Rubrika: fan web

V příštím roce oslaví Hurvínek sté narozeniny. Na připravovanou výstavu HURVÍNEK 100x JINAK, kterou plánuje Divadlo Spejbla a Hurvínka umístit do foyer divadla, shání divadlo různé historické předměty s Hurvínkem. Ty použije nejenom na výstavu, ale po jejím skončení je trvale uloží do archivu divadla spolu s osobním vzkazem, který Hurvínkovi dárce bude chtít předat. Pokud tedy divadlu věnujete část svého archivu, stanete se nedílnou součástí historie divadla i mimořádných narozenin dřevěné legendy. Darovat můžete různé staré figurky, loutky, postavičky ze dřeva, skla či plastu, dále hračky, panáčky, divadýlka, hrací kostky, razítka, gramodesky, hry… Zkrátka všechno, co prošlo historií a v hlavní roli je v tomto případě Hurvínek. Největší zájem je zejména o předměty starší třiceti let. Pokud byste se chtěli o vaše poklady podělit, pošlete jejich foto na adresu archiv@spejbl-hurvinek.cz a z D S+H se vám ozvou, jak dále postupovat. Dárci předmětů do výstavy se mohou na oplátku těšit na dárky od divadla: dvě volné vstupenky na výstavu, plakát s podpisy současných interpretů a loutkovodičů a dvě vstupenky na představení v roce 2026 dle vlastního výběru.
Vyhledávanými jsou například skleněné figurky, kterých za dobu historie vznikla celá řada. Jedním z předních tvůrců byl v první polovině minulého století sklář Jaroslav Brychta. Právě jeho výtvory patří mezi umělecky a sběratelsky nejcennější. Z Brychtových rukou pochází takové skvosty jako je Hurvínek na procházce s Žerykem, Hurvínek s kohoutím spřežením, Hurvínek pronásledovaný husou, Hurvínek na koloběžce, Spejbl trestající Hurvínka a mnoho dalších. Dostupné figurky si můžete prohlédnout v našem online archivu.
Český sochař a sklářský výtvarník Jaroslav Brychta se narodil 9. března 1895 v Pohodlí, místní části Litomyšle. Proslavil se právě svými skleněnými figurkami a monumentálními plastikami. Specializoval se na portrétní plastiku a drobné dekorativní sklo, přičemž jeho figurky byly velmi oblíbené jako dětské hračky. Působil jako profesor na střední sklářské škole v Železném Brodě, kde také většinu svého života strávil a tvořil. Jeho práce byly známé nejen v Československu, ale i v zahraničí. Například pro mezinárodní výstavu uměleckého průmyslu ve Stockholmu v roce 1931 připravil expozici s figurkami švédských a československých fotbalistů. Brychta byl klíčovou postavou v proměně sklářské práce ve 20. a 30. letech 20. století, kdy se sklo začalo používat jako materiál pro originální uměleckou tvorbu. Jeho dcera Jaroslava Brychtová spolu se svým manželem Stanislavem Libenským také dosáhla významného úspěchu jako tvůrce monumentálních skleněných plastik. Jaroslav Brychta zemřel 5. října 1971 v Železném Brodě.

