nemůže vstát - král je totiž nemocný a nakázal všem poddaným rovněž ulehnout. Pomatené rozkazy dovedou Spejbla a Hurvínka až k samotnému králi. Zcela bez odporu proniknou do jeho ložnice, protože všichni strážci a komorní také stůňou, jak vládce přikázal. Král si žádá uvařit a přinést čaj, ale nikdo nereaguje. Hurvínek rozčílenému panovníkovi vysvětluje, že mu ho nemá kdo donést, když všichni musí ležet v posteli. Nadiktuje mu znění nového zákona "Vydávám nový zákon a nařizuji a poroučím, aby lidičky vůbec moje zákony neposlouchali", který král podepsal a předal ho k rozhlášení. Jakmile to lidé uslyšeli, vše se začalo vracet k běžným pořádkům, o čemž se Spejbl a Hurvínek přesvědčují na zpáteční cestě královstvím.
Zbývá dodat herecké obsazení této pohádky. Za pana Spejbla a Hurvínka, jeho synka, hovořil samozřejmě národní umělec Josef Skupa, krále Popletu XIII. si zahrál Antonín Zíb, královského hlasatele ztvárnil Bohumil Semerák, postavu strýce Vonáska namluvil Miloslav Michal, hostinskému od Strakatého koně hlas propůjčil Václav Piskáček a roli vypravěče přijal Josef Červinka.
Vystudovaný učitel, později novinář a spisovatel Frank Wenig s Josefem Skupou spolupracoval od roku 1920 až do jeho smrti. Sám nebo společně se Skupou napsal několik zásadních divadelních her (vrcholem jejich dramatické spolupráce je odvážná jinotajná hra Kolotoč o třech poschodích z počátku roku 1939, satirická revui Jdeme do sebe či fantastická pohádka Hurvínek se učí čarovat od roku 1954 s názvem Hurvínek mezi broučky), desítky scének pro rozhlas a gramofonové desky (např. Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou). Napsal také několik knih, které Skupa doplnil svými ilustracemi. O Skupovi, jeho divadle, loutkářství, ale i jiných tématech napsal stovky článků.