Rubrika: fan web

Dnes by oslavil své 97. narozeniny slavný loutkář a bývalý člen Divadla Spejbla a Hurvínka Radko Haken. Tento mladoboleslavský rodák se spolu se svým bratrem Milošem Hakenem stal členem Skupova souboru tři roky po druhé světové válce. Oba stali rovněž u zrodu legendární skupiny Salamandr, která se v tomto divadle proslavila moderními postupy (například využití černého divadla), kterými významně obohatila loutkovou divadelní tvorbu. Radko Haken byl rovněž výtečný technolog. Za svůj plodný profesní život navrhl či zkonstruoval více než 200 loutek, mezi nimi například předchůdkyni Kateřiny Hovorkové - postavu paní Švitorkové. Podílel se taktéž na vizuální proměně obou mužských protagonistů svého mateřského divadla, kterým vtiskl ušlechtilejší tvář. V této "zakulacenější" podobě hrají obě hlavní loutky dodnes. Proslavil se i jako ilustrátor. Jeho kresby můžeme najít v knihách, omalovánkách, ale i na obalech gramofonových desek. Byl rovněž autorem jednoho z prvních log Divadla S+H. V divadle působil až do odchodu do důchodu v roce 1987. Zemřel 13. března 2012 ve věku 84 let. Obsáhlý medailonek o životě a tvorbě Radko Hakena, který vyšel v roce 2010 v časopise Život umělce, najdete v tomto článku (pdf soubor).

Legendární dvojice Spejbl a Hurvínek některým lidem učarovala natolik, že si postavičky nechali vytetovat na své tělo, jiní si jimi pro změnu vyzdobili svou sportovní výstroj. Jedním takovým je mladý hokejový gólman Michal Oršulák, který v juniorské soutěži hájí branku týmu HC Energie Karlovy Vary. Jeho výkony ho na podzim roku 2023 dostaly dokonce až do reprezentační sedmnáctky, kde rovněž využívá masku ozdobenou postavami S+H (viz foto). Svou zemi reprezentoval například v Rakousku, nebo na prestižním turnaji World Hockey Challenge v Kanadě. Hlavními zdobnými prvky Michalovy brankářské masky jsou kromě názvu a loga karlovarského hokejového klubu barevně vyvedení Spejbl s Hurvínkem, které na opačné straně doplňují postavičky Boba a Bobka s Patem a Matem. Masku Michalovi v roce 2022 na zakázku zhotovil tzv. airbrushingem Tomáš Kolajta. Video a fotky Michalovy masky si můžete prohlédnout na Instagramu v tomto příspěvku. Víte ještě o někom, kdo svůj kladný vztah k dvojici S+H dává takto veřejně najevo? Pokud ano, napište nám. Rádi tyto zajímavé příběhy zde na webu zveřejníme.

Před několika málo dny tomu bylo 104 let od doby, co svatebním slibem natrvalo spojili své životy Josef Skupa a Jiřina Schwarzová. Své ano si syn četníka a dcera finančního rady řekli 12. června 1920 v Plzni v arciděkanském gotickém chrámu sv. Bartoloměje. My si tento významný okamžik v životě duchovního otce S+H a jeho choti Jiřiny můžeme připomenout na krásné dobové fotografii, kde je kromě novomanželů zachycen také otec Josefa Skupy a Karel Koval (občanským jménem Karel Šlais), kterému je připisováno pozdější autorství jmen postaviček Spejbla a Hurvínka.
Jan Malík na sňatek vzpomínal ve své knize Národní umělec Josef Skupa takto: "Dnem 30. dubna 1919 stal se Skupa středoškolským profesorem kreslení a sotva se sešel rok s rokem, Josef Skupa se oženil. 12. června 1920 si do nového bytu na Petákově náměstí č. 2 odvážel Jiřinu rozenou Schwarzovou, v níž našel nejen vzácně harmonující celoživotní manželskou partnerku, ale také inspirující a platně tvořivou divadelní spolupracovnici". Jejich manželství zůstalo sice bezdětné, o to víc se však Skupova žena nadchla pro manželovo divadlo a v jeho činnosti jej všemožně podporovala - pomáhala mu s přípravou scény, mnoho let byla vodičkou Hurvínka a také napsala několik divadelních her. Autorkou či spoluautorkou byla třeba inscenací Opožděná nadílka (1958), Hurvínkovy zimní radovánky (1953 a 1946), Hurvínek a Spejbl na letním bytě (1947), Hurvínkovy prázdniny (1939), O hodné Máničce a neposlušném Hurvínkovi (1934), Hurvínek a Spejbl na letním bytě (1933) či Když se čerti ženili (1931).
Po manželově boku Jiřina Skupová věrně stála až do konce Skupova bohatého života. V době před jeho úmrtím, kdy se její choť potýkal se zdravotními problémy a začalo se přemýšlet o dalším osudu divadla, Jiřina Skupová soudila, že po by Skupově smrti divadlo – coby jeho výtvor – mělo skončit. Proti byl tehdy Miloš Kirschner, který – jakožto zdatný Skupův alternant v dvojroli Spejbla a Hurvínka – chtěl spolu s ostatními mladými herci v činnosti pokračovat. Spor nakonec rozhodl sám Josef Skupa, když krátce před smrtí oficiálně jmenoval Kirschnera svým nástupcem. Jiřina Skupová toto manželovo rozhodnutí, ač nerada, akceptovala a dokonce pak po manželově smrti působila v letech 1957 až 1962 jako ředitelka divadla.

