Rubrika: fan web

Bolševický puč z února roku 1948, komunisty nazývaný jako Vítězný únor, přinesl významné proměny do fungování poválečné společnosti. Tento převrat zahájil destrukci fungování parlamentní demokracie a vedl k nastolení komunistické diktatury trvající dlouhých 40 let. Následující roky se pak v Československu nesly ve znamení znárodňování, kolektivizace, politických procesů, ale také emigrace a hospodářského úpadku země. A také prorežimní propagandy, která se nejvíce projevovala v kultuře. Zasáhla nejenom divadelní tvorbu, ale měla dopad i na koncepci a obsah rozhlasového a později rovněž televizního vysílání.

Dramatická změna směřování republiky částečně ovlivnila také tvorbu Josefa Skupy a jeho divadla. Projevilo se to v několika politicky zabarvených scénkách z padesátých let minulého století, které Skupa natočil pro Československý rozhlas. Mezi takové se řadí například Hurvínek na brigádě (1955), v níž se Hurvínek angažuje ve zvelebování dětského hřiště a nadšeně provolává hesla 'Ať žije brigáda!'; Hurvínek cvičí (1955), ve které se řeší Hurvínkovo zapojení do tělovýchovné jednoty; scénka Hurvínka a Spejbla o telefonu (1955), ve které pionýr Vašík pomáhá Spejblům zapojit domácí telefon či silně didakticky zaměřená nahrávka Jak to s Hurvínkem málem špatně dopadlo, v níž Hurvínkovi důrazně domlouvá příslušník SNB, že ne všechna místa jsou vhodná k sáňkování. Skupovo mírové vyznání pak můžeme slyšet ve scénce o Holubičce míru. Josef Skupa sám zmiňoval, že na Československou cenu míru, která mu byla udělena v září roku 1955, byl velmi pyšný a velice si jí vážil. Scénka na toto téma mu šla tedy jistě od srdce a byla myšlena naprosto upřímně.

Zda byl k natočení prorežimně zaměřených nahrávek Skupa dotlačen, či sám po druhé světové válce jako mnozí další věřil, že nové politické uspořádání může být odpovědí na poválečné problémy, je těžké soudit. Nutno však poznamenat, že celá tehdejší společnost měla levicové smýšlení a Skupa by se svými politickými názory nebyl výjimkou. Každopádně toto pro satirika Skupu netypické směřování tvorby trvalo jen velice krátce a natáčení agitek, k nimž propůjčil Spejbla a Hurvínka, mělo pouze jepičí život. Autorkou většiny těchto audio příběhů byla Olga Kuchynková, jenž stojí i za nehurvíkovskou divadelní inscenací Mánička mrzutá (1952). Pro úplnost dodejme, že všechny uvedené nahrávky jsou uchované v rozhlasovém archivu. Těžko však očekávat, že je vzhledem k jejich poplatnosti době Český rozhlas někdy vydá.

V ostrém kontrastu se socialisticky koncipovanými nahrávkami jsou ve stejné době natočené Skupovy satirické výstupy. Mezi nejvýznamnější patří Zapomenutá slova, Spejblova vědecká přednáška, Hurvínkovo řečnické umění (kterým jsme se na tomto webu detailněji věnovali nedávno) či scénka s podivným názvem Hurvínek a Spejbl - Taťuldo. Všechny se nesou v kritické a na tu dobu dosti odvážné atmosféře. Zvláštní název snímku Taťuldo má možná své logické odůvodnění. Po nástupu komunismu rozvinutá cenzura mnoho děl zakazovala a kritické myšlení nebylo žádoucí. Název Taťuldo tak možná měl zakrýt před cenzory obsah. V nahrávce se totiž Skupa strefuje do neuvěřitelného zmatku na úřadech, který panoval v souvislosti se zabavováním majetku. Příznačné také je, že se snímek prvního vydání dočkal až v roce 2019 na výběru od Supraphonu.

