Aktuality

Do studia Českého rozhlasu Rádia Junior zavítaly dvě herečky z Divadla Spejbla a Hurvínka - Michaela Jandlová loutku Máničky vodí a druhá - Jana Mudráková - ji mluví. Přijde s nimi do studia i Mánička? Co nám prozradí o rodinných vztazích Hurvínka? A co má Mánička nejradši? Klub Rádia Junior moderuje Jana Rychterová.

S nastupujícím adventním časem pro vás mám tip na chytrou vánoční inscenaci pro malé i velké diváky a jejich doprovod: Divadlo Spejbla a Hurvínka uvedlo v listopadu novou inscenaci Hurvínkova vánoční záhada. Zaběhnuté divadelní pořádky kreativně bourá režie Janky Ryšánek Schmiedtové, která je kmenovou režisérkou divadla.
Hurvínkova vánoční záhada atmosférou i příběhem připomíná legendární inscenaci Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka Jana Borny, která měla premiéru před téměř čtvrt stoletím a s úspěchem se tam před vyprodaným hledištěm hraje v adventní čas dodnes.
Děj nového Hurvínkova dobrodružství je zasazen taktéž do večerní Prahy; paní Kateřina jako každý rok peče cukroví i pro Sněžnou příšeru, letos to však nestihne a příšera unese Žeryka. Hurvínek s Máničkou se vydávají na strastiplnou výpravu zasněženou noční Prahou, při putování nechybí popeláři a portál do mrazivé země nacházející se v Potravinách Vávra, aby pejska zachránili. Inscenaci doplňují a děj posouvají chytlavé a chytré písničky, které si děti zpívali i po odchodu z divadla.
Režisérka Ryšánek Schmiedtová konečně zbořila čtvrtou (v loutkovém divadle takřka železnou) stěnu, loutkovodiči vystoupili s loutkami nejen na forbínu, a děti si tak mohly detailněji prohlédnout, jak se taková loutka vodí; konkrétně můj syn si to doma hned zkoušel podle toho, co viděl na scéně. Princip live cinema, kdy pan Spejbl hlásí počasí, by chtělo použít důsledněji tak, aby dával v celkovém konceptu smysl a nebyl jen pouhým nesourodým prvkem, použít ho na více místech, než jen ve třech situacích. A že příležitostí by se v inscenaci našlo! Výprava Kamila Bělohlávka dává nahlédnout do magických nočních pražských ulic a Sněhová příšera je přesným vyváženým mixem roztomilosti a tajuplnosti, takže detailů na snímání a práci s nimi je více než dost. Budu se těšit třeba příště, Hurvínek a jeho parta mají skvěle nakročeno! Činohra se ukázkově snoubí s loutkami a Hurvínek tak konečně přichází vstříc modernímu divadlu, aniž by jakkoliv potlačoval tradici.
Avšak nadčasové poselství pohádky je podstatné ocenit v předvánočních časech nejvíce. Díky jemným edukativním radám, jak na chmury a stesky, si s dětmi pak mohou rodiče povídat o emocích a o tom, jak je zvládat. A to je něco, co se jim do budoucna může hodit stejně (či možná více) jako mně veškeré dějepisné informace, které jsem si z Hurvínkových audio dobrodružství odnesla z dětství do dospělosti já. Jsem vděčná, že láska k Hurvínkovi, Spejblovi, Máničce, paní Kateřině a Žerykovi se propisuje do další generace a mohla započít zrovna díky tak kouzelné pohádkové inscenaci – syn si přeje k svátku vstupenky na další reprízu a doma vyrábí Sněžnou příšeru z papíru, jeli jsme se podívat do Potravin Vávra a Robin Bobin je hláška letošního listopadu. Děkuji velmi a těším se na další Hurvínkova dobrodružství!

