Rubrika: fan web

Dnes, tedy 8. ledna 2024, uplynulo 68 let, co do loutkářského nebe odešel Josef Skupa – světově uznávaný loutkář a duchovní otec loutek Spejbla a Hurvínka. Právě on založil v Plzni roku 1930 Divadlo Spejbla a Hurvínka, tehdy šlo o první české profesionální loutkové divadlo. Skupův úspěch byl daný jeho talentem a pílí, ale zejména jeho improvizačními schopnostmi a humorem. Divadlo bral vždy jako kolektivní práci. I v tom je tkví jeho úspěch.
Skupa vydával gramofonové desky, účinkoval v rozhlase, televizi, jezdil se svým divadlem po vlastech českých, pořádal zájezdy i do zahraničí. Úspěchy přerušila válka. Skupa i přesto nebojácně pokračoval v účinkování, ale nakonec byl zatčen (17.1.1944) a uvězněn a deportován do drážďanského vězení. Spejbl s Hurvínkem skončili v trezoru gestapa. Po vybombardování Drážďan se šťastnou náhodou Skupovi podařilo utéct a vrátit se domů. Válka naštěstí vzápětí skončila. Po ní obnovil činnost divadla, překvapivě nikoliv v Plzni, ale v Praze.
Novou domácí scénu našel v Praze na Vinohradech. Divadlu se relativně dařilo, ale repertoárově trochu strádalo. Na programu se objevovaly opakující se revue nebo dokonce nehurvínkovský repertoár. Skupa vážně onemocněl, ale statečně pokračoval ve hraní. Dokázal se včas obklopit mladou generací nadějných nadšenců v čele s Milošem Kirschnerem, který divadlo postupně předával. Právě s Kirschnerem od roku 1952 příležitostně začal alternovat. V roce 1956 ho na zájezdě v Plzni překvapenému publiku oficiálně představil jako svého nástupce. Mladí tvůrci vnesli do dramaturgie divadla čerstvý vítr a Skupa sám dostal elán a chuť do další práce. Nikdo netušil, že to nebude nadlouho. Pár dní před plánovanou oslavou 65. narozenin pan profesor Skupa umírá... Jeho divadlo však díky už několika generacím znamenitých pokračovatelů hraje dál a úspěšně se rozvíjí.

Jedním z věhlasných loutkářů, kterého Josef Skupa před druhou světovou válkou angažoval do svého souboru, byl Jan Vavřík-Rýz. Tento všestranně nadaný kumštýř byl nejenom výtečným loutkářem, ale také výborným technologem a řezbářem, který pro Skupu vytvořil celou řadu zásadních loutek (slavná dechovka, sbor tamburašů, Kocourkovští učitelé, cvičená zvířata, opičí cirkus aj.). Jednou z jeho zhruba 130 loutek byla od roku 1938 také postava paní Drbálkové, která se po paní Frňoulové stala druhou z jakýchsi předskokanek paní Kateřiny. Tato postava, podobně svérázná jako její autor, kterou Vavřík-Rýz sám vodil i mluvil, hrála zpravidla záporné role, často ale v stěžejních hrách té doby.
Postava výřečné babky se zrodila v červenci 1938 na plzeňském výstavišti při jubilejní výstavě původně jen jako rozhlasový hlas - z ampliónů na výstavě zaznívá prostřednictvím Jana Vavříka-Rýze skřípavý ženský hlas a "jedovatým" slovníkem komentuje tato pavlačová drbna aktuální události. Když Skupu s Wenigem napadne, že by se tahle osůbka mohla objevit i na jevišti, nenechal se Jan Vavřík-Rýz dlouho prosit a vyřezal v tvářích ducatou bábu s rozšklebenými ústy, která dovedou strojeně fňukat, špičkovat a trousit jedovatosti. V jejích rysech lze dokonce nalézt, byť pochopitelně zdeformované, rysy autora.
Na jevišti poprvé vystoupila 25. prosince 1938 při premiéře dětské hry O vousatém Hurvínkovi. Zásadní roli sehrála ve hře Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích (poprvé 10. února 1939), v níž se jako domovnice snaží uzurpovat moc ve Spejblově domě. Hra byla zřejmou alegorií mnichovských událostí a jedním z nejstatečnějších počinů české kultury té doby. Objevila se ale i v dalších inscenacích (např. Ať žije zítřek či Pavlačová estráda paní Drbálkové); její hlas je zachycen také na gramofonových deskách (např. Mánička zlobí - Máničce nejde čtení z roku 1955).
Paní Drbálková vystupovala ve velmi rozmanitých rolích: jednou jako Spejblova sousedka, jindy coby paní domácí, správcová, Spejblova bytná, posluhovačka ve výzkumném ústavu, pradlena. V jedné hře Spejbla ani nezná, v jiné figuruje jako teta Máničky a Spejblova stará známá. Její vztah ke Spejblovi byl podle daného postavení buď svrchovaně pánovitý či drsně podlézavý, její poměr k dětem převážně nadřazený. Na to nakonec také paní Drbálková doplatí, nenajde si své pevné a jednoznačně definované místo vedle Spejbla, Hurvínka, Máničky a Žeryka a její jevištní účinkování s odchodem svého tvůrce z divadla skončí.
Loutka je dnes trvalým exponátem Muzea loutek v Plzni, kde si jí mohou návštěvníci prohlédnout.

