Rubrika: fan web

Dnes už téměř zapomenutá hra pro dospělé diváky Amorkovy rozmary měla premiéru před rovnými 95 lety: 18. ledna 1930. V této revue, kterou společně napsali Josef Skupa, Frank Wenig, Jiří Vopršal a Josef Machoň, a která přinášela osvědčené náměty klasického repertoáru tehdejší divadelní tvorby, zaznělo rovněž několik slavných písní, které pak byly vydány i v audiopodobě. Jde zejména o známý dvojzpěv Spejbla s kurtizánou, ve kterém si s nemalým potěšením pěvecky společně zažertovali Josef Skupa s Annou Kreuzmannovou. Spejbl se v něm představuje jako rozvášněný milovník, který je při hrátkách s přítulnou společnicí Ramonou přistižen bdělým Hurvínkem. Píseň vzniklá na motivy anglické verze "I lift up my finger" byla natolik populární, že byla stejnými interprety téhož roku nahrána na šelakovou gramodesku. Na klavír v ní oba umělce doprovázel Antonín Kuncman, který byl zároveň režisérem divadelní inscenace. Nahrávku pak v roce 1972 Supraphon znovu zařadil také na kompilační LP desku Jak je neznáme aneb známí herci jako zpěváci. A chybět samozřejmě nemohla ani na pětidílném CD kompletu Skupových nahrávek Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy.
Druhým songem z této revue pak byl duet Spejbla s Hurvínkem Láska tateří, parodující Mottlovu tklivou dobovou písničku Maminko, mámo, v němž Hurvínek svému taťuldovi klade otázku, jak k němu vlastně přišel. Tato píseň s textem Josefa Skupy se objevila také v televizním vysílání, například jako součást pořadu Spejblovize, kde si jí můžete poslechnout.
Významnost obou písní podtrhuje divadelní historik Pavel Grym ve své knize Klauni v dřevácích (1988): „Svými náměty i slovesnou úrovní patří obě písně ke zlatému fondu divadla; i proto, že tak výmluvně a vtipně zachycují výrazné dobové rysy obou hrdinů.“ Totéž se dá zcela jistě říci o foxtrotu Rudolfa Kubína ze stejné doby s názvem Rukulíbám, milostpaní. I ten byl vydán na gramodesce, a to dokonce ve dvou verzích: poprvé jen s orchestrem, podruhé i se zpěvem. Kubínova píseň z filmu Spejblovo filmové opojení (1931) se těšila oblibě i o mnoho desítek let později - např. v roce 1993 ji v televizním pořadu Zábava do každé rodiny přezpíval Miloš Kirschner.

Oblíbený český spisovatel s nesmírně laskavým hlasem a nezapomenutelnou dikcí – to byl František Nepil, od jehož narození 10. února uplyne už 96. let. Vlídný pohled na svět mu vydržel celý život a i proto ho měli lidé tak rádi. A to nejenom čtenáři jeho knih nebo rozhlasoví posluchači. Není žádnou novinkou, že tento autor píšící jak pro dospělé, tak i pro děti, tvořil i pro Spejbla a Hurvínka. Pro tuto legendární dvojici napsal sice jen dvě divadelní hry - Ahoj, Andrtálie (1961) a Na řadě Dr. Spejbl (1969) od roku 1988 uváděnou pod názvem Hurvínek a drak (pod kterým vyšla i na gramodesce) -, o to více se však do srdcí a paměti diváků a posluchačů zapsal jako autor nespočtu audio scének. Vyjmenovat všechny jím sepsané příběhy, které namluvil Miloš Kirschner na gramofonové desky a hlavně pak pro rozhlas, by vydalo na hodně dlouhý seznam. Ještě před natočením zmíněné gramodesky Hurvínek a drak (1988) vyšla v roce 1970 na SP desce dvojice krátkých příběhů vycházejících z této divadelní hry. Šlo o scénky Spejbl v žaláři a Vaječný koňak doplněné o další dva