nejstarší z 1.5.2004
Aktuality
Divadelní archivář Pavel Grym v publikaci Klauni v dřevácích (1988) k této zamýšlené spolupráci uvádí: "Pod tímto názvem měla být v Osvobozením divadle uvedena za asistence Spejbla a Hurvínka originální úprava jevištní prvotiny Voskovce a Wericha v loutkovém provedení. V+W zde měli vystoupit v podobě dřevěných hrdinů na nitích a Jaroslav Ježek měl hru opatřit novou původní hudbou. Hodinový pořad spojený s filmem se měl hrát denně jako non-stop program od 14 do 18 hodin, aby se kapacity divadelního sálu co nejvíc využilo, a V+W měli své role tentokrát zpívat a hrát z loutkoherecké lávky po boku Josefa Skupy.".
Z ohlášeného projektu, který i po více než sto letech stále budí zvědavost, z dnes stěží pochopitelných důvodů bohužel sešlo. Pražský magistrát předepsal divadlu ze Skupova vystoupení tak vysokou daň (totožnou s dávkou pro cirkusy, střelnice a kolotoče), že V+W museli od další spolupráce z čistě ekonomických důvodů upustit. Dnes se můžeme bohužel již jen dohadovat, co mohlo spojení těchto tvůrčích osobností přinést.
Denisa Kischnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka, k tomu ve své výpravné publikaci Spejbl a Hurvínek... na nitkách osudu (2010) doplnila ještě jednu zajímavost: "Skupa byl vybaven licenční knížkou, která zařadila loutkovou produkci mezi houpačky a kolotoče. Nechybělo v ní ani poučení, aby se před úřady nechoval dotěrně, a přiloženo bylo i osvědčení o bezinfekčnosti. V souboru se dokonce tradovalo, jak byl Skupa při návštěvě jakéhosi městečka, vyzván, aby se dostavil na obecní úřad a sdělil počet dravých zvířat, která sebou vozí a počet míst, která má jeho stan."
Otázka dávky se následně stala velkým právním problémem, který přes poněkud šalamounsky formulované, nicméně kladné vyjádření Dr. Wirtha z ministerstva školství a národní osvěty v prospěch Skupových loutek z konce května 1930 skončil až před Nejvyšším správním soudem v Brně, odkud byl vrácen jako irelevantní a bezpředmětný. To však bylo už příliš pozdě a jak V+W, tak i Skupa se vrátili k osvědčeným formám práce a ke vzájemné spolupráci se už neodhodlali. Stanovisko ministerstva Skupa otiskl v plné délce v jedné z programových brožur divadla, kde se můžeme dočíst, že: "…ministerstvo školství a národní osvěty pokládá loutky Skupovy za výtvory umělecké, uznané za takové od umělců samých. Jeho Hurvínek a Spejbl zvlášť jsou charaktery zcela původně pojaté a udělané tak, že jsou dobovými typy. Skupa upravil si pro ně novou soustavu pohybovací, dal jim mimiku a scénické vystupování, takže jeho loutka nabývá téměř všech schopností živého herce v zevních prostředích. (…) Provádění samo, dialogické i zpěvní, opustilo zastaralou techniku loutkových divadel a přetvořilo se na dokonalé herectví, jež propracovává postavy podle jejich povah. Umělecká práce, kterou Skupa ve svém divadélku vykonal a vykonává, vyrovná se příslušnou poměrností každé umělecké práci divadelní."
Neuvěřitelné množství informací o tomto západočeském umělci shromáždila, setřídila, systematicky sestavila a následně sepsala do ucelené a naprosto vyčerpávající monografie PhDr. Jitka Bílková, Ph.D.. Její kniha z roku 2020 s názvem Frank Wenig - Novinář, spisovatel, spolupracovník Josefa Skupy na více 530 stranách přibližuje nejenom vztah a profesní spolupráci těchto dvou spolupracovníků a blízkých přátel, ale neopomíjí ani Wenigovu tvorbu mimo Skupovo divadlo. Autorka studiu tohoto umělce věnovala několik let svého života, pečlivě prošla všechny oficiální i rodinné archivní záznamy a i na podkladě četné komunikace s příbuznými Franka Weniga sepsala monumentální dílo, kterým se nemohou pochlubit ani význačnější osobnosti uměleckého světa. Každému milovníkovi Spejbla a Hurvínka, resp. Wenigovy tvorby obecně, ji proto vřele doporučujeme, neboť obsahuje nevídané množství detailů, které nikde jinde nezjistíte. S pomocí této fantastické publikace jsme mohli rozšířit Wenigův medailonek o zajímavé detaily ze života tohoto umělce a postupně se svolením autorky využijeme některé informace z knihy i zde v novinkách. Ty se budou týkat zejména podrobností spojených s rozhlasovými nahrávkami z pera Franka Weniga, neboť zatímco gramofonové nahrávky si můžeme i po více než 50 letech od jeho úmrtí snadno připomínat, s rozhlasovou tvorbou je to už těžší, neboť většina nahrávek byla ztracena či zničena. A právě zde si vypomůžeme údaji z knihy Jitky Bílkové, která nám pomůže poodhalit zajímavé detaily k některým Wenigovým rozhlasovým dílům. Sledujte tedy tyto stránky, postupně zde uvedeme několik dávno ztracených či zapomenutých zajímavostí.
