Rubrika: fan web

Dnes už téměř zapomenutá hra pro dospělé diváky Amorkovy rozmary měla premiéru před rovnými 95 lety: 18. ledna 1930. V této revue, kterou společně napsali Josef Skupa, Frank Wenig, Jiří Vopršal a Josef Machoň, a která přinášela osvědčené náměty klasického repertoáru tehdejší divadelní tvorby, zaznělo rovněž několik slavných písní, které pak byly vydány i v audiopodobě. Jde zejména o známý dvojzpěv Spejbla s kurtizánou, ve kterém si s nemalým potěšením pěvecky společně zažertovali Josef Skupa s Annou Kreuzmannovou. Spejbl se v něm představuje jako rozvášněný milovník, který je při hrátkách s přítulnou společnicí Ramonou přistižen bdělým Hurvínkem. Píseň vzniklá na motivy anglické verze "I lift up my finger" byla natolik populární, že byla stejnými interprety téhož roku nahrána na šelakovou gramodesku. Na klavír v ní oba umělce doprovázel Antonín Kuncman, který byl zároveň režisérem divadelní inscenace. Nahrávku pak v roce 1972 Supraphon znovu zařadil také na kompilační LP desku Jak je neznáme aneb známí herci jako zpěváci. A chybět samozřejmě nemohla ani na pětidílném CD kompletu Skupových nahrávek Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy.
Druhým songem z této revue pak byl duet Spejbla s Hurvínkem Láska tateří, parodující Mottlovu tklivou dobovou písničku Maminko, mámo, v němž Hurvínek svému taťuldovi klade otázku, jak k němu vlastně přišel. Tato píseň s textem Josefa Skupy se objevila také v televizním vysílání, například jako součást pořadu Spejblovize, kde si jí můžete poslechnout.
Významnost obou písní podtrhuje divadelní historik Pavel Grym ve své knize Klauni v dřevácích (1988): „Svými náměty i slovesnou úrovní patří obě písně ke zlatému fondu divadla; i proto, že tak výmluvně a vtipně zachycují výrazné dobové rysy obou hrdinů.“ Totéž se dá zcela jistě říci o foxtrotu Rudolfa Kubína ze stejné doby s názvem Rukulíbám, milostpaní. I ten byl vydán na gramodesce, a to dokonce ve dvou verzích: poprvé jen s orchestrem, podruhé i se zpěvem. Kubínova píseň z filmu Spejblovo filmové opojení (1931) se těšila oblibě i o mnoho desítek let později - např. v roce 1993 ji v televizním pořadu Zábava do každé rodiny přezpíval Miloš Kirschner.

Hurvínek – slavná loutková postavička, která rozdává radost dětem i dospělým již téměř sto let. Není proto divu, že po ní byl pojmenován nejeden živý tvor či výrobek. Zřejmě každý někdy slyšel o osobním automobilu Z 6 vyráběném ve 30. letech minulého století brněnskou firmou Československá zbrojovka, který dostal přezdívku Hurvínek, nebo motorovém osobním vlaku řady M 131.1, jemuž se lidově říká rovněž Hurvínek. Ale věděli jste, že se dřevěná postavička proměnila i do šimpanze, který se proslavil dokonce i ve filmu?
Na první stopu jsme narazili v hlubinách rozhlasového archivu. V srpnu 1957 byla na vlnách Československého rozhlasu Praha v pořadu „Neobvyklé setkání“ z cyklu „Poznáváme tajemství přírody“ odvysílána reportáž z pražské zoologické zahrady o šimpanzovi jménem Hurvínek. Reportážní pásmo připravil redaktor Tomislav Neklan za spolupráce dr. Zdeňka Veselovského a Josefa Krále. Další informace se pak můžeme dozvědět přímo z webových stránek pražské ZOO, kde se píše: "V 50. letech se v zoo vystřídalo celkem pět šimpanzů. První byla v roce 1950 samička Moke. Po příchodu žila v domácnosti manželů Martincových a teprve později se přestěhovala do nově vybudovaného pavilonu opic. Po ní následovala samička Zuzana (1952–1954) a poté dvojice Hurvínek a Mánička. Zatímco Hurvínek žil v zoo 9 let, Mánička jen necelé dva roky. Poslední z pětice byla samička Helenka, která se připojila k Hurvínkovi v roce 1954 a dokonce ho o rok přežila." Text je pak doplněn i archivní fotkou Hurvínka společně s dr. Šírem, kterou připojujeme i k tomuto článku.
Ještě podrobnější informace o opičím Hurvínkovi, včetně příhod o jeho útěku, se lze dočíst v knize „Všední den v pražské ZOO“, kterou napsali Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Jiří Volf (Albatros, 1990). V knize, která nabízí plno zajímavostí o fungování ZOO okořeněné vyprávěním ošetřovatelů včetně informací o zvířatech, se šimpanzovi Hurvínkovi autoři věnují docela podrobně. Pojďme si je s využitím citace z knihy připomenout.