ikonické dialogy 'Archimedes' a 'Oldřich a Božena'. Úplně první Nepilovy příběhy pro S+H Mléko a peníze však vyšly ještě o dva roky dříve v roce 1968. Po nich později následovaly audioscénky, které spojovalo Nepilovo oblíbené téma přírody: Hurvínek krmí ptáčky - Spejbl a krmelec (1973), Mániččin vánoční stromeček - Spejbl dělá krmítko (1974) a o několik let později celé album složené z jednotlivých příběhů Hovory u Spejblů (1977). Všechny tyto scénky byly díky své neutuchající popularitě opakovaně reedovány a některé z nich v mírně odlišné podobě znovu natočeny také pro Československý rozhlas. Jejich rozhlasové verze se pak objevily na CD výběrech Hurvínkovy příhody 1. a Hurvínkovy příhody 2. od Radioservisu (2016), kam byly zařazeny i další do té doby neznámé Nepilovy scénky nahrané pro rozhlas. Další vyšší desítky jich pak napsal pro rozhlasovou obdobu Večerníčku "Dobrý večer, děti!". Zcela samostatným Nepilovým dílem je pak oceňovaný a v několika světových jazycích natočený cyklus Zlatá zebra a Zlatá zebra pro prvňáčky o dopravní výchově, který se rovněž dočkal opakovaných vydání v rozhlase i na audionosičích. Celkově je tak František Nepil jako autor podepsán pod více než 130 audiopříběhy pro Spejbla a Hurvínka. Jejich přehled lze dohledat v sekcích diskografie, resp. rozhlasové hry.
A v čem vlastně tkví úspěch Nepilovy tvorby, která je i po tolika letech stále aktuální a neméně vtipná jako v době svého vzniku? Je to především autorova vynikající schopnost využít češtinu k jazykovým hrátkám, které umně používá k tomu, aby jinak docela všední příběh na obyčejné téma okořenil, zamotal ho často až do absurdna a v závěru ho vtipně vypointoval. Kdo by si nevzpomněl například na úvod scénky 'Hurvínek krmí ptáčky' o tom, jak Hurvínek čeká na Spejbla až kvokne, ten ale přitom po Hurvínkovi chce, ať se jde podívat k oknu. Nepilovy příběhy jsou humorné a přitom současně nenásilně edukační. Přináší v nich ponaučení, která posluchačovi ale servíruje tak, že ani nepostřehne, že ho vzdělává. V téže scénce tímto způsobem třeba postupně vyjmenuje různé druhy sýkorek včetně mnoha zajímavostí o nich. Na podobném principu podprahového vnímání, kdy se opakovaným přehráváním zábavných příběhů posluchač učí, aniž by si to uvědomoval, jsou pak vystavěny v podstatně všechny jeho scénky. Nepil díky svému jazykovému umu a inteligenci tak do svých příběhů dokázal „propašovat“ ohromné množství užitečných informací o přírodě, historii, zahradničení, fyzikálních zákonech nebo dokonce medicíny (scénka Co dokáže lidské srdce) a veterinární péči (scénka Spejbl v kravíně z alba Hovory u Spejblů). To vše, aniž by se opakoval.
Ač byly scénky Františka Nepila určeny primárně dětem, je pravdou, že díky použité hravosti se slovy (např. dvojsmysly), využívání hovorové mluvy, archaismů (élent, špumprnákle aj.) a slovním přesmyčkám oslovuje Nepilova tvorba pro S+H spíše starší děti a dospělé. Spejbl se v jeho scénkách nejednou projevuje jako vejtaha, který všechno zvládne, a/nebo jako rozlícený cholerik, který nemá dostatek trpělivosti, aby odpovídal na zvídavé, ale často pomotané dotazy svého nezbedného synka Hurvínka. Nezřídka tak jeho příběhy končí hádkou, kdy Spejbl Hurvínka vyžene pryč nebo jej potrestá, aby si mohl opět užívat svého klidu.