Hurvínek a Spejbl v Popletanii. Jeden z mnoha audio příběhů, který pro Josefa Skupu a jeho loutkové postavičky Spejbla a Hurvínka napsal Skupův spolupracovník a jeho blízký přítel Frank Wenig. Přestože si tuto rozhlasovou pohádku z roku 1949 už nikdy zřejmě neposlechneme (rozhlasový pás byl stejně jako mnoho dalších v průběhu času zničen nebo přepsán), dokážeme po pětasedmdesáti letech od sepsání a odvysílání alespoň rekonstruovat o čem tato rozhlasová pohádka byla.
Prvním velmi užitečným informačním zdrojem k tomu je Wenigova monografie z roku 2020 s názvem Frank Wenig - Novinář, spisovatel, spolupracovník Josefa Skupy, kterou napsala PhDr. Jitka Bílková, Ph.D.. Tato autorka prošla všechny dostupné archivní záznamy, které komplexně zpracovala do zmíněné publikace, jež nám dává možnost zjistit mnoho zajímavých detailů o Wenigově tvorbě, včetně scénáře k této pohádce. Tím druhým důležitým materiálem je archiv Týdeníku Rozhlas, z něhož se zase dají vyčíst informace o obsazení hry a datu vysílání.
Tato půlhodinová pohádka byla v režii Bohuše Hradila premiérově odvysílána v neděli 30. října 1949 v Československém rozhlase na stanici Praha I. v čase 13.30 až 14.00 hodin. Scénář pohádkového příběhu o jednom zvláštním království, kde je všechno naruby, Frank Wenig po úpravách dokončil 1.9.1949. Po Skupově poválečném přestěhování do Prahy jejich vzájemná spolupráce ochladla a tato hříčka je tak jednou z posledních větších počinů, který Wenig pro Skupu napsal.
Jak to v pohádkách bývá, Spejbl a Hurvínek po úvodním zkoušení překročili sedmero hor a přebrodili sedmero řek až se ocitli v zemi zvané Popletanie, kde není nic, jak by mělo být. Na topolu rostou švestky, v hnízdě sedí motýl na vejcích, v potoce plavou zajíci, srnec míří na myslivce, o krále pečuje zahradník, cukrář roznáší poštu, krávy pasou listonoši... Celému království vládne popletený panovník, který vydává samé zmatené zákony a je tak zodpovědný za chaos, který v celé zemi díky tomu panuje. S králem Popletou Třináctým posluchače seznamuje postava vypravěče, který je průvodcem celého pohádkového příběhu. Při putování Popletanií se Spejbl a Hurvínek ztratí, a tak se zeptají kolemjdoucího muže na cestu. Ten se však oproti oslovení 'strejdo' ohradí s tím, že není muž, ale teta Vonáskovic. Spejbl si povšimne, že je velmi hubená a ptá se proč. Dostane odpověď, že je to kvůli zmateným královým zákonům, které vydává jeden za druhým a ona neví, který zrovna platí. Není si tak jistá, jestli se má polévka jíst před hlavním jídlem, nebo až po něm. Hurvínek jí poradí, ať polévku vynechá a je po problému. Žena se zaraduje a může konečně poobědvat. Další cesta Spejbla a Hurvínka zavede do hostince, kam ale musí vylézt po žebříku. Také tam se setkávají s mnoha podivnostmi - prostřeno je na židlích, v slánkách je namísto soli cukr, jídlo a pití si lidé nosí svoje a hostinský platí hostům. Spejbl s Hurvínkem marně čekají na obsluhu. Hostinský, ač je zcela zdráv, leží v posteli a nemůže vstát - král je totiž nemocný a nakázal všem poddaným rovněž ulehnout. Pomatené rozkazy dovedou Spejbla a Hurvínka až k samotnému králi. Zcela bez odporu proniknou do jeho ložnice, protože všichni strážci a komorní také stůňou, jak vládce přikázal. Král si žádá uvařit a přinést čaj, ale nikdo nereaguje. Hurvínek rozčílenému panovníkovi vysvětluje, že mu ho nemá kdo donést, když všichni musí ležet v posteli. Nadiktuje mu znění nového zákona "Vydávám nový zákon a nařizuji a poroučím, aby lidičky vůbec moje zákony neposlouchali", který král podepsal a předal ho k rozhlášení. Jakmile to lidé uslyšeli, vše se začalo vracet k běžným pořádkům, o čemž se Spejbl a Hurvínek přesvědčují na zpáteční cestě královstvím.
Zbývá dodat herecké obsazení této pohádky. Za pana Spejbla a Hurvínka, jeho synka, hovořil samozřejmě národní umělec Josef Skupa, krále Popletu XIII. si zahrál Antonín Zíb, královského hlasatele ztvárnil Bohumil Semerák, postavu strýce Vonáska namluvil Miloslav Michal, hostinskému od Strakatého koně hlas propůjčil Václav Piskáček a roli vypravěče přijal Josef Červinka.
Vystudovaný učitel, později novinář a spisovatel Frank Wenig s Josefem Skupou spolupracoval od roku 1920 až do jeho smrti. Sám nebo společně se Skupou napsal několik zásadních divadelních her (vrcholem jejich dramatické spolupráce je odvážná jinotajná hra Kolotoč o třech poschodích z počátku roku 1939, satirická revui Jdeme do sebe či fantastická pohádka Hurvínek se učí čarovat od roku 1954 s názvem Hurvínek mezi broučky), desítky scének pro rozhlas a gramofonové desky (např. Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou). Napsal také několik knih, které Skupa doplnil svými ilustracemi. O Skupovi, jeho divadle, loutkářství, ale i jiných tématech napsal stovky článků.

