Rubrika: fan web

Jedním z věhlasných loutkářů, kterého Josef Skupa před druhou světovou válkou angažoval do svého souboru, byl Jan Vavřík-Rýz. Tento všestranně nadaný kumštýř byl nejenom výtečným loutkářem, ale také výborným technologem a řezbářem, který pro Skupu vytvořil celou řadu zásadních loutek (slavná dechovka, sbor tamburašů, Kocourkovští učitelé, cvičená zvířata, opičí cirkus aj.). Jednou z jeho zhruba 130 loutek byla od roku 1938 také postava paní Drbálkové, která se po paní Frňoulové stala druhou z jakýchsi předskokanek paní Kateřiny. Tato postava, podobně svérázná jako její autor, kterou Vavřík-Rýz sám vodil i mluvil, hrála zpravidla záporné role, často ale v stěžejních hrách té doby.
Postava výřečné babky se zrodila v červenci 1938 na plzeňském výstavišti při jubilejní výstavě původně jen jako rozhlasový hlas - z ampliónů na výstavě zaznívá prostřednictvím Jana Vavříka-Rýze skřípavý ženský hlas a "jedovatým" slovníkem komentuje tato pavlačová drbna aktuální události. Když Skupu s Wenigem napadne, že by se tahle osůbka mohla objevit i na jevišti, nenechal se Jan Vavřík-Rýz dlouho prosit a vyřezal v tvářích ducatou bábu s rozšklebenými ústy, která dovedou strojeně fňukat, špičkovat a trousit jedovatosti. V jejích rysech lze dokonce nalézt, byť pochopitelně zdeformované, rysy autora.
Na jevišti poprvé vystoupila 25. prosince 1938 při premiéře dětské hry O vousatém Hurvínkovi. Zásadní roli sehrála ve hře Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích (poprvé 10. února 1939), v níž se jako domovnice snaží uzurpovat moc ve Spejblově domě. Hra byla zřejmou alegorií mnichovských událostí a jedním z nejstatečnějších počinů české kultury té doby. Objevila se ale i v dalších inscenacích (např. Ať žije zítřek či Pavlačová estráda paní Drbálkové); její hlas je zachycen také na gramofonových deskách (např. Mánička zlobí - Máničce nejde čtení z roku 1955).
Paní Drbálková vystupovala ve velmi rozmanitých rolích: jednou jako Spejblova sousedka, jindy coby paní domácí, správcová, Spejblova bytná, posluhovačka ve výzkumném ústavu, pradlena. V jedné hře Spejbla ani nezná, v jiné figuruje jako teta Máničky a Spejblova stará známá. Její vztah ke Spejblovi byl podle daného postavení buď svrchovaně pánovitý či drsně podlézavý, její poměr k dětem převážně nadřazený. Na to nakonec také paní Drbálková doplatí, nenajde si své pevné a jednoznačně definované místo vedle Spejbla, Hurvínka, Máničky a Žeryka a její jevištní účinkování s odchodem svého tvůrce z divadla skončí.
Loutka je dnes trvalým exponátem Muzea loutek v Plzni, kde si jí mohou návštěvníci prohlédnout.