Dnes, tedy 8. ledna 2024, uplynulo 68 let, co do loutkářského nebe odešel Josef Skupa – světově uznávaný loutkář a duchovní otec loutek Spejbla a Hurvínka. Právě on založil v Plzni roku 1930 Divadlo Spejbla a Hurvínka, tehdy šlo o první české profesionální loutkové divadlo. Skupův úspěch byl daný jeho talentem a pílí, ale zejména jeho improvizačními schopnostmi a humorem. Divadlo bral vždy jako kolektivní práci. I v tom je tkví jeho úspěch.
Skupa vydával gramofonové desky, účinkoval v rozhlase, televizi, jezdil se svým divadlem po vlastech českých, pořádal zájezdy i do zahraničí. Úspěchy přerušila válka. Skupa i přesto nebojácně pokračoval v účinkování, ale nakonec byl zatčen (17.1.1944) a uvězněn a deportován do drážďanského vězení. Spejbl s Hurvínkem skončili v trezoru gestapa. Po vybombardování Drážďan se šťastnou náhodou Skupovi podařilo utéct a vrátit se domů. Válka naštěstí vzápětí skončila. Po ní obnovil činnost divadla, překvapivě nikoliv v Plzni, ale v Praze.
Novou domácí scénu našel v Praze na Vinohradech. Divadlu se relativně dařilo, ale repertoárově trochu strádalo. Na programu se objevovaly opakující se revue nebo dokonce nehurvínkovský repertoár. Skupa vážně onemocněl, ale statečně pokračoval ve hraní. Dokázal se včas obklopit mladou generací nadějných nadšenců v čele s Milošem Kirschnerem, který divadlo postupně předával. Právě s Kirschnerem od roku 1952 příležitostně začal alternovat. V roce 1956 ho na zájezdě v Plzni překvapenému publiku oficiálně představil jako svého nástupce. Mladí tvůrci vnesli do dramaturgie divadla čerstvý vítr a Skupa sám dostal elán a chuť do další práce. Nikdo netušil, že to nebude nadlouho. Pár dní před plánovanou oslavou 65. narozenin pan profesor Skupa umírá... Jeho divadlo však díky už několika generacím znamenitých pokračovatelů hraje dál a úspěšně se rozvíjí.

Jedním z věhlasných loutkářů, kterého Josef Skupa před druhou světovou válkou angažoval do svého souboru, byl Jan Vavřík-Rýz. Tento všestranně nadaný kumštýř byl nejenom výtečným loutkářem, ale také výborným technologem a řezbářem, který pro Skupu vytvořil celou řadu zásadních loutek (slavná dechovka, sbor tamburašů, Kocourkovští učitelé, cvičená zvířata, opičí cirkus aj.). Jednou z jeho zhruba 130 loutek byla od roku 1938 také postava paní Drbálkové, která se po paní Frňoulové stala druhou z jakýchsi předskokanek paní Kateřiny. Tato postava, podobně svérázná jako její autor, kterou Vavřík-Rýz sám vodil i mluvil, hrála zpravidla záporné role, často ale v stěžejních hrách té doby.
Postava výřečné babky se zrodila v červenci 1938 na plzeňském výstavišti při jubilejní výstavě původně jen jako rozhlasový hlas - z ampliónů na výstavě zaznívá prostřednictvím Jana Vavříka-Rýze skřípavý ženský hlas a "jedovatým" slovníkem komentuje tato pavlačová drbna aktuální události. Když Skupu s Wenigem napadne, že by se tahle osůbka mohla objevit i na jevišti, nenechal se Jan Vavřík-Rýz dlouho prosit a vyřezal v tvářích ducatou bábu s rozšklebenými ústy, která dovedou strojeně fňukat, špičkovat a trousit jedovatosti. V jejích rysech lze dokonce nalézt, byť pochopitelně zdeformované, rysy autora.
Na jevišti poprvé vystoupila 25. prosince 1938 při premiéře dětské hry O vousatém Hurvínkovi. Zásadní roli sehrála ve hře Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích (poprvé 10. února 1939), v níž se jako domovnice snaží uzurpovat moc ve Spejblově domě. Hra byla zřejmou alegorií mnichovských událostí a jedním z nejstatečnějších počinů české kultury té doby. Objevila se ale i v dalších inscenacích (např. Ať žije zítřek či Pavlačová estráda paní Drbálkové); její hlas je zachycen také na gramofonových deskách (např. Mánička zlobí - Máničce nejde čtení z roku 1955).
Paní Drbálková vystupovala ve velmi rozmanitých rolích: jednou jako Spejblova sousedka, jindy coby paní domácí, správcová, Spejblova bytná, posluhovačka ve výzkumném ústavu, pradlena. V jedné hře Spejbla ani nezná, v jiné figuruje jako teta Máničky a Spejblova stará známá. Její vztah ke Spejblovi byl podle daného postavení buď svrchovaně pánovitý či drsně podlézavý, její poměr k dětem převážně nadřazený. Na to nakonec také paní Drbálková doplatí, nenajde si své pevné a jednoznačně definované místo vedle Spejbla, Hurvínka, Máničky a Žeryka a její jevištní účinkování s odchodem svého tvůrce z divadla skončí.
Loutka je dnes trvalým exponátem Muzea loutek v Plzni, kde si jí mohou návštěvníci prohlédnout.