Jednou z mnoha zemí, kam se během divadelních turné po celém světě loutkáři z Divadla Spejbla a Hurvínka dostali, bylo Japonsko. V zemi vycházejícího slunce se soubor D S+H představil opakovaně, celkově pětkrát. Čtyřikrát to bylo za éry Miloše Kirschnera - poprvé v roce 1978, znovu o dva roky později v roce 1980, potřetí v roce 1982 a pak v roce 1986 - a zatím naposledy v roce 2005, což už bylo v době, kdy byl interpretem S+H Martin Klásek. Během těchto cest sehráli divadelníci v mnoha japonských městech stovky představení, která navštívilo více než stopadesát tisíc dětských i dospělých diváků. Loutkové divadlo Spejbla a Hurvínka se zde těšilo takové oblibě, že o něm opakovaně referovala japonská televize: nejprve v roce 1978 a v roce 1982 dokonce natočila celé divadelní představení a odvysílala jej v třicetiminutovém sestřihu v hlavním vysílacím čase. V roce 2005 v Japonsku na DVD vyšel Trnkův film Cirkus Hurvínek (1955). Japonské turné Divadla S+H z roku 1980 pak zdokumentovala i Helena Třeštíková, která o něm natočila krátký dokument s názvem Japonská neděle (Divadlo S+H v Japonsku) (1981). A právě tento film je nyní možné nově shlédnout v archivu České televize. Není jisté, zda bude k dispozici natrvalo, nebo jen dočasně, proto pokud jste tento patnáctiminutový snímek zatím neviděli, tak raději neváhejte. Vzniknout měla v japonštině údajně také gramofonová deska s S+H, k té se nám však zatím nepodařilo dohledat žádné podrobnosti. Pokud je máte, budeme za ně rádi.

Dnes už téměř zapomenutá hra pro dospělé diváky Amorkovy rozmary měla premiéru před rovnými 95 lety: 18. ledna 1930. V této revue, kterou společně napsali Josef Skupa, Frank Wenig, Jiří Vopršal a Josef Machoň, a která přinášela osvědčené náměty klasického repertoáru tehdejší divadelní tvorby, zaznělo rovněž několik slavných písní, které pak byly vydány i v audiopodobě. Jde zejména o známý dvojzpěv Spejbla s kurtizánou, ve kterém si s nemalým potěšením pěvecky společně zažertovali Josef Skupa s Annou Kreuzmannovou. Spejbl se v něm představuje jako rozvášněný milovník, který je při hrátkách s přítulnou společnicí Ramonou přistižen bdělým Hurvínkem. Píseň vzniklá na motivy anglické verze "I lift up my finger" byla natolik populární, že byla stejnými interprety téhož roku nahrána na šelakovou gramodesku. Na klavír v ní oba umělce doprovázel Antonín Kuncman, který byl zároveň režisérem divadelní inscenace. Nahrávku pak v roce 1972 Supraphon znovu zařadil také na kompilační LP desku Jak je neznáme aneb známí herci jako zpěváci. A chybět samozřejmě nemohla ani na pětidílném CD kompletu Skupových nahrávek Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy.
Druhým songem z této revue pak byl duet Spejbla s Hurvínkem Láska tateří, parodující Mottlovu tklivou dobovou písničku Maminko, mámo, v němž Hurvínek svému taťuldovi klade otázku, jak k němu vlastně přišel. Tato píseň s textem Josefa Skupy se objevila také v televizním vysílání, například jako součást pořadu Spejblovize, kde si jí můžete poslechnout.
Významnost obou písní podtrhuje divadelní historik Pavel Grym ve své knize Klauni v dřevácích (1988): „Svými náměty i slovesnou úrovní patří obě písně ke zlatému fondu divadla; i proto, že tak výmluvně a vtipně zachycují výrazné dobové rysy obou hrdinů.“ Totéž se dá zcela jistě říci o foxtrotu Rudolfa Kubína ze stejné doby s názvem Rukulíbám, milostpaní. I ten byl vydán na gramodesce, a to dokonce ve dvou verzích: poprvé jen s orchestrem, podruhé i se zpěvem. Kubínova píseň z filmu Spejblovo filmové opojení (1931) se těšila oblibě i o mnoho desítek let později - např. v roce 1993 ji v televizním pořadu Zábava do každé rodiny přezpíval Miloš Kirschner.

Oblíbený český spisovatel s nesmírně laskavým hlasem a nezapomenutelnou dikcí – to byl František Nepil, od jehož narození 10. února uplyne už 96. let. Vlídný pohled na svět mu vydržel celý život a i proto ho měli lidé tak rádi. A to nejenom čtenáři jeho knih nebo rozhlasoví posluchači. Není žádnou novinkou, že tento autor píšící jak pro dospělé, tak i pro děti, tvořil i pro Spejbla a Hurvínka. Pro tuto legendární dvojici napsal sice jen dvě divadelní hry - Ahoj, Andrtálie (1961) a Na řadě Dr. Spejbl (1969) od roku 1988 uváděnou pod názvem Hurvínek a drak (pod kterým vyšla i na gramodesce) -, o to více se však do srdcí a paměti diváků a posluchačů zapsal jako autor nespočtu audio scének. Vyjmenovat všechny jím sepsané příběhy, které namluvil Miloš Kirschner na gramofonové desky a hlavně pak pro rozhlas, by vydalo na hodně dlouhý seznam. Ještě před natočením zmíněné gramodesky Hurvínek a drak (1988) vyšla v roce 1970 na SP desce dvojice krátkých příběhů vycházejících z této divadelní hry. Šlo o scénky Spejbl v žaláři a Vaječný koňak doplněné o další dva ikonické dialogy 'Archimedes' a 'Oldřich a Božena'. Úplně první Nepilovy příběhy pro S+H Mléko a peníze však vyšly ještě o dva roky dříve v roce 1968. Po nich později následovaly audioscénky, které spojovalo Nepilovo oblíbené téma přírody: Hurvínek krmí ptáčky - Spejbl a krmelec (1973), Mániččin vánoční stromeček - Spejbl dělá krmítko (1974) a o několik let později celé album složené z jednotlivých příběhů Hovory u Spejblů (1977). Všechny tyto scénky byly díky své neutuchající popularitě opakovaně reedovány a některé z nich v mírně odlišné podobě znovu natočeny také pro Československý rozhlas. Jejich rozhlasové verze se pak objevily na CD výběrech Hurvínkovy příhody 1. a Hurvínkovy příhody 2. od Radioservisu (2016), kam byly zařazeny i další do té doby neznámé Nepilovy scénky nahrané pro rozhlas. Další vyšší desítky jich pak napsal pro rozhlasovou obdobu Večerníčku "Dobrý večer, děti!". Zcela samostatným Nepilovým dílem je pak oceňovaný a v několika světových jazycích natočený cyklus Zlatá zebra a Zlatá zebra pro prvňáčky o dopravní výchově, který se rovněž dočkal opakovaných vydání v rozhlase i na audionosičích. Celkově je tak František Nepil jako autor podepsán pod více než 130 audiopříběhy pro Spejbla a Hurvínka. Jejich přehled lze dohledat v sekcích diskografie, resp. rozhlasové hry.
A v čem vlastně tkví úspěch Nepilovy tvorby, která je i po tolika letech stále aktuální a neméně vtipná jako v době svého vzniku? Je to především autorova vynikající schopnost využít češtinu k jazykovým hrátkám, které umně používá k tomu, aby jinak docela všední příběh na obyčejné téma okořenil, zamotal ho často až do absurdna a v závěru ho vtipně vypointoval. Kdo by si nevzpomněl například na úvod scénky 'Hurvínek krmí ptáčky' o tom, jak Hurvínek čeká na Spejbla až kvokne, ten ale přitom po Hurvínkovi chce, ať se jde podívat k oknu. Nepilovy příběhy jsou humorné a přitom současně nenásilně edukační. Přináší v nich ponaučení, která posluchačovi ale servíruje tak, že ani nepostřehne, že ho vzdělává. V téže scénce tímto způsobem třeba postupně vyjmenuje různé druhy sýkorek včetně mnoha zajímavostí o nich. Na podobném principu podprahového vnímání, kdy se opakovaným přehráváním zábavných příběhů posluchač učí, aniž by si to uvědomoval, jsou pak vystavěny v podstatně všechny jeho scénky. Nepil díky svému jazykovému umu a inteligenci tak do svých příběhů dokázal „propašovat“ ohromné množství užitečných informací o přírodě, historii, zahradničení, fyzikálních zákonech nebo dokonce medicíny (scénka Co dokáže lidské srdce) a veterinární péči (scénka Spejbl v kravíně z alba Hovory u Spejblů). To vše, aniž by se opakoval.
Ač byly scénky Františka Nepila určeny primárně dětem, je pravdou, že díky použité hravosti se slovy (např. dvojsmysly), využívání hovorové mluvy, archaismů (élent, špumprnákle aj.) a slovním přesmyčkám oslovuje Nepilova tvorba pro S+H spíše starší děti a dospělé. Spejbl se v jeho scénkách nejednou projevuje jako vejtaha, který všechno zvládne, a/nebo jako rozlícený cholerik, který nemá dostatek trpělivosti, aby odpovídal na zvídavé, ale často pomotané dotazy svého nezbedného synka Hurvínka. Nezřídka tak jeho příběhy končí hádkou, kdy Spejbl Hurvínka vyžene pryč nebo jej potrestá, aby si mohl opět užívat svého klidu.
Ať už jste milovníky a obdivovateli Nepilovy tvorby pro Spejbla a Hurvínka, či preferujete jiné autory, jedno je skoro jisté – jeho scénky jsou svým stylem psaní nezaměnitelné, tematicky nadčasové a tím pádem i nesmrtelné. Nutno přiznat, že k tomu významně přispělo i Kirschnerovo interpretační umění, bez kterého by nevyzněly tak geniálně jako právě v jeho pojetí.

Hurvínek – slavná loutková postavička, která rozdává radost dětem i dospělým již téměř sto let. Není proto divu, že po ní byl pojmenován nejeden živý tvor či výrobek. Zřejmě každý někdy slyšel o osobním automobilu Z 6 vyráběném ve 30. letech minulého století brněnskou firmou Československá zbrojovka, který dostal přezdívku Hurvínek, nebo motorovém osobním vlaku řady M 131.1, jemuž se lidově říká rovněž Hurvínek. Ale věděli jste, že se dřevěná postavička proměnila i do šimpanze, který se proslavil dokonce i ve filmu?
Na první stopu jsme narazili v hlubinách rozhlasového archivu. V srpnu 1957 byla na vlnách Československého rozhlasu Praha v pořadu „Neobvyklé setkání“ z cyklu „Poznáváme tajemství přírody“ odvysílána reportáž z pražské zoologické zahrady o šimpanzovi jménem Hurvínek. Reportážní pásmo připravil redaktor Tomislav Neklan za spolupráce dr. Zdeňka Veselovského a Josefa Krále. Další informace se pak můžeme dozvědět přímo z webových stránek pražské ZOO, kde se píše: "V 50. letech se v zoo vystřídalo celkem pět šimpanzů. První byla v roce 1950 samička Moke. Po příchodu žila v domácnosti manželů Martincových a teprve později se přestěhovala do nově vybudovaného pavilonu opic. Po ní následovala samička Zuzana (1952–1954) a poté dvojice Hurvínek a Mánička. Zatímco Hurvínek žil v zoo 9 let, Mánička jen necelé dva roky. Poslední z pětice byla samička Helenka, která se připojila k Hurvínkovi v roce 1954 a dokonce ho o rok přežila." Text je pak doplněn i archivní fotkou Hurvínka společně s dr. Šírem, kterou připojujeme i k tomuto článku.
Ještě podrobnější informace o opičím Hurvínkovi, včetně příhod o jeho útěku, se lze dočíst v knize „Všední den v pražské ZOO“, kterou napsali Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Jiří Volf (Albatros, 1990). V knize, která nabízí plno zajímavostí o fungování ZOO okořeněné vyprávěním ošetřovatelů včetně informací o zvířatech, se šimpanzovi Hurvínkovi autoři věnují docela podrobně. Pojďme si je s využitím citace z knihy připomenout.