Ve filmové tvorbě se k politicky laděným snímkům řadí pseudodokument Neobyčejná léta (1952) pojednávací o vzniku a rozvoji jednotného zemědělského družstva v jihočeské vesnici Vyhnanice, který natočili Vojtěch Jasný a Karel Kachyňa. V tomto dokumentárním filmu oslavujícím výhody společného hospodaření v JZD účinkoval jako součást děje také Josef Skupa se svým souborem. Divadelníci přijíždějí autokarem do vesnice, aby zde večer odehráli před jedním z domů na zahradě divadelní představení. Ani v tomto případě nelze určit, zda Skupa věděl, o jaký snímek ve skutečnosti půjde a čemu se propůjčuje, nebo zda to zjistil až po jeho dokončení, kdy už nebylo možné s tím nic dělat. Známým je také Skupův filmový "nábor" dětí do pionýra, který pronesl v reakci na svou návštěvu v Sovětském svazu a Polsku (dostupný je třeba ve vzpomínkovém pořadu na Miloše Kirschnera Dřevěný mikrokosmos).

Tlak doby se odrazil i v divadelní tvorbě. V roce 1951 divadlo uvedlo aktualizovanou verzi hry Robinson Hurvínek, kterou však z původně humanistického příběhu o záchraně života přepracovalo v politickou agitku. Ustaraný Spejbl, zoufale hledající ztraceného syna, se tu mění ve zpátečníka krajně konzervativních názorů. Pošetilého blouznícího Hurvínka nezachraňuje posmutnělý sirotek Jirka, ale pionýři z nedalekého tábora, a Hurvínek se, dojat jejich obětavostí, sám stává pionýrem, poznávaje mladý, krásný, čistý a pravdivý život. Nezájem diváků o upravený příběh se promítl do počtu repríz. Zatímco původní o deset let mladší verze se dočkala 165 uvedení, upravená varianta se hrála pouze 16x.

Dnes si v našem historickém okénku připomeneme divadelní hru Na řadě Dr. Spejbl, na jejíž vysokou popularitu mělo vliv už pod názvem Hurvínek a drak také povedené dvojité audio zpracování. Důvod, proč jsme se zaměřili právě na tuto hru je logický: 26. září 2024 tomu je přesně 55 let od doby, kdy se poprvé objevila na divadelním repertoáru. Jednalo se druhou inscenaci, kterou pro Divadlo Spejbla a Hurvínka napsal později veleúspěšný autor František Nepil. Jeho prvotina Ahoj, Andrtálie z roku 1961 byla diváky i kritiky přijata poměrně rozpačitě, o to větší úspěch však měl groteskní příběh o nevrlé princezně, která ohrožuje hodného draka. I dnes se posluchačům vyloudí široký úsměv na tváři, když si vybaví Spejbla v roli lékaře a Hurvínka coby komisní sestřičky dožadující se u pacientů při vyplňování nové karty adresy toho, kdo je nezaměstnává či průkazu o starých a nových číslech. Oba se pak pomocí vtipných dialogů a hry se slovy snaží vyřešit problém, jak vyléčit princeznu z její nesmavosti a neohrozit draka, který si špatné zacházení díky své dobrotě vlastně ani nezaslouží. Spejbl se pro svou nemohoucnost dostane i do vězení, ale s pomocí Hurvínkova vtipu se podaří zdánlivě nesmiřitelný konflikt vyřešit smírným happy endem – svatbou draka s princeznou.
Hra na pomezí mezi dětským a dospělým publikem se setkala s takovým úspěchem, že byla natočena na gramofonovou desku (1988) a o několik let dříve v odlišném hereckém obsazení rovněž i v Československém rozhlase (1977). To už ale s pozměněným názvem Hurvínek a drak, pod kterým se v režii Josefa Henkeho v novém nastudování znovu objevila také na jevišti, a to necelý rok a půl před sametovou revolucí.
Ještě před natočením gramodesky vyšla v roce 1970 na SP desce dvojice krátkých příběhů vycházejících z této divadelní hry. Šlo o scénky Spejbl v žaláři a Vaječný koňak. Komická pohádka v celé své délce následně vyšla znovu v roce 2004 na CD albu Hurvínek a drak (S+H 22). A o deset let později znovu na stejnojmenném albu Hurvínek a drak (2014), který Supraphon vydal jako připomínku nedožitých 85. narozenin Františka Nepila. Tato nahrávka obsahuje i další Nepilovy scénky včetně bonusové nahrávky Spejbl, Hurvínek a Červená Karkulka (1971) z rozhlasového archivu.
Na závěr našeho vzpomínání jedna otázka pro znalce. Víte, co má scénka „Vaječný koňak“ společného se scénkou „Novoroční přání“, kterou v roce 2010 namluvil Ondřej Lážnovský a která vyšla na kompilačním CD/LP výběru Ať žije Spejbl!? Kdo tipoval, že obě spojuje postava Spejbla, kterého v nich můžeme slyšet v podroušeném stavu vlivem nadměrné konzumace vaječného koňaku, měl pravdu. :-)