Scénáristka Janka Ryšánek Schmiedtová, kterou si velice vážím pro její přínos do miminího divadla, má zajímavé vnímání divadelního světa. Vše je u ní perfektně barevně a hudebně podkreslené a hry jako Žeryčku, hop! nebo Hurvínkovo moře snění mají u dětí do dvou let veliký úspěch, především díky svým jednoduchým a srozumitelným příběhům, protkaným neotřelými, nápaditými a světélkujícími loutkami. Očekával jsem proto hodně i od její nové hry Hurvínek a vánoční záhada, cílené na trošku starší návštěvníky. Bohužel jsem byl dost výrazně zklamán.
Příběh, ve kterém se objevuje Sněžná příšera, coby deprivovaný pomocník Ježíška, který vybírá od dětí vánoční dopisy a předává je svému šéfovi, ničím novým do našeho vánočního světa plného krásných českých, lidových zvyků, založených na křesťanských tradicích, nepřispívá. Originalita příběhu se vytratila a spíše slepě kopíruje anglosaské zvyky v podobě mocného Santy Clause a jeho pomocníků vánočních skřítků. Ukáže se, že vybírání dopisů Sněžnou příšeru už moc nebaví, je zklamaná, že na ni děti neustále zapomínají a neberou ji jako důležitou pomocnici Vánoc, která si zasluhuje jejich náležitou lásku a úctu, a proto by pro ni měly mít připravené za oknem sladké pohoštění v podobě sladkých rohlíčků, plněných košíčků a čokoládových marokánek. Rozhodne se tedy při jedné noční návštěvě u Hurvínka a Máničky unést jejich psa Žeryka, aby tím alespoň částečně ukojila svoji frustraci a trápení nad ztracenou vánoční úctou. Jak jen tohle souvisí s našimi českými vánočními tradicemi?
Do Divadla S+H nastoupila po maturitě jako elévka, narvalo se stala členkou této oblíbené loutkové scény v roce 1966 ve svých 22 letech. V následujícím roce převzala od Boženy Welekové interpretaci Máničky a stala se tak její třetí adoptivní maminkou. Divadelní premiéru si odbyla 20. září 1966 na zájezdovém představení v Žacléři. První nahrávku v roli Máničky pořídila pro Supraphon v roce 1969, šlo o scénky Hurvínkovi k narozeninám - Spejblovi k narozeninám. Od té doby natočila celou řadu desek a cédéček. Poslední audionahrávkou byla Hurvajz, vyžvejkni se! vydanou v roce 2015.
Na rozdíl od svých předchůdkyň začala po boku Miloše Kirschnera, který se stal také jejím partnerem životním, s interpretací cizojazyčných textů. V roce 1971 pro ni Miloš Kirschner vytvořil novou postavu, která se okamžitě stala jednou z kmenových postav divadla - paní Kateřinu Hovorkovou alias Mániččinu bábinku. Ta poskytla Heleně Štáchové možnost rozšířit herecký part, který navazuje na tradici Divadla S+H, podle které jeden herec vytváří současně dvě typově a charakterově a věkem odlišné postavy.
Z manželství s Milošem Kirchnerem vzešly dvě děti, které obě úspěšně pokračují ve šlépějích svých rodičů. Dcera Denisa po smrti Štáchové divadlo vede, její o dva roky mladší bratr Miki je úspěšným autorem, technologem, výtvarníkem a také režisérem.
V roce 2008 vyhrála Štáchová osmiletý vleklý soudní spor o práva na obě postavy Spejbla a Hurvínka, čímž jim zajistila další existenci. Tento spor se však negativně podepsal na jejím zdravotním stavu. V roce 2004 jí byl poprvé diagnostikován lymfom. Nejenom svou léčbu Štáchová zaznamenala v knize Život na nitích (2005), která byla o 10 let později vydána také jako audiokniha. Její život, zajímavý pro román, avšak těžký na žití, je zachycen rovněž v její osobní zpovědi v televizním pořadu 13. komnata Heleny Štáchové (2006). Navzdory dlouhému boji s těžkou nemocí se do poslední chvíle věnovala divadlu. Zákeřnému onemocnění nakonec však ve věku 72 let 22. března 2017 podlehla. Zemřela doma, uprostřed své rodiny. Pochována je na Olšanských hřbitovech se svým manželem Milošem Kirschnerem.
Tuto krátkou vzpomínku zakončíme oblíbeným citátem Heleny Štáchové: "Neboj se stínů. Jsou jen znamením, že někde blízko svítí slunce." Více se o slavné loutkoherečce můžete dočíst v přiloženém medailonku.
Chtěli byste si vyslechnout jeho pohled na divadelní tvorbu a všeho co s ní a Spejblem a Hurvínkem souvisí? Pak přijďte na inspirativní večer plný nápadů, networking a setkání s tvůrci, který se bude konat 28. 11. v PrusaLabu na veletrhu Meet the Makers 21 – Divadlo, film a scéna od 18 do 20 hodin. Akce je zdarma, stačí se jen zaregistrovat. Kromě Mikiho zde vystoupí i další zajímaví hosté: Josef Lepša a Jan Bubeníček. Přijďte se inspirovat a dozvědět se více o tom, jak moderní technologie ovlivňují tradiční umělecké formy a jak mohou obohatit současnou scénografii a animaci.