V pátek 6. prosince 1974 byla v Divadle Spejbla a Hurvínka na tehdejší domácí scéně v pražských Vinohradech na programu fantastická pohádka Josefa Skupy a Franka Weniga Hurvínek mezi broučky. V tomto již pátém nastudování oblíbené dětské hry se představila nová generace loutkoherců. Nováčky v souboru Martina Kláska, Reného Hájka a Květoslavu Plachetkovou v rolích doktora Fausta doplnili Radko Haken a Miroslav Huňka, jenž ztvárnil ducha. Zejména pro Martina Kláska byla tento den opravdu výjimečným, neboť si odbyl premiéru coby Spejbl a Hurvínek. Divadelní archivář Pavel Grym k této významné události ve své publikaci Klauni v dřevácích (1988) uvádí: "Ve vitríně v předsálí divadla objevilo, podobně jako na jaře 1956, prohlášení ředitele divadla - teď už ne Skupy, ale Miloše Kirschnera -, že se v rolích Spejbla a Hurvínka poprvé představí nový interpret; teď už ne Miloš Kirschner, ale ještě ne osmnáctiletý Martin Klásek. Po Kláskově prvním pokusu následovala dlouhá pauza, v níž si odbýval základní vojenskou službu a sbíral další zkušenosti, ale začátek to byl, a slibný."
Před několika málo dny tomu tak bylo rovných 50 let, kdy Martin Klásek propůjčil oběma figurám svůj hlas. S Milošem Kirschnerem začal pravidelně alternovat až v roce 1982 - zprvu jen v dětském repertoáru, později i v představeních pro dospělé. V roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, se stal již třetím otcem hlavních protagonistů divadla a zůstal jím až do konce roku 2021, kdy své angažmá v Divadle S+H ukončil. Po něm na krátký čas obě mužské role převzal Ondřej Lážnovský, nyní ve šlépějích svých předchůdců znamenitě pokračuje Martin Trecha.
Výkon Martina Kláska, stejně jako jeho dvou mladých kolegů, Pavel Grym ocenil ve zmíněné knize: "Klásek pro začátek dobře odposlouchal Kirschnera a uplatnil i první náznaky samostatného projevu. Při odlišných hlasových dispozicích a při svém mládí se ještě dost těžce potýkal se Spejblem, ale jeho Hurvínek už potvrzoval správnost Kirschnerovy volby nabídnout mimořádnou příležitost právě tomuto mladému herci. Platilo to i o René Hájkovi, který vedle medově a rozšafně mudrujícího Čmeláka zvládl i rozjíveného Pavouka, přemlouvajícího nakřáple skřehotavým hlasem Bábulinku, v níž Květa Štálová (pod pseudonymem Špačková, později provdaná Plachetková) osvědčovala schopnost něžného hlasového ztvárnění bezelstného údivu, teskného smutku i něhy." Zatímco Martin Klásek se rozhodl pro divadelní odpočinek, René Hájek i Květa Plachetková jsou i po více než padesáti letech stále členy divadelního souboru.

Pokaždé, když se připravuje nové představení Spejbla a Hurvínka, jsem jako na trní a těším se, co nového a zajímavého pro nás tvůrci divadla připraví. Lístky si pro celou rodinu proto kupuji hned v předprodeji, abych měl jistotu, že mi nová hra neunikne. Nejinak tomu bylo i na vánoční představení Hurvínkova vánoční záhada. Téma Vánoc jsou moje oblíbené a tradiční tituly jako Hurvínkův Mikuláš či Vánoce u Spejblů jsou jistota, na které se můžete vždycky spolehnout.

Scénáristka Janka Ryšánek Schmiedtová, kterou si velice vážím pro její přínos do miminího divadla, má zajímavé vnímání divadelního světa. Vše je u ní perfektně barevně a hudebně podkreslené a hry jako Žeryčku, hop! nebo Hurvínkovo moře snění mají u dětí do dvou let veliký úspěch, především díky svým jednoduchým a srozumitelným příběhům, protkaným neotřelými, nápaditými a světélkujícími loutkami. Očekával jsem proto hodně i od její nové hry Hurvínek a vánoční záhada, cílené na trošku starší návštěvníky. Bohužel jsem byl dost výrazně zklamán.

