Rubrika: fan web

Před několika málo dny tomu bylo 104 let od doby, co svatebním slibem natrvalo spojili své životy Josef Skupa a Jiřina Schwarzová. Své ano si syn četníka a dcera finančního rady řekli 12. června 1920 v Plzni v arciděkanském gotickém chrámu sv. Bartoloměje. My si tento významný okamžik v životě duchovního otce S+H a jeho choti Jiřiny můžeme připomenout na krásné dobové fotografii, kde je kromě novomanželů zachycen také otec Josefa Skupy a Karel Koval (občanským jménem Karel Šlais), kterému je připisováno pozdější autorství jmen postaviček Spejbla a Hurvínka.
Jan Malík na sňatek vzpomínal ve své knize Národní umělec Josef Skupa takto: "Dnem 30. dubna 1919 stal se Skupa středoškolským profesorem kreslení a sotva se sešel rok s rokem, Josef Skupa se oženil. 12. června 1920 si do nového bytu na Petákově náměstí č. 2 odvážel Jiřinu rozenou Schwarzovou, v níž našel nejen vzácně harmonující celoživotní manželskou partnerku, ale také inspirující a platně tvořivou divadelní spolupracovnici". Jejich manželství zůstalo sice bezdětné, o to víc se však Skupova žena nadchla pro manželovo divadlo a v jeho činnosti jej všemožně podporovala - pomáhala mu s přípravou scény, mnoho let byla vodičkou Hurvínka a také napsala několik divadelních her. Autorkou či spoluautorkou byla třeba inscenací Opožděná nadílka (1958), Hurvínkovy zimní radovánky (1953 a 1946), Hurvínek a Spejbl na letním bytě (1947), Hurvínkovy prázdniny (1939), O hodné Máničce a neposlušném Hurvínkovi (1934), Hurvínek a Spejbl na letním bytě (1933) či Když se čerti ženili (1931).
Po manželově boku Jiřina Skupová věrně stála až do konce Skupova bohatého života. V době před jeho úmrtím, kdy se její choť potýkal se zdravotními problémy a začalo se přemýšlet o dalším osudu divadla, Jiřina Skupová soudila, že po by Skupově smrti divadlo – coby jeho výtvor – mělo skončit. Proti byl tehdy Miloš Kirschner, který – jakožto zdatný Skupův alternant v dvojroli Spejbla a Hurvínka – chtěl spolu s ostatními mladými herci v činnosti pokračovat. Spor nakonec rozhodl sám Josef Skupa, když krátce před smrtí oficiálně jmenoval Kirschnera svým nástupcem. Jiřina Skupová toto manželovo rozhodnutí, ač nerada, akceptovala a dokonce pak po manželově smrti působila v letech 1957 až 1962 jako ředitelka divadla.

Každý milovník lipové dvojice S+H dobře ví, že originální loutky Spejbla a Hurvínka pro Josefa Skupu vytvořili plzeňští řezbáři Karel Nosek a jeho synovec Gustav. Kromě divadelních verzí marionet ale krátce po zrodu obou figur začaly vznikat rovněž jejich zmenšeniny určené pro domácí divadélka, která byla v té době nesmírně populární. Některé loutky byly vyráběny průmyslově (často s lehce pozměněným vzhledem i jmény, aby se výrobci vyhnuli autorským právům), jiné vznikly jako unikátní kousky vyrobené na zakázku. Mezi ty se řadí i loutky, které pro soukromé divadélko JUDr. Jiřího Lormana (* 1911) vyřezal Jan Vavřík-Rýz. Ten se s rodinou dr. Lormana přátelil, a tak mu pro jeho domácí divadlo umístěné v rodinné vile na Ořechovce vyrobil zmenšené loutky Spejbla, Hurvínka a Máničky. Díky laskavosti paní Heleny Hesselbarth, dceři Jana Vavříka-Rýze a Boženy Welekové, která jako malá dívenka toto divadélko viděla na vlastní oči, se nám podařilo z jejího soukromého archivu získat černobílou fotku těchto loutek zhotovených jejím otcem. Tu jsme s využitím umělé inteligence mírně dočistili a také kolorovali a nyní vám jí zde přinášíme jako zajímavé svědectví dané doby (původní černobílou verzi najdete v galerii). Pro zajímavost uveďme, že dnes se divadélko včetně loutek nachází v Národním muzeu, kam jej synové dr. Lormana věnovali.
Nejznámějšími producenty průmyslových loutek Spejbla a Hurvínka, nebo jejich napodobenin, byly ve dvacátých letech minulého století firmy pražského podnikatele Antonína Münzberga, JEKA (Jana a Elišky Králových), firma APAS – Anna Preclíková a synové či pražské nakladatelství A. Storch syn. Výrobě soustružených figurek vzhledem připomínající Spejbla a Hurvínka a dřevěných hraček a postavičkami se věnovala také firma továrníka Karla Blanka z Ústí nad Orlicí, Johann Schowanek v Jiřetíně nad Bukovou či tachovská společnost Seitz & Hofherr. Dnes zmenšené loutky pro potěchu dětí všeho věku vyrábí například firma Mašek, Království loutek či jejich plyšové verze firma Moravská ústředna Brno, která je nově prodává pod značkou Munabo.
V následujícím článku si připomeneme zajímavé detaily kolem tvorby loutek, hraček a nejrůznějších figurek se Spejblem a Hurvínkem vyráběných těmito firmami. Článek obrazově doplňuje připojená fotogalerie obsahující mnohé z těchto předmětů. Najdete v ní jak výrobky pocházející ze současnosti, které jsou stále běžně k dostání, tak i těch hodně starých, které lze zařadit do kategorie starožitných a které se dají sehnat jen na různých aukčních portálech.