V pátek 6. prosince 1974 byla v Divadle Spejbla a Hurvínka na tehdejší domácí scéně v pražských Vinohradech na programu fantastická pohádka Josefa Skupy a Franka Weniga Hurvínek mezi broučky. V tomto již pátém nastudování oblíbené dětské hry se představila nová generace loutkoherců. Nováčky v souboru Martina Kláska, Reného Hájka a Květoslavu Plachetkovou v rolích doktora Fausta doplnili Radko Haken a Miroslav Huňka, jenž ztvárnil ducha. Zejména pro Martina Kláska byla tento den opravdu výjimečným, neboť si odbyl premiéru coby Spejbl a Hurvínek. Divadelní archivář Pavel Grym k této významné události ve své publikaci Klauni v dřevácích (1988) uvádí: "Ve vitríně v předsálí divadla objevilo, podobně jako na jaře 1956, prohlášení ředitele divadla - teď už ne Skupy, ale Miloše Kirschnera -, že se v rolích Spejbla a Hurvínka poprvé představí nový interpret; teď už ne Miloš Kirschner, ale ještě ne osmnáctiletý Martin Klásek. Po Kláskově prvním pokusu následovala dlouhá pauza, v níž si odbýval základní vojenskou službu a sbíral další zkušenosti, ale začátek to byl, a slibný."
Před několika málo dny tomu tak bylo rovných 50 let, kdy Martin Klásek propůjčil oběma figurám svůj hlas. S Milošem Kirschnerem začal pravidelně alternovat až v roce 1982 - zprvu jen v dětském repertoáru, později i v představeních pro dospělé. V roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, se stal již třetím otcem hlavních protagonistů divadla a zůstal jím až do konce roku 2021, kdy své angažmá v Divadle S+H ukončil. Po něm na krátký čas obě mužské role převzal Ondřej Lážnovský, nyní ve šlépějích svých předchůdců znamenitě pokračuje Martin Trecha.
Výkon Martina Kláska, stejně jako jeho dvou mladých kolegů, Pavel Grym ocenil ve zmíněné knize: "Klásek pro začátek dobře odposlouchal Kirschnera a uplatnil i první náznaky samostatného projevu. Při odlišných hlasových dispozicích a při svém mládí se ještě dost těžce potýkal se Spejblem, ale jeho Hurvínek už potvrzoval správnost Kirschnerovy volby nabídnout mimořádnou příležitost právě tomuto mladému herci. Platilo to i o René Hájkovi, který vedle medově a rozšafně mudrujícího Čmeláka zvládl i rozjíveného Pavouka, přemlouvajícího nakřáple skřehotavým hlasem Bábulinku, v níž Květa Štálová (pod pseudonymem Špačková, později provdaná Plachetková) osvědčovala schopnost něžného hlasového ztvárnění bezelstného údivu, teskného smutku i něhy." Zatímco Martin Klásek se rozhodl pro divadelní odpočinek, René Hájek i Květa Plachetková jsou i po více než padesáti letech stále členy divadelního souboru.

Pokaždé, když se připravuje nové představení Spejbla a Hurvínka, jsem jako na trní a těším se, co nového a zajímavého pro nás tvůrci divadla připraví. Lístky si pro celou rodinu proto kupuji hned v předprodeji, abych měl jistotu, že mi nová hra neunikne. Nejinak tomu bylo i na vánoční představení Hurvínkova vánoční záhada. Téma Vánoc jsou moje oblíbené a tradiční tituly jako Hurvínkův Mikuláš či Vánoce u Spejblů jsou jistota, na které se můžete vždycky spolehnout.

Scénáristka Janka Ryšánek Schmiedtová, kterou si velice vážím pro její přínos do miminího divadla, má zajímavé vnímání divadelního světa. Vše je u ní perfektně barevně a hudebně podkreslené a hry jako Žeryčku, hop! nebo Hurvínkovo moře snění mají u dětí do dvou let veliký úspěch, především díky svým jednoduchým a srozumitelným příběhům, protkaným neotřelými, nápaditými a světélkujícími loutkami. Očekával jsem proto hodně i od její nové hry Hurvínek a vánoční záhada, cílené na trošku starší návštěvníky. Bohužel jsem byl dost výrazně zklamán.