Příběh, ve kterém se objevuje Sněžná příšera, coby deprivovaný pomocník Ježíška, který vybírá od dětí vánoční dopisy a předává je svému šéfovi, ničím novým do našeho vánočního světa plného krásných českých, lidových zvyků, založených na křesťanských tradicích, nepřispívá. Originalita příběhu se vytratila a spíše slepě kopíruje anglosaské zvyky v podobě mocného Santy Clause a jeho pomocníků vánočních skřítků. Ukáže se, že vybírání dopisů Sněžnou příšeru už moc nebaví, je zklamaná, že na ni děti neustále zapomínají a neberou ji jako důležitou pomocnici Vánoc, která si zasluhuje jejich náležitou lásku a úctu, a proto by pro ni měly mít připravené za oknem sladké pohoštění v podobě sladkých rohlíčků, plněných košíčků a čokoládových marokánek. Rozhodne se tedy při jedné noční návštěvě u Hurvínka a Máničky unést jejich psa Žeryka, aby tím alespoň částečně ukojila svoji frustraci a trápení nad ztracenou vánoční úctou. Jak jen tohle souvisí s našimi českými vánočními tradicemi?

18. listopadu si připomínáme nedožité 80. narozeniny slavné loutkoherečky, ředitelky Divadla Spejbla a Hurvínka a především dlouholeté interpretky Máničky a její bábinky – paní Heleny Štáchové. Celý její profesní život je nerozlučně spjat s loutkovou scénou D S+H, byť její aktivity dalece přesahovaly hranice tohoto divadla. Věnovala se dabingu, účinkovala v televizi i rozhlase, psala divadelní hry a knihy, byla režisérkou, krásně zpívala, natáčela pohádky pro rozhlas...
Do Divadla S+H nastoupila po maturitě jako elévka, narvalo se stala členkou této oblíbené loutkové scény v roce 1966 ve svých 22 letech. V následujícím roce převzala od Boženy Welekové interpretaci Máničky a stala se tak její třetí adoptivní maminkou. Divadelní premiéru si odbyla 20. září 1966 na zájezdovém představení v Žacléři. První nahrávku v roli Máničky pořídila pro Supraphon v roce 1969, šlo o scénky Hurvínkovi k narozeninám - Spejblovi k narozeninám. Od té doby natočila celou řadu desek a cédéček. Poslední audionahrávkou byla Hurvajz, vyžvejkni se! vydanou v roce 2015.
Na rozdíl od svých předchůdkyň začala po boku Miloše Kirschnera, který se stal také jejím partnerem životním, s interpretací cizojazyčných textů. V roce 1971 pro ni Miloš Kirschner vytvořil novou postavu, která se okamžitě stala jednou z kmenových postav divadla - paní Kateřinu Hovorkovou alias Mániččinu bábinku. Ta poskytla Heleně Štáchové možnost rozšířit herecký part, který navazuje na tradici Divadla S+H, podle které jeden herec vytváří současně dvě typově a charakterově a věkem odlišné postavy.
Z manželství s Milošem Kirchnerem vzešly dvě děti, které obě úspěšně pokračují ve šlépějích svých rodičů. Dcera Denisa po smrti Štáchové divadlo vede, její o dva roky mladší bratr Miki je úspěšným autorem, technologem, výtvarníkem a také režisérem.
V roce 2008 vyhrála Štáchová osmiletý vleklý soudní spor o práva na obě postavy Spejbla a Hurvínka, čímž jim zajistila další existenci. Tento spor se však negativně podepsal na jejím zdravotním stavu. V roce 2004 jí byl poprvé diagnostikován lymfom. Nejenom svou léčbu Štáchová zaznamenala v knize Život na nitích (2005), která byla o 10 let později vydána také jako audiokniha. Její život, zajímavý pro román, avšak těžký na žití, je zachycen rovněž v její osobní zpovědi v televizním pořadu 13. komnata Heleny Štáchové (2006). Navzdory dlouhému boji s těžkou nemocí se do poslední chvíle věnovala divadlu. Zákeřnému onemocnění nakonec však ve věku 72 let 22. března 2017 podlehla. Zemřela doma, uprostřed své rodiny. Pochována je na Olšanských hřbitovech se svým manželem Milošem Kirschnerem.
Tuto krátkou vzpomínku zakončíme oblíbeným citátem Heleny Štáchové: "Neboj se stínů. Jsou jen znamením, že někde blízko svítí slunce." Více se o slavné loutkoherečce můžete dočíst v přiloženém medailonku.