Jedna z českých vesmírných misí dnes končí. Družice Planetum-1, která měla za úkol, i za pomoci svého kapitána Hurvínka, přilákat k vědě mladé talenty, dnes předčasně skončí svou misi. Původní modely ukazovaly, že by mohla na oběžné dráze Země strávit až 10 let. Jak ale uvedl Jan Spratek z pražského planetária, zvýšená aktivita Slunce posledních měsíců a let, kterou mohl téměř každý z nás zaznamenat pozorováním polárních září i z našich zeměpisných šířek, způsobila „nabobtnání“ zemské atmosféry, která začala družici významněji brzdit. To způsobilo výrazně rychlejší ztráty výšky a zkrácení životností až na třetinu. Dražice tak díky tomu začala klesat. Z někdejších zhruba 530 kilometrů se její výška letos na podzim dostala na 400 kilometrů, v polovině listopadu to už bylo jen 300 kilometrů a teď už jen 200 kilometrů. V pátek 29.11.2024 vstoupila do nejhustějších vrstev atmosféry, kde bude kvůli vysokému tření okolní atmosféry vystavena teplotám mezi 1 500 a 3 000 °C. Těm bohužel nedokáže čelit ani dvoucentimetrový skleněný Hurvínek na palubě. Družice tak skončí svou životní dráhu, která začala startem 25. května 2022. Vypuštěna byla ve výšce 550 km a kolem Země se neustále řítila rychlostí větší než 27 000 km/h. Celkem družice nalétala během svých 30 měsíců na oběžné dráze přes 600 milionů kilometrů.

Osvobozené divadlo je nerozlučně spjato s dvojicí Jiří Voskovec a Jan Werich (V+W), stejně tak jako jsou loutky Spejbla a Hurvínka trvale spojeny se jménem jejich duchovního otce Josefa Skupy. Jak Skupa a jeho dva ušatci, tak i V+W byli ve třicátých letech minulého století velice populární, a tak není divu, že se jejich cesty protknuly a začali společně spřádat plány na velkolepou spolupráci. Tou se měl stát projekt Vest pocket varieté odvozující název od slavné hry V+W Vest pocket revue.
Divadelní archivář Pavel Grym v publikaci Klauni v dřevácích (1988) k této zamýšlené spolupráci uvádí: "Pod tímto názvem měla být v Osvobozením divadle uvedena za asistence Spejbla a Hurvínka originální úprava jevištní prvotiny Voskovce a Wericha v loutkovém provedení. V+W zde měli vystoupit v podobě dřevěných hrdinů na nitích a Jaroslav Ježek měl hru opatřit novou původní hudbou. Hodinový pořad spojený s filmem se měl hrát denně jako non-stop program od 14 do 18 hodin, aby se kapacity divadelního sálu co nejvíc využilo, a V+W měli své role tentokrát zpívat a hrát z loutkoherecké lávky po boku Josefa Skupy.".
Z ohlášeného projektu, který i po více než sto letech stále budí zvědavost, z dnes stěží pochopitelných důvodů bohužel sešlo. Pražský magistrát předepsal divadlu ze Skupova vystoupení tak vysokou daň (totožnou s dávkou pro cirkusy, střelnice a kolotoče), že V+W museli od další spolupráce z čistě ekonomických důvodů upustit. Dnes se můžeme bohužel již jen dohadovat, co mohlo spojení těchto tvůrčích osobností přinést.
Denisa Kischnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka, k tomu ve své výpravné publikaci Spejbl a Hurvínek... na nitkách osudu (2010) doplnila ještě jednu zajímavost: "Skupa byl vybaven licenční knížkou, která zařadila loutkovou produkci mezi houpačky a kolotoče. Nechybělo v ní ani poučení, aby se před úřady nechoval dotěrně, a přiloženo bylo i osvědčení o bezinfekčnosti. V souboru se dokonce tradovalo, jak byl Skupa při návštěvě jakéhosi městečka, vyzván, aby se dostavil na obecní úřad a sdělil počet dravých zvířat, která sebou vozí a počet míst, která má jeho stan."
Otázka dávky se následně stala velkým právním problémem, který přes poněkud šalamounsky formulované, nicméně kladné vyjádření Dr. Wirtha z ministerstva školství a národní osvěty v prospěch Skupových loutek z konce května 1930 skončil až před Nejvyšším správním soudem v Brně, odkud byl vrácen jako irelevantní a bezpředmětný. To však bylo už příliš pozdě a jak V+W, tak i Skupa se vrátili k osvědčeným formám práce a ke vzájemné spolupráci se už neodhodlali. Stanovisko ministerstva Skupa otiskl v plné délce v jedné z programových brožur divadla, kde se můžeme dočíst, že: "…ministerstvo školství a národní osvěty pokládá loutky Skupovy za výtvory umělecké, uznané za takové od umělců samých. Jeho Hurvínek a Spejbl zvlášť jsou charaktery zcela původně pojaté a udělané tak, že jsou dobovými typy. Skupa upravil si pro ně novou soustavu pohybovací, dal jim mimiku a scénické vystupování, takže jeho loutka nabývá téměř všech schopností živého herce v zevních prostředích. (…) Provádění samo, dialogické i zpěvní, opustilo zastaralou techniku loutkových divadel a přetvořilo se na dokonalé herectví, jež propracovává postavy podle jejich povah. Umělecká práce, kterou Skupa ve svém divadélku vykonal a vykonává, vyrovná se příslušnou poměrností každé umělecké práci divadelní."