Příběh, ve kterém se objevuje Sněžná příšera, coby deprivovaný pomocník Ježíška, který vybírá od dětí vánoční dopisy a předává je svému šéfovi, ničím novým do našeho vánočního světa plného krásných českých, lidových zvyků, založených na křesťanských tradicích, nepřispívá. Originalita příběhu se vytratila a spíše slepě kopíruje anglosaské zvyky v podobě mocného Santy Clause a jeho pomocníků vánočních skřítků. Ukáže se, že vybírání dopisů Sněžnou příšeru už moc nebaví, je zklamaná, že na ni děti neustále zapomínají a neberou ji jako důležitou pomocnici Vánoc, která si zasluhuje jejich náležitou lásku a úctu, a proto by pro ni měly mít připravené za oknem sladké pohoštění v podobě sladkých rohlíčků, plněných košíčků a čokoládových marokánek. Rozhodne se tedy při jedné noční návštěvě u Hurvínka a Máničky unést jejich psa Žeryka, aby tím alespoň částečně ukojila svoji frustraci a trápení nad ztracenou vánoční úctou. Jak jen tohle souvisí s našimi českými vánočními tradicemi?

18. listopadu si připomínáme nedožité 80. narozeniny slavné loutkoherečky, ředitelky Divadla Spejbla a Hurvínka a především dlouholeté interpretky Máničky a její bábinky – paní Heleny Štáchové. Celý její profesní život je nerozlučně spjat s loutkovou scénou D S+H, byť její aktivity dalece přesahovaly hranice tohoto divadla. Věnovala se dabingu, účinkovala v televizi i rozhlase, psala divadelní hry a knihy, byla režisérkou, krásně zpívala, natáčela pohádky pro rozhlas...
Do Divadla S+H nastoupila po maturitě jako elévka, narvalo se stala členkou této oblíbené loutkové scény v roce 1966 ve svých 22 letech. V následujícím roce převzala od Boženy Welekové interpretaci Máničky a stala se tak její třetí adoptivní maminkou. Divadelní premiéru si odbyla 20. září 1966 na zájezdovém představení v Žacléři. První nahrávku v roli Máničky pořídila pro Supraphon v roce 1969, šlo o scénky Hurvínkovi k narozeninám - Spejblovi k narozeninám. Od té doby natočila celou řadu desek a cédéček. Poslední audionahrávkou byla Hurvajz, vyžvejkni se! vydanou v roce 2015.
Na rozdíl od svých předchůdkyň začala po boku Miloše Kirschnera, který se stal také jejím partnerem životním, s interpretací cizojazyčných textů. V roce 1971 pro ni Miloš Kirschner vytvořil novou postavu, která se okamžitě stala jednou z kmenových postav divadla - paní Kateřinu Hovorkovou alias Mániččinu bábinku. Ta poskytla Heleně Štáchové možnost rozšířit herecký part, který navazuje na tradici Divadla S+H, podle které jeden herec vytváří současně dvě typově a charakterově a věkem odlišné postavy.
Z manželství s Milošem Kirchnerem vzešly dvě děti, které obě úspěšně pokračují ve šlépějích svých rodičů. Dcera Denisa po smrti Štáchové divadlo vede, její o dva roky mladší bratr Miki je úspěšným autorem, technologem, výtvarníkem a také režisérem.
V roce 2008 vyhrála Štáchová osmiletý vleklý soudní spor o práva na obě postavy Spejbla a Hurvínka, čímž jim zajistila další existenci. Tento spor se však negativně podepsal na jejím zdravotním stavu. V roce 2004 jí byl poprvé diagnostikován lymfom. Nejenom svou léčbu Štáchová zaznamenala v knize Život na nitích (2005), která byla o 10 let později vydána také jako audiokniha. Její život, zajímavý pro román, avšak těžký na žití, je zachycen rovněž v její osobní zpovědi v televizním pořadu 13. komnata Heleny Štáchové (2006). Navzdory dlouhému boji s těžkou nemocí se do poslední chvíle věnovala divadlu. Zákeřnému onemocnění nakonec však ve věku 72 let 22. března 2017 podlehla. Zemřela doma, uprostřed své rodiny. Pochována je na Olšanských hřbitovech se svým manželem Milošem Kirschnerem.
Tuto krátkou vzpomínku zakončíme oblíbeným citátem Heleny Štáchové: "Neboj se stínů. Jsou jen znamením, že někde blízko svítí slunce." Více se o slavné loutkoherečce můžete dočíst v přiloženém medailonku.