Pan Flóda - dnes už zapomenutá figura, kterou znají víceméně pouze pamětníci. Prohlédnout si jí ale mohou návštěvníci divadla i dnes v muzeu loutek, kde se tato postavička nachází mezi mnohými dalšími marionetami z divadelního fundusu. Poprvé našel pan Flóda uplatnění ve hře Hurvínkova diskotéka, která měla premiéru 17. října 1979. V tomto představení určeném zejména střední divácké generaci se snažil překazit vystoupení beatové skupiny Sauna, kterou založil Hurvínek s jeho přáteli. Dnes je to tedy rovných 45 let od Flódova premiérového uvedení. Interpretace postavy se výborně zhostil Miroslav Polák, který je veřejnosti více znám jako hlas psa Žeryka, za něhož štěkal více než dvě desítky let. Loutku vodil zpravidla Martin Klásek nebo Radko Haken.
Ač se s využitím této postavy počítalo zprvu na delší dobu, uplatnění nakonec dostal jen ve čtyřech hrách. Jako nájemník bytu v témže domě, kde bydlí Spejblovi, byl se Spejblem a Hurvínkem ve stálém kontaktu, a tak měl pro delší využití vytvořeny ideální předpoklady. To se však nakonec nestalo a pan Flóda se objevil už jen ve třech dalších představeních: Hurvínek na šikmé ploše (premiéra 29.6.1983), Hurvínek a Přeslička (premiéra 3.5.1984) a Hurvínek a duchové (premiéra 6.5.1986).
Flódův charakter byl jednoznačně určen od vzniku postavy. Nahrbeně číhající a nervózně se kroutící cholerik s doutníkem v ústech, byl profesí pohřební trumpetista a i to ho předurčovalo být nositelem negace, představitelem lidské špatnosti, iniciátorem nepříjemností, osobou vyhledávající konflikt.

Ve čtvrtek je tomu 53 let co na divadelní prkna vstoupila nejmladší členka dřevěné rodinky - paní Kateřina Hovorková. Loutku této opatrovnice Máničky podle návrhu Zdeňka Juřeny vyřezal Ivan Moravec. Premiéru si odbyla 12. září 1971 v Pardubicích ve hře Past na Hurvínka. Představila se tu jako mírně potřeštěná učitelka přírodopisu a zosobnění papírové moudrosti, která to vždy dobře myslí, ale díky své potrhlosti přivádí sebe i ostatní do maléru. Loutka vznikla z iniciativy Heleny Štáchové a autorského podílu Miloše Kirschnera jako ženský protějšek Spejbla a spolu s Máničkou tvoří herecké protihráče hlavním divadelním postavami už po více než padesát let.
Definitivní podobu dostala až po svém prvním vstupu na scénu. Jak ukazují historické fotky z jejích začátků, pro první reprízy Pasti na Hurvínka byla ještě Bábinka poněkud mondénní dámou s velkými brýlemi a v kalhotovém kostýmu. Ale protože tato vnější podoba intelektuálky plně neodpovídala představě zamýšleného typu, po několika reprízách se proměnila v potrhlou osůbku trochu staromódního střihu, v jemně pruhovaném kostýmku, se špičatým, ohrnutým nosíkem, drdůlkem a mírně vyjevenou tváří se stopkovitýma očima, která lépe odpovídala jejímu takřka stálému znepokojenému údivu, že se v životě všechno neodehrává přesně podle osnov. A takto jí znají diváci dodnes.
Až do svého odchodu v roce 2017 za postavu promlouvala Helena Štáchová po které na čas převzala tuto roli Marie Šimsová. Dnes jí v inscenacích uslyšíte mluvit hlasem Jany Mudrákové, která je současně i interpretkou Máničky.
Na Bábinčin zrod vzpomínala ve své autobiografii Život na nitích (2005) Helena Štáchová takto: "Abych to neměla tak jednoduché, postarala jsem se, abych stejně jako Miloš mohla i já hrát současně dvě osoby. Záviděla jsem mu možnost jeho herecké ekvilibristiky, kdy „na jedna ústa“ hraje dialog mezi dvěma charakterově, hlasově i věkově odlišnými postavami. Navíc se mi zdálo, že v dialozích divadla chybí ženská problematika a ženský úhel pohledu na svět. A také mi bylo líto Máničky, které na rozdíl od Hurvínka chybělo rodinné zázemí. S Milošem jsme tedy vymysleli postavu Mániččiny bábinky Kateřiny Hovorkové."