Každý milovník lipové dvojice S+H dobře ví, že originální loutky Spejbla a Hurvínka pro Josefa Skupu vytvořili plzeňští řezbáři Karel Nosek a jeho synovec Gustav. Kromě divadelních verzí marionet ale krátce po zrodu obou figur začaly vznikat rovněž jejich zmenšeniny určené pro domácí divadélka, která byla v té době nesmírně populární. Některé loutky byly vyráběny průmyslově (často s lehce pozměněným vzhledem i jmény, aby se výrobci vyhnuli autorským právům), jiné vznikly jako unikátní kousky vyrobené na zakázku. Mezi ty se řadí i loutky, které pro soukromé divadélko JUDr. Jiřího Lormana (* 1911) vyřezal Jan Vavřík-Rýz. Ten se s rodinou dr. Lormana přátelil, a tak mu pro jeho domácí divadlo umístěné v rodinné vile na Ořechovce vyrobil zmenšené loutky Spejbla, Hurvínka a Máničky. Díky laskavosti paní Heleny Hesselbarth, dceři Jana Vavříka-Rýze a Boženy Welekové, která jako malá dívenka toto divadélko viděla na vlastní oči, se nám podařilo z jejího soukromého archivu získat černobílou fotku těchto loutek zhotovených jejím otcem. Tu jsme s využitím umělé inteligence mírně dočistili a také kolorovali a nyní vám jí zde přinášíme jako zajímavé svědectví dané doby (původní černobílou verzi najdete v galerii). Pro zajímavost uveďme, že dnes se divadélko včetně loutek nachází v Národním muzeu, kam jej synové dr. Lormana věnovali.
Nejznámějšími producenty průmyslových loutek Spejbla a Hurvínka, nebo jejich napodobenin, byly ve dvacátých letech minulého století firmy pražského podnikatele Antonína Münzberga, JEKA (Jana a Elišky Králových), firma APAS – Anna Preclíková a synové či pražské nakladatelství A. Storch syn. Výrobě soustružených figurek vzhledem připomínající Spejbla a Hurvínka a dřevěných hraček a postavičkami se věnovala také firma továrníka Karla Blanka z Ústí nad Orlicí, Johann Schowanek v Jiřetíně nad Bukovou či tachovská společnost Seitz & Hofherr. Dnes zmenšené loutky pro potěchu dětí všeho věku vyrábí například firma Mašek, Království loutek či jejich plyšové verze firma Moravská ústředna Brno, která je nově prodává pod značkou Munabo.
V následujícím článku si připomeneme zajímavé detaily kolem tvorby loutek, hraček a nejrůznějších figurek se Spejblem a Hurvínkem vyráběných těmito firmami. Článek obrazově doplňuje připojená fotogalerie obsahující mnohé z těchto předmětů. Najdete v ní jak výrobky pocházející ze současnosti, které jsou stále běžně k dostání, tak i těch hodně starých, které lze zařadit do kategorie starožitných a které se dají sehnat jen na různých aukčních portálech.

Víte, co spojuje slavnou návrhářku hraček Libuši Niklovou (* 1934 - † 1981) s loutkou Hurvínka? Jak se dá snadno odvodit z přiloženého obrázku, je to pískací Hurvínek, za jehož návrhem tato světově uznávaná designérka stojí. Přestože Libuše Niklová navrhla slavnější a komerčně úspěšnější hračky než jakým byl gumový Hurvínek, patří mu mezi všemi jejími výtvory výsostné místo – právě pryžový pískací Hurvínek byl v roce 1954 první sériově vyráběnou hračkou, kterou tato výtvarnice navrhla a která se dostala do výroby. Po dva roky jí vyráběla firma Fatra Napajedla - Gumotex n.p. Břeclav (dnes Fatra, a.s.), pro kterou Niklová pracovala. Stejně jako další její hračky, patří dnes pískací Hurvínek k vyhledávaným sběratelským předmětům, za kterého si musí zájemci pořádně připlatit.
Niklová za svůj poměrně krátký život vytvořila přes 230 originálních hraček, které se vyráběly v mnoha barevných variantách, například gumové figurky, zvířátka s harmonikovým trupem či nafukovací hračky. Harmonikový kocour, na něhož obdržela i svůj první patent, či nafukovací slon nebo buvol, patří k jejím nejslavnějším počinům a právem se zařadily mezi nejslavnější hračky světa a ikony designu 60. a 70. let minulého století.
Za svou tvorbu získala Libuše Niklová mnohá ocenění. Její hračky byly natolik oblíbené a designově revoluční, že získaly několikrát například titul 'Vynikající výrobek roku' a mnohokrát označení 'Vybráno pro CID' (Czechoslovak Industrial Design), které bylo udělováno nejlepším československým výrobkům. Díky nadčasovému designu a vysoké popularitě se stávaly častým terčem kopírování v mnoha zemích světa. Dá se tak říci, že si s hračkami Libuše Niklové, nebo přesněji s jejich takřka totožnými kopiemi, hrály desítky milionů dětí po celém světě. Hračky Libuše Niklové mají kromě soukromých sběratelů ve svých sbírkách nejrůznější česká a moravská muzea, ale také například Muzeum dekorativních umění v Paříži či Muzeum moderního umění v New Yorku a dokonce i japonském Tokiu.