V pátek 6. prosince 1974 byla v Divadle Spejbla a Hurvínka na tehdejší domácí scéně v pražských Vinohradech na programu fantastická pohádka Josefa Skupy a Franka Weniga Hurvínek mezi broučky. V tomto již pátém nastudování oblíbené dětské hry se představila nová generace loutkoherců. Nováčky v souboru Martina Kláska, Reného Hájka a Květoslavu Plachetkovou v rolích doktora Fausta doplnili Radko Haken a Miroslav Huňka, jenž ztvárnil ducha. Zejména pro Martina Kláska byla tento den opravdu výjimečným, neboť si odbyl premiéru coby Spejbl a Hurvínek. Divadelní archivář Pavel Grym k této významné události ve své publikaci Klauni v dřevácích (1988) uvádí: "Ve vitríně v předsálí divadla objevilo, podobně jako na jaře 1956, prohlášení ředitele divadla - teď už ne Skupy, ale Miloše Kirschnera -, že se v rolích Spejbla a Hurvínka poprvé představí nový interpret; teď už ne Miloš Kirschner, ale ještě ne osmnáctiletý Martin Klásek. Po Kláskově prvním pokusu následovala dlouhá pauza, v níž si odbýval základní vojenskou službu a sbíral další zkušenosti, ale začátek to byl, a slibný."
Před několika málo dny tomu tak bylo rovných 50 let, kdy Martin Klásek propůjčil oběma figurám svůj hlas. S Milošem Kirschnerem začal pravidelně alternovat až v roce 1982 - zprvu jen v dětském repertoáru, později i v představeních pro dospělé. V roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, se stal již třetím otcem hlavních protagonistů divadla a zůstal jím až do konce roku 2021, kdy své angažmá v Divadle S+H ukončil. Po něm na krátký čas obě mužské role převzal Ondřej Lážnovský, nyní ve šlépějích svých předchůdců znamenitě pokračuje Martin Trecha.
Výkon Martina Kláska, stejně jako jeho dvou mladých kolegů, Pavel Grym ocenil ve zmíněné knize: "Klásek pro začátek dobře odposlouchal Kirschnera a uplatnil i první náznaky samostatného projevu. Při odlišných hlasových dispozicích a při svém mládí se ještě dost těžce potýkal se Spejblem, ale jeho Hurvínek už potvrzoval správnost Kirschnerovy volby nabídnout mimořádnou příležitost právě tomuto mladému herci. Platilo to i o René Hájkovi, který vedle medově a rozšafně mudrujícího Čmeláka zvládl i rozjíveného Pavouka, přemlouvajícího nakřáple skřehotavým hlasem Bábulinku, v níž Květa Štálová (pod pseudonymem Špačková, později provdaná Plachetková) osvědčovala schopnost něžného hlasového ztvárnění bezelstného údivu, teskného smutku i něhy." Zatímco Martin Klásek se rozhodl pro divadelní odpočinek, René Hájek i Květa Plachetková jsou i po více než padesáti letech stále členy divadelního souboru.