Ať už jste milovníky a obdivovateli Nepilovy tvorby pro Spejbla a Hurvínka, či preferujete jiné autory, jedno je skoro jisté – jeho scénky jsou svým stylem psaní nezaměnitelné, tematicky nadčasové a tím pádem i nesmrtelné. Nutno přiznat, že k tomu významně přispělo i Kirschnerovo interpretační umění, bez kterého by nevyzněly tak geniálně jako právě v jeho pojetí.

Hurvínek – slavná loutková postavička, která rozdává radost dětem i dospělým již téměř sto let. Není proto divu, že po ní byl pojmenován nejeden živý tvor či výrobek. Zřejmě každý někdy slyšel o osobním automobilu Z 6 vyráběném ve 30. letech minulého století brněnskou firmou Československá zbrojovka, který dostal přezdívku Hurvínek, nebo motorovém osobním vlaku řady M 131.1, jemuž se lidově říká rovněž Hurvínek. Ale věděli jste, že se dřevěná postavička proměnila i do šimpanze, který se proslavil dokonce i ve filmu?
Na první stopu jsme narazili v hlubinách rozhlasového archivu. V srpnu 1957 byla na vlnách Československého rozhlasu Praha v pořadu „Neobvyklé setkání“ z cyklu „Poznáváme tajemství přírody“ odvysílána reportáž z pražské zoologické zahrady o šimpanzovi jménem Hurvínek. Reportážní pásmo připravil redaktor Tomislav Neklan za spolupráce dr. Zdeňka Veselovského a Josefa Krále. Další informace se pak můžeme dozvědět přímo z webových stránek pražské ZOO, kde se píše: "V 50. letech se v zoo vystřídalo celkem pět šimpanzů. První byla v roce 1950 samička Moke. Po příchodu žila v domácnosti manželů Martincových a teprve později se přestěhovala do nově vybudovaného pavilonu opic. Po ní následovala samička Zuzana (1952–1954) a poté dvojice Hurvínek a Mánička. Zatímco Hurvínek žil v zoo 9 let, Mánička jen necelé dva roky. Poslední z pětice byla samička Helenka, která se připojila k Hurvínkovi v roce 1954 a dokonce ho o rok přežila." Text je pak doplněn i archivní fotkou Hurvínka společně s dr. Šírem, kterou připojujeme i k tomuto článku.
Ještě podrobnější informace o opičím Hurvínkovi, včetně příhod o jeho útěku, se lze dočíst v knize „Všední den v pražské ZOO“, kterou napsali Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Jiří Volf (Albatros, 1990). V knize, která nabízí plno zajímavostí o fungování ZOO okořeněné vyprávěním ošetřovatelů včetně informací o zvířatech, se šimpanzovi Hurvínkovi autoři věnují docela podrobně. Pojďme si je s využitím citace z knihy připomenout.

Dnes, tedy 8. ledna 2024, uplynulo 68 let, co do loutkářského nebe odešel Josef Skupa – světově uznávaný loutkář a duchovní otec loutek Spejbla a Hurvínka. Právě on založil v Plzni roku 1930 Divadlo Spejbla a Hurvínka, tehdy šlo o první české profesionální loutkové divadlo. Skupův úspěch byl daný jeho talentem a pílí, ale zejména jeho improvizačními schopnostmi a humorem. Divadlo bral vždy jako kolektivní práci. I v tom je tkví jeho úspěch.
Skupa vydával gramofonové desky, účinkoval v rozhlase, televizi, jezdil se svým divadlem po vlastech českých, pořádal zájezdy i do zahraničí. Úspěchy přerušila válka. Skupa i přesto nebojácně pokračoval v účinkování, ale nakonec byl zatčen (17.1.1944) a uvězněn a deportován do drážďanského vězení. Spejbl s Hurvínkem skončili v trezoru gestapa. Po vybombardování Drážďan se šťastnou náhodou Skupovi podařilo utéct a vrátit se domů. Válka naštěstí vzápětí skončila. Po ní obnovil činnost divadla, překvapivě nikoliv v Plzni, ale v Praze.