Dnešní den, tedy 5. září, si připomínáme životní jubilea hned dvou významných osobností, které své životy spojily s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Osmdesátéosmé narozeniny dnes slaví mladoboleslavský rodák a dlouholetý vodič Hurvínka Bohuslav Šulc (* 5.9.1936) zvaný Bója. Šulc nastoupil do Divadla Spejbla a Hurvínka v roce 1953 jako sedmnáctiletý nadšený amatérský loutkoherec, a to ještě k jeho zakladateli Josefu Skupovi. S jeho nástupcem Milošem Kirschnerem pak vytvořil dvojici, díky které Hurvínek bavil generace diváků – Kirschner dal Hurvínkovi hlas, Šulc zase pohybovou dokonalost. Ve vedení Hurvínka se zprvu střídal s Jiřinou Skupovou, záhy přebral vahadlo zcela. Díky němu Hurvínek dokázal gestem citlivě zareagovat na každou improvizaci nebo na ohlas publika. Do historie Divadla S+H zapsal i jako autor a režisér několika divadelních scénářů a jako autor sólových loutkohereckých pantomim (např. Mnoho Spejblova povyku pro nic, 1973). V Divadle S+H působil téměř čtyřicet let, opustil ho až v roce 1992. Za své loutkoherecké výkony obdržel řadu prestižních cen, dvakrát například Skupovu cenu na festivalu Skupova Plzeň či v Tokiu Cenu japonských diváků. 8. května 1985 byl jmenován zasloužilým umělcem. Je rovněž držitelem Ceny Thálie 2017 za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla.

Nedožité sedmdesáté narozeniny by dnes oslavil řezbář, scénograf a výtečný technolog Dušan Soták (* 5.9.1954 - † 2.11.2019). Dušan Soták se do Divadla S+H dostal v roce 1977, kdy mu Miloš Kirschner nabídl místo šéfa výpravy. Prvním představením, na kterém se jako výtvarník scény podílel, byla v roce 1982 hra O fousatém Hurvínkovi, tou poslední pak byla hra S+H - "Ve dvou se to lépe..." (2018). Do historie se zapsal také jako autor, když s Helenou Štáchovou napsal hru Hurvínek a kouzelník (2004). V roce 1990 se osamostatnil, založil firmu SOT, ale v práci pro D S+H pokračoval stále. Sám, nebo společně se svou manželkou, výtvarnicí Naďou Sotákovou. Pracoval nejen přímo pro divadlo, ale výrazně se podílel i na dalších divadelních projektech. Je autorem výprav pro večerníčkové řady se Spejblem a Hurvínkem Hurvínek vzduchoplavcem (1993) i Hurvínkův rok (2003). Firma SOT se podílela na realizaci výstav s S+H či na vzhledu časopisu Hurvajz a mnohém dalším. Kromě řady výprav byl rovněž výtvarným autorem bronzové lavičky před divadlem či její dřevěné obdoby, která byla použita během výstavy k Hurvínkovým 90. narozeninám a která nyní zdobí prostory D S+H před pokladnou. Byl rovněž autorem a aranžérem divadelního muzea, které je nepřehlédnutelnou součástí divadelních prostor, nebo autorem pohyblivého sousoší ve foyeru.