Osvobozené divadlo je nerozlučně spjato s dvojicí Jiří Voskovec a Jan Werich (V+W), stejně tak jako jsou loutky Spejbla a Hurvínka trvale spojeny se jménem jejich duchovního otce Josefa Skupy. Jak Skupa a jeho dva ušatci, tak i V+W byli ve třicátých letech minulého století velice populární, a tak není divu, že se jejich cesty protknuly a začali společně spřádat plány na velkolepou spolupráci. Tou se měl stát projekt Vest pocket varieté odvozující název od slavné hry V+W Vest pocket revue.
Divadelní archivář Pavel Grym v publikaci Klauni v dřevácích (1988) k této zamýšlené spolupráci uvádí: "Pod tímto názvem měla být v Osvobozením divadle uvedena za asistence Spejbla a Hurvínka originální úprava jevištní prvotiny Voskovce a Wericha v loutkovém provedení. V+W zde měli vystoupit v podobě dřevěných hrdinů na nitích a Jaroslav Ježek měl hru opatřit novou původní hudbou. Hodinový pořad spojený s filmem se měl hrát denně jako non-stop program od 14 do 18 hodin, aby se kapacity divadelního sálu co nejvíc využilo, a V+W měli své role tentokrát zpívat a hrát z loutkoherecké lávky po boku Josefa Skupy.".
Z ohlášeného projektu, který i po více než sto letech stále budí zvědavost, z dnes stěží pochopitelných důvodů bohužel sešlo. Pražský magistrát předepsal divadlu ze Skupova vystoupení tak vysokou daň (totožnou s dávkou pro cirkusy, střelnice a kolotoče), že V+W museli od další spolupráce z čistě ekonomických důvodů upustit. Dnes se můžeme bohužel již jen dohadovat, co mohlo spojení těchto tvůrčích osobností přinést.
Denisa Kischnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka, k tomu ve své výpravné publikaci Spejbl a Hurvínek... na nitkách osudu (2010) doplnila ještě jednu zajímavost: "Skupa byl vybaven licenční knížkou, která zařadila loutkovou produkci mezi houpačky a kolotoče. Nechybělo v ní ani poučení, aby se před úřady nechoval dotěrně, a přiloženo bylo i osvědčení o bezinfekčnosti. V souboru se dokonce tradovalo, jak byl Skupa při návštěvě jakéhosi městečka, vyzván, aby se dostavil na obecní úřad a sdělil počet dravých zvířat, která sebou vozí a počet míst, která má jeho stan."
Otázka dávky se následně stala velkým právním problémem, který přes poněkud šalamounsky formulované, nicméně kladné vyjádření Dr. Wirtha z ministerstva školství a národní osvěty v prospěch Skupových loutek z konce května 1930 skončil až před Nejvyšším správním soudem v Brně, odkud byl vrácen jako irelevantní a bezpředmětný. To však bylo už příliš pozdě a jak V+W, tak i Skupa se vrátili k osvědčeným formám práce a ke vzájemné spolupráci se už neodhodlali. Stanovisko ministerstva Skupa otiskl v plné délce v jedné z programových brožur divadla, kde se můžeme dočíst, že: "…ministerstvo školství a národní osvěty pokládá loutky Skupovy za výtvory umělecké, uznané za takové od umělců samých. Jeho Hurvínek a Spejbl zvlášť jsou charaktery zcela původně pojaté a udělané tak, že jsou dobovými typy. Skupa upravil si pro ně novou soustavu pohybovací, dal jim mimiku a scénické vystupování, takže jeho loutka nabývá téměř všech schopností živého herce v zevních prostředích. (…) Provádění samo, dialogické i zpěvní, opustilo zastaralou techniku loutkových divadel a přetvořilo se na dokonalé herectví, jež propracovává postavy podle jejich povah. Umělecká práce, kterou Skupa ve svém divadélku vykonal a vykonává, vyrovná se příslušnou poměrností každé umělecké práci divadelní."