Novou domácí scénu našel v Praze na Vinohradech. Divadlu se relativně dařilo, ale repertoárově trochu strádalo. Na programu se objevovaly opakující se revue nebo dokonce nehurvínkovský repertoár. Skupa vážně onemocněl, ale statečně pokračoval ve hraní. Dokázal se včas obklopit mladou generací nadějných nadšenců v čele s Milošem Kirschnerem, který divadlo postupně předával. Právě s Kirschnerem od roku 1952 příležitostně začal alternovat. V roce 1956 ho na zájezdě v Plzni překvapenému publiku oficiálně představil jako svého nástupce. Mladí tvůrci vnesli do dramaturgie divadla čerstvý vítr a Skupa sám dostal elán a chuť do další práce. Nikdo netušil, že to nebude nadlouho. Pár dní před plánovanou oslavou 65. narozenin pan profesor Skupa umírá... Jeho divadlo však díky už několika generacím znamenitých pokračovatelů hraje dál a úspěšně se rozvíjí.

Jedním z věhlasných loutkářů, kterého Josef Skupa před druhou světovou válkou angažoval do svého souboru, byl Jan Vavřík-Rýz. Tento všestranně nadaný kumštýř byl nejenom výtečným loutkářem, ale také výborným technologem a řezbářem, který pro Skupu vytvořil celou řadu zásadních loutek (slavná dechovka, sbor tamburašů, Kocourkovští učitelé, cvičená zvířata, opičí cirkus aj.). Jednou z jeho zhruba 130 loutek byla od roku 1938 také postava paní Drbálkové, která se po paní Frňoulové stala druhou z jakýchsi předskokanek paní Kateřiny. Tato postava, podobně svérázná jako její autor, kterou Vavřík-Rýz sám vodil i mluvil, hrála zpravidla záporné role, často ale v stěžejních hrách té doby.
Postava výřečné babky se zrodila v červenci 1938 na plzeňském výstavišti při jubilejní výstavě původně jen jako rozhlasový hlas - z ampliónů na výstavě zaznívá prostřednictvím Jana Vavříka-Rýze skřípavý ženský hlas a "jedovatým" slovníkem komentuje tato pavlačová drbna aktuální události. Když Skupu s Wenigem napadne, že by se tahle osůbka mohla objevit i na jevišti, nenechal se Jan Vavřík-Rýz dlouho prosit a vyřezal v tvářích ducatou bábu s rozšklebenými ústy, která dovedou strojeně fňukat, špičkovat a trousit jedovatosti. V jejích rysech lze dokonce nalézt, byť pochopitelně zdeformované, rysy autora.
Na jevišti poprvé vystoupila 25. prosince 1938 při premiéře dětské hry O vousatém Hurvínkovi. Zásadní roli sehrála ve hře Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích (poprvé 10. února 1939), v níž se jako domovnice snaží uzurpovat moc ve Spejblově domě. Hra byla zřejmou alegorií mnichovských událostí a jedním z nejstatečnějších počinů české kultury té doby. Objevila se ale i v dalších inscenacích (např. Ať žije zítřek či Pavlačová estráda paní Drbálkové); její hlas je zachycen také na gramofonových deskách (např. Mánička zlobí - Máničce nejde čtení z roku 1955).
Paní Drbálková vystupovala ve velmi rozmanitých rolích: jednou jako Spejblova sousedka, jindy coby paní domácí, správcová, Spejblova bytná, posluhovačka ve výzkumném ústavu, pradlena. V jedné hře Spejbla ani nezná, v jiné figuruje jako teta Máničky a Spejblova stará známá. Její vztah ke Spejblovi byl podle daného postavení buď svrchovaně pánovitý či drsně podlézavý, její poměr k dětem převážně nadřazený. Na to nakonec také paní Drbálková doplatí, nenajde si své pevné a jednoznačně definované místo vedle Spejbla, Hurvínka, Máničky a Žeryka a její jevištní účinkování s odchodem svého tvůrce z divadla skončí.
Loutka je dnes trvalým exponátem Muzea loutek v Plzni, kde si jí mohou návštěvníci prohlédnout.