Víte, co spojuje slavnou návrhářku hraček Libuši Niklovou (* 1934 - † 1981) s loutkou Hurvínka? Jak se dá snadno odvodit z přiloženého obrázku, je to pískací Hurvínek, za jehož návrhem tato světově uznávaná designérka stojí. Přestože Libuše Niklová navrhla slavnější a komerčně úspěšnější hračky než jakým byl gumový Hurvínek, patří mu mezi všemi jejími výtvory výsostné místo – právě pryžový pískací Hurvínek byl v roce 1954 první sériově vyráběnou hračkou, kterou tato výtvarnice navrhla a která se dostala do výroby. Po dva roky jí vyráběla firma Fatra Napajedla - Gumotex n.p. Břeclav (dnes Fatra, a.s.), pro kterou Niklová pracovala. Stejně jako další její hračky, patří dnes pískací Hurvínek k vyhledávaným sběratelským předmětům, za kterého si musí zájemci pořádně připlatit.
Niklová za svůj poměrně krátký život vytvořila přes 230 originálních hraček, které se vyráběly v mnoha barevných variantách, například gumové figurky, zvířátka s harmonikovým trupem či nafukovací hračky. Harmonikový kocour, na něhož obdržela i svůj první patent, či nafukovací slon nebo buvol, patří k jejím nejslavnějším počinům a právem se zařadily mezi nejslavnější hračky světa a ikony designu 60. a 70. let minulého století.
Za svou tvorbu získala Libuše Niklová mnohá ocenění. Její hračky byly natolik oblíbené a designově revoluční, že získaly několikrát například titul 'Vynikající výrobek roku' a mnohokrát označení 'Vybráno pro CID' (Czechoslovak Industrial Design), které bylo udělováno nejlepším československým výrobkům. Díky nadčasovému designu a vysoké popularitě se stávaly častým terčem kopírování v mnoha zemích světa. Dá se tak říci, že si s hračkami Libuše Niklové, nebo přesněji s jejich takřka totožnými kopiemi, hrály desítky milionů dětí po celém světě. Hračky Libuše Niklové mají kromě soukromých sběratelů ve svých sbírkách nejrůznější česká a moravská muzea, ale také například Muzeum dekorativních umění v Paříži či Muzeum moderního umění v New Yorku a dokonce i japonském Tokiu.

Výroba loutek a loutkových divadélek patří dlouhodobě k české tradici, není proto divu, že bylo v prosinci roku 2016 české loutkářství zapsáno na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. Spejbl s Hurvínkem jsou nedílnou součástí této kulturní tradice, což se od doby jejich vzniku odrazilo ve výrobě desítek různých variant těchto populárních českých marionet - od sériově vyráběných až po ty podomácku vytvořené. Fotky těchto loutek se snažíme zařazovat do průběžně aktualizované fotogalerie, která má za cíl na jednom místě ukázat zájemcům co nejucelenější přehled nejrůznějších variant loutek Spejbla a Hurvínka.
Za nejslavnější období výroby loutek loutkových divadélek je považována první polovina minulého století, kdy ještě vesnicemi projížděli loutkáři slavných dynastií, jako byli třeba Kopečtí nebo Maiznerové. Malé loutkové divadlo tehdy nesmělo chybět téměř v žádné české rodině či škole, ale stejně tak často se loutkové divadlo hrávalo v sokolovnách, tělocvičnách či v prostorách církví. Popularita loutkového divadla v Čechách a na Moravě vedla v 1. polovině 20. století k značnému rozšíření rodinných a spolkových loutkových divadel, pro něž byly sériově vyráběny loutky, dekorace a vydávány hry. Tato divadla s možností výměny kulis měla rozměry od malých titěrných scén až po velkorysé portály určené především pro divadelní činnost spolků či škol.
Nejznámějšími producenty průmyslových loutek byli Antonín Münzberg, Modrý a Žanda, firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou JEKA, pražské nakladatelství A. Storch syn a další. Podobně jako loutky ve dvacátých letech produkovaly loutkářské firmy i nová tištěná divadla s dekoracemi více formátů pro loutky různých velikostí. Autorem předlohy takového uceleného souboru jednotného výtvarného rázu býval často profesionální výtvarník. S firmou Antonín Münzberg například trvale spolupracoval šéf výpravy pražského Národního divadla, akademický malíř Karel Štapfer, akademický malíř Vít Skála tvořil dekorace pro firmy Modrý a Žanda a A. Storch syn, ilustrátor Artuš Scheiner pro nakladatelství J. R. Vilímka.
V současnosti jsou majiteli jedné z největší sbírek loutek v České republice Marie a Pavel Jiráskovi. Významným sběratelem loutek všeho druhu je pak i Milan Knížák.

