Rubrika: fan web

Osvobozené divadlo je nerozlučně spjato s dvojicí Jiří Voskovec a Jan Werich (V+W), stejně tak jako jsou loutky Spejbla a Hurvínka trvale spojeny se jménem jejich duchovního otce Josefa Skupy. Jak Skupa a jeho dva ušatci, tak i V+W byli ve třicátých letech minulého století velice populární, a tak není divu, že se jejich cesty protknuly a začali společně spřádat plány na velkolepou spolupráci. Tou se měl stát projekt Vest pocket varieté odvozující název od slavné hry V+W Vest pocket revue.
Divadelní archivář Pavel Grym v publikaci Klauni v dřevácích (1988) k této zamýšlené spolupráci uvádí: "Pod tímto názvem měla být v Osvobozením divadle uvedena za asistence Spejbla a Hurvínka originální úprava jevištní prvotiny Voskovce a Wericha v loutkovém provedení. V+W zde měli vystoupit v podobě dřevěných hrdinů na nitích a Jaroslav Ježek měl hru opatřit novou původní hudbou. Hodinový pořad spojený s filmem se měl hrát denně jako non-stop program od 14 do 18 hodin, aby se kapacity divadelního sálu co nejvíc využilo, a V+W měli své role tentokrát zpívat a hrát z loutkoherecké lávky po boku Josefa Skupy.".
Z ohlášeného projektu, který i po více než sto letech stále budí zvědavost, z dnes stěží pochopitelných důvodů bohužel sešlo. Pražský magistrát předepsal divadlu ze Skupova vystoupení tak vysokou daň (totožnou s dávkou pro cirkusy, střelnice a kolotoče), že V+W museli od další spolupráce z čistě ekonomických důvodů upustit. Dnes se můžeme bohužel již jen dohadovat, co mohlo spojení těchto tvůrčích osobností přinést.
Denisa Kischnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka, k tomu ve své výpravné publikaci Spejbl a Hurvínek... na nitkách osudu (2010) doplnila ještě jednu zajímavost: "Skupa byl vybaven licenční knížkou, která zařadila loutkovou produkci mezi houpačky a kolotoče. Nechybělo v ní ani poučení, aby se před úřady nechoval dotěrně, a přiloženo bylo i osvědčení o bezinfekčnosti. V souboru se dokonce tradovalo, jak byl Skupa při návštěvě jakéhosi městečka, vyzván, aby se dostavil na obecní úřad a sdělil počet dravých zvířat, která sebou vozí a počet míst, která má jeho stan."
Otázka dávky se následně stala velkým právním problémem, který přes poněkud šalamounsky formulované, nicméně kladné vyjádření Dr. Wirtha z ministerstva školství a národní osvěty v prospěch Skupových loutek z konce května 1930 skončil až před Nejvyšším správním soudem v Brně, odkud byl vrácen jako irelevantní a bezpředmětný. To však bylo už příliš pozdě a jak V+W, tak i Skupa se vrátili k osvědčeným formám práce a ke vzájemné spolupráci se už neodhodlali. Stanovisko ministerstva Skupa otiskl v plné délce v jedné z programových brožur divadla, kde se můžeme dočíst, že: "…ministerstvo školství a národní osvěty pokládá loutky Skupovy za výtvory umělecké, uznané za takové od umělců samých. Jeho Hurvínek a Spejbl zvlášť jsou charaktery zcela původně pojaté a udělané tak, že jsou dobovými typy. Skupa upravil si pro ně novou soustavu pohybovací, dal jim mimiku a scénické vystupování, takže jeho loutka nabývá téměř všech schopností živého herce v zevních prostředích. (…) Provádění samo, dialogické i zpěvní, opustilo zastaralou techniku loutkových divadel a přetvořilo se na dokonalé herectví, jež propracovává postavy podle jejich povah. Umělecká práce, kterou Skupa ve svém divadélku vykonal a vykonává, vyrovná se příslušnou poměrností každé umělecké práci divadelní."

Dnes je to na den přesně 79 let, kdy byla dvěma inscenacemi zahájena pražská éra Divadla Spejbla a Hurvínka. Stěhování z Plzně do Prahy předcházelo zajištění potřebných prostor pro nový začátek a také právní přerod na družstevní formu. Ten oficiálně započal ustavující schůzí "Loutkářského divadelního družstva Spejbl a Hurvínek", která se konala 8. října 1945. Zde bylo zvoleno první představenstvo (tvořili ho předseda Josef Skupa, jednatel dr. Jiří Lorman a členové Jan Hubáček, Bohumil Rada a Jan Vavřík-Rýz) a první dozorčí rada (předsedou byl dr. Jan Malík, členy pracovník Ústřední rady družstev Josef Štěpán a dr. Ludmila Turečková) a zároveň bylo přijato prvních 19 členů družstva. Divadélko Spejbla a Hurvínka se tímto krokem stalo první družstevní scénou v Československu.
Azyl Skupa se svými spolupracovníky našel na Vinohradech v Římské ulici č. 45, kde sídlilo ústředí Svazu čs. požární ochrany (nynější Divadlo u hasičů) a kde dříve bylo kino Varieté-Bio (v polovině 30. let minulého století přejmenované na kino Tatra). Zásluhu na zajištění vhodných prostor pro Skupovo pražské divadlo měli především JUDr. Jiří Lorman a Jan Hubáček. Skupův návrat k divadlu po 2. světové válce však nebyl vůbec jistý. Josef Skupa tehdy působil v plzeňském rozhlase a váhal, zda se k divadlu vůbec vrátit. Jeho přátelé ho k pokračování ale přemluvili a zajištění vhodných divadelních prostor k tomu velkým dílem napomohlo.
Po zkusmém vystoupení v Aši 5. října 1945, které bylo poděkováním za to, že ašská okresní správní komise věnovala divadlu zánovní zájezdový autokar namísto během druhé světové války zničeného, zahajovalo Divadélko Spejbla a Hurvínka svou první družstevní sezónu v nové provozovně na Vinohradech v pátek 12. října 1945. Poprvé po dvaadvaceti měsících se zase rozehrálo a to hned dvakrát: pro děti Skupa se svým týmem uvedl obnovenou premiéru jeho a Wenigovy hry Hurvínkovo hospodářství, večer pak dospělému obecenstvu zahráli Loutkové grotesky, což bylo, jak uvádí dobový divadelní letáček, "pásmo humoru, nálad a ukázek loutkářské pohybové techniky." Během tohoto komponovaného večera měli diváci možnost obdivovat loutky Gustava Noska, Jana Vavříka Rýze a z části také Jiřího Trnky. K vidění byly výstupy saxofonisty, tančícího pštrosa, siláka Šimšuly, krasojezdce Vrtinožky, žongléra Nosariniho, ale také Hurvínka hrajícího na xylofon. Součástí revue byla rovněž dodnes dobře známá scénka Hurvínek jí užovky s příslušným vizuálním doprovodem loutek Spejbla a Hurvínka. Není bez zajímavosti, že obdobný koncept byl součástí vzpomínkového vystoupení, které divadelníci odehráli v roce 2022 na Skupově Plzni v reminiscenční inscenaci Ó loutky, jaká vášeň.
S manžely Skupovými se po válce do Prahy vydalo několik členů souboru, kteří s ním působili už v Plzni (František Flajšhanz, Vít Šebesta, Jan Vavřík-Rýz, Jan Hubáček a Lubor Zahrádka), jiní nově přibyli. Mezi nimi byli Čestmír Válek, Jan Ret, dr. Jiří Lorman a Božena Weleková, která se ujala po Anně Kreuzmannové role Máničky.
Pro úplnost dodejme, že na Vinohradech Divadlo S+H působilo až do roku 1994, kdy dostalo výpověď. Po nuceném přestěhování v roce 1995 našlo nové působiště v Dejvické ulici v Bubenči v bývalém kině Svornost, kde s úspěchem funguje dodnes.

Bolševický puč z února roku 1948, komunisty nazývaný jako Vítězný únor, přinesl významné proměny do fungování poválečné společnosti. Tento převrat zahájil destrukci fungování parlamentní demokracie a vedl k nastolení komunistické diktatury trvající dlouhých 40 let. Následující roky se pak v Československu nesly ve znamení znárodňování, kolektivizace, politických procesů, ale také emigrace a hospodářského úpadku země. A také prorežimní propagandy, která se nejvíce projevovala v kultuře. Zasáhla nejenom divadelní tvorbu, ale měla dopad i na koncepci a obsah rozhlasového a později rovněž televizního vysílání.

Dramatická změna směřování republiky částečně ovlivnila také tvorbu Josefa Skupy a jeho divadla. Projevilo se to v několika politicky zabarvených scénkách z padesátých let minulého století, které Skupa natočil pro Československý rozhlas. Mezi takové se řadí například Hurvínek na brigádě (1955), v níž se Hurvínek angažuje ve zvelebování dětského hřiště a nadšeně provolává hesla 'Ať žije brigáda!'; Hurvínek cvičí (1955), ve které se řeší Hurvínkovo zapojení do tělovýchovné jednoty; scénka Hurvínka a Spejbla o telefonu (1955), ve které pionýr Vašík pomáhá Spejblům zapojit domácí telefon či silně didakticky zaměřená nahrávka Jak to s Hurvínkem málem špatně dopadlo, v níž Hurvínkovi důrazně domlouvá příslušník SNB, že ne všechna místa jsou vhodná k sáňkování. Skupovo mírové vyznání pak můžeme slyšet ve scénce o Holubičce míru. Josef Skupa sám zmiňoval, že na Československou cenu míru, která mu byla udělena v září roku 1955, byl velmi pyšný a velice si jí vážil. Scénka na toto téma mu šla tedy jistě od srdce a byla myšlena naprosto upřímně.

Zda byl k natočení prorežimně zaměřených nahrávek Skupa dotlačen, či sám po druhé světové válce jako mnozí další věřil, že nové politické uspořádání může být odpovědí na poválečné problémy, je těžké soudit. Nutno však poznamenat, že celá tehdejší společnost měla levicové smýšlení a Skupa by se svými politickými názory nebyl výjimkou. Každopádně toto pro satirika Skupu netypické směřování tvorby trvalo jen velice krátce a natáčení agitek, k nimž propůjčil Spejbla a Hurvínka, mělo pouze jepičí život. Autorkou většiny těchto audio příběhů byla Olga Kuchynková, jenž stojí i za nehurvíkovskou divadelní inscenací Mánička mrzutá (1952). Pro úplnost dodejme, že všechny uvedené nahrávky jsou uchované v rozhlasovém archivu. Těžko však očekávat, že je vzhledem k jejich poplatnosti době Český rozhlas někdy vydá.

V ostrém kontrastu se socialisticky koncipovanými nahrávkami jsou ve stejné době natočené Skupovy satirické výstupy. Mezi nejvýznamnější patří Zapomenutá slova, Spejblova vědecká přednáška, Hurvínkovo řečnické umění (kterým jsme se na tomto webu detailněji věnovali nedávno) či scénka s podivným názvem Hurvínek a Spejbl - Taťuldo. Všechny se nesou v kritické a na tu dobu dosti odvážné atmosféře. Zvláštní název snímku Taťuldo má možná své logické odůvodnění. Po nástupu komunismu rozvinutá cenzura mnoho děl zakazovala a kritické myšlení nebylo žádoucí. Název Taťuldo tak možná měl zakrýt před cenzory obsah. V nahrávce se totiž Skupa strefuje do neuvěřitelného zmatku na úřadech, který panoval v souvislosti se zabavováním majetku. Příznačné také je, že se snímek prvního vydání dočkal až v roce 2019 na výběru od Supraphonu.

Ve filmové tvorbě se k politicky laděným snímkům řadí pseudodokument Neobyčejná léta (1952) pojednávací o vzniku a rozvoji jednotného zemědělského družstva v jihočeské vesnici Vyhnanice, který natočili Vojtěch Jasný a Karel Kachyňa. V tomto dokumentárním filmu oslavujícím výhody společného hospodaření v JZD účinkoval jako součást děje také Josef Skupa se svým souborem. Divadelníci přijíždějí autokarem do vesnice, aby zde večer odehráli před jedním z domů na zahradě divadelní představení. Ani v tomto případě nelze určit, zda Skupa věděl, o jaký snímek ve skutečnosti půjde a čemu se propůjčuje, nebo zda to zjistil až po jeho dokončení, kdy už nebylo možné s tím nic dělat. Známým je také Skupův filmový "nábor" dětí do pionýra, který pronesl v reakci na svou návštěvu v Sovětském svazu a Polsku (dostupný je třeba ve vzpomínkovém pořadu na Miloše Kirschnera Dřevěný mikrokosmos).

Tlak doby se odrazil i v divadelní tvorbě. V roce 1951 divadlo uvedlo aktualizovanou verzi hry Robinson Hurvínek, kterou však z původně humanistického příběhu o záchraně života přepracovalo v politickou agitku. Ustaraný Spejbl, zoufale hledající ztraceného syna, se tu mění ve zpátečníka krajně konzervativních názorů. Pošetilého blouznícího Hurvínka nezachraňuje posmutnělý sirotek Jirka, ale pionýři z nedalekého tábora, a Hurvínek se, dojat jejich obětavostí, sám stává pionýrem, poznávaje mladý, krásný, čistý a pravdivý život. Nezájem diváků o upravený příběh se promítl do počtu repríz. Zatímco původní o deset let mladší verze se dočkala 165 uvedení, upravená varianta se hrála pouze 16x.

Dnes si v našem historickém okénku připomeneme divadelní hru Na řadě Dr. Spejbl, na jejíž vysokou popularitu mělo vliv už pod názvem Hurvínek a drak také povedené dvojité audio zpracování. Důvod, proč jsme se zaměřili právě na tuto hru je logický: 26. září 2024 tomu je přesně 55 let od doby, kdy se poprvé objevila na divadelním repertoáru. Jednalo se druhou inscenaci, kterou pro Divadlo Spejbla a Hurvínka napsal později veleúspěšný autor František Nepil. Jeho prvotina Ahoj, Andrtálie z roku 1961 byla diváky i kritiky přijata poměrně rozpačitě, o to větší úspěch však měl groteskní příběh o nevrlé princezně, která ohrožuje hodného draka. I dnes se posluchačům vyloudí široký úsměv na tváři, když si vybaví Spejbla v roli lékaře a Hurvínka coby komisní sestřičky dožadující se u pacientů při vyplňování nové karty adresy toho, kdo je nezaměstnává či průkazu o starých a nových číslech. Oba se pak pomocí vtipných dialogů a hry se slovy snaží vyřešit problém, jak vyléčit princeznu z její nesmavosti a neohrozit draka, který si špatné zacházení díky své dobrotě vlastně ani nezaslouží. Spejbl se pro svou nemohoucnost dostane i do vězení, ale s pomocí Hurvínkova vtipu se podaří zdánlivě nesmiřitelný konflikt vyřešit smírným happy endem – svatbou draka s princeznou.
Hra na pomezí mezi dětským a dospělým publikem se setkala s takovým úspěchem, že byla natočena na gramofonovou desku (1988) a o několik let dříve v odlišném hereckém obsazení rovněž i v Československém rozhlase (1977). To už ale s pozměněným názvem Hurvínek a drak, pod kterým se v režii Josefa Henkeho v novém nastudování znovu objevila také na jevišti, a to necelý rok a půl před sametovou revolucí.
Ještě před natočením gramodesky vyšla v roce 1970 na SP desce dvojice krátkých příběhů vycházejících z této divadelní hry. Šlo o scénky Spejbl v žaláři a Vaječný koňak. Komická pohádka v celé své délce následně vyšla znovu v roce 2004 na CD albu Hurvínek a drak (S+H 22). A o deset let později znovu na stejnojmenném albu Hurvínek a drak (2014), který Supraphon vydal jako připomínku nedožitých 85. narozenin Františka Nepila. Tato nahrávka obsahuje i další Nepilovy scénky včetně bonusové nahrávky Spejbl, Hurvínek a Červená Karkulka (1971) z rozhlasového archivu.
Na závěr našeho vzpomínání jedna otázka pro znalce. Víte, co má scénka „Vaječný koňak“ společného se scénkou „Novoroční přání“, kterou v roce 2010 namluvil Ondřej Lážnovský a která vyšla na kompilačním CD/LP výběru Ať žije Spejbl!? Kdo tipoval, že obě spojuje postava Spejbla, kterého v nich můžeme slyšet v podroušeném stavu vlivem nadměrné konzumace vaječného koňaku, měl pravdu. :-)

Pan Flóda - dnes už zapomenutá figura, kterou znají víceméně pouze pamětníci. Prohlédnout si jí ale mohou návštěvníci divadla i dnes v muzeu loutek, kde se tato postavička nachází mezi mnohými dalšími marionetami z divadelního fundusu. Poprvé našel pan Flóda uplatnění ve hře Hurvínkova diskotéka, která měla premiéru 17. října 1979. V tomto představení určeném zejména střední divácké generaci se snažil překazit vystoupení beatové skupiny Sauna, kterou založil Hurvínek s jeho přáteli. Dnes je to tedy rovných 45 let od Flódova premiérového uvedení. Interpretace postavy se výborně zhostil Miroslav Polák, který je veřejnosti více znám jako hlas psa Žeryka, za něhož štěkal více než dvě desítky let. Loutku vodil zpravidla Martin Klásek nebo Radko Haken.
Ač se s využitím této postavy počítalo zprvu na delší dobu, uplatnění nakonec dostal jen ve čtyřech hrách. Jako nájemník bytu v témže domě, kde bydlí Spejblovi, byl se Spejblem a Hurvínkem ve stálém kontaktu, a tak měl pro delší využití vytvořeny ideální předpoklady. To se však nakonec nestalo a pan Flóda se objevil už jen ve třech dalších představeních: Hurvínek na šikmé ploše (premiéra 29.6.1983), Hurvínek a Přeslička (premiéra 3.5.1984) a Hurvínek a duchové (premiéra 6.5.1986).
Flódův charakter byl jednoznačně určen od vzniku postavy. Nahrbeně číhající a nervózně se kroutící cholerik s doutníkem v ústech, byl profesí pohřební trumpetista a i to ho předurčovalo být nositelem negace, představitelem lidské špatnosti, iniciátorem nepříjemností, osobou vyhledávající konflikt.