Spejbl versus Drákula – hra ze Zlatého fondu Divadla Spejbla a Hurvínka, při které se i v roce 2024 diváci královsky baví stejně jako v době prvního uvedení před dlouhými padesáti lety respektive v roce 2014, kdy se inscenace vrátila na divadelní prkna v novém nastudování v interpretaci Martina Kláska. Poslední květnový den byla na programu Divadla S+H nová verze tohoto slavného muzikálu. V textech byly provedeny dílčí úpravy, ale scéna, loutky a písně zůstaly stejné jako v Kláskově nastudování z roku 2014. Proměnilo se ale loutkoherecké obsazení a zejména pak hlasy hlavních postav. Nově si diváci mohou tento kultovní klenot užívat naživo v interpretaci Martina Trechy a Jany Mudrákové. Oba mladí umělci své mluvičské kvality prokazují už od doby, kdy byli jmenováni novými protagonisty čtveřice hlavních postav, nyní to i pro ně ale bylo v lecčems odlišné, a tudíž i nové. Obzvláště pro Janu Mudrákovou byla interpretace náročná, protože postava paní Kateřiny v jejím podání dosud v ostatních hrách neměla téměř žádný prostor a nyní se musela "poprat" s velkou časovou dotací, kterou zde paní Kateřina má. Ale hlavně - na rozdíl od jiných her obsahujících především mluvené slovo, je měli diváci kromě mluvených dialogů možnost nyní slyšet i v obsáhlých pěveckých partech na nichž je tento swingově laděný muzikál z velké části postaven. Písně s novými hlasy byly nahrány ve studiu D S+H a přidány k původnímu nádhernému orchestrovému aranžmá Václava Zahradníka, jenž vzniklo v době uvedení první verze této hororové parodie. Kvalita zvuku byla velmi vysoká a rozhodně nebylo znát, že písně nebyly nahrány v nadstandardně profesionálně vybaveném studiu, ale ve skromnějších podmínkách, za což patří velké uznání divadelnímu zvukaři Petru Myškovi.
Určitý křest ohněm byla tato hra také pro nováčky divadelního souboru – Kateřinu Höferovou, která se chopila vahadla "Kuřete" alias Poulet Noir a Davida Boshe, který vodil Drákulu. Oba si vedli výtečně a divák určitě nepoznal, že je to pro ně jedna z prvních větších zkušeností s voděním marionet.
Jak již bylo uvedeno, obsahově hra vychází ze scénáře roku 2014, ale pozorný divák, který viděl inscenaci už vícekrát, tu a tam zaznamenal, že některé slovní narážky z původního nastudování ve hře nyní chyběly, jiné naopak přibyly. Jako například když si pan Spejbl pobrukuje melodii české hymny, kterou – jak se domnívá – právě nově složil a k němu se přidávají Hurvínek se Žerykem, tak Hurvínek v zjevné narážce na čerstvý titul mistrů světa v ledním hokeji konstatuje, že byla tato melodie nedávno hojně slyšet na zimních stadionech (zda šlo o připravený scénář či Martinovu pohotovou improvizaci, nám prozradil Martin ve svém osobním komentáři, který najdete na konci článku).
Celkovou kvalitu aktualizovaného provedení představení hodnotím velice vysoko a jsem si jist, že kdyby své nástupce v této legendární hře mohli slyšet Miloš Kirschner s Helenou Štáchovou, vysekli by jim hlubokou poklonu, jak zdařilý výkon předvedli. Velká gratulace směřuje i všem ostatním, kteří se na této inscenaci podíleli – od interpretů dalších postav, přes všechny loutkoherce